Přečteno: 288

Autor: Sonny Brown

Následující článek „20 mýtů o Micujo Maedovi“ byl původně publikován na serveru “Roberto Pedreira’s Global Training Report”, což byl důležitý zdroj pro každého, koho zajímá skutečná historie brazilského džiu-džicu. Jelikož ale tato stránka již není aktivní, rozhodl jsem se zde uchovat její zálohu, aby se tyto cenné poznatky neztratily.
V mém rozhovoru s Robertem Drysdalem v pořadu Sonny Brown Breakdown jsme probírali mýty kolem odkazu Micuja Maedy a to, do jaké míry byla přijímaná historie původu BJJ formována spíš “BJJ marketingem” než ověřitelnými historickými fakty. Drysdale tento článek přímo zmínil a označil ho za povinnou četbu pro každého, kdo je ochoten zpochybnit zjednodušené a často až smyšlené verze minulosti, které kolují ve světě bojových umění.
Práce Pedreiry je jasná, detailní a dobře podložená. Možná to pro někoho nebude příjemné čtení, ale jeho historická hodnota je nezpochybnitelná. A ať již souhlasíte se všemi jeho závěry nebo ne, otázky, které klade, a důkazy, které poté předkládá, jsou až příliš důležité na to, aby se daly jednoduše ignorovat.

Pozn. Japonské formy tradičních škol neozbrojeného boje (柔術) v textu označuji termínem džúdžucu, zatímco brazilskou formu označuji termínem brazilské džiu-džicu (Brazilian Jiu-Jitsu), která však s japonskými tradičními uměními boje neměla nic společného, protože se vyvinula z Kodokan džúdó. Podrobněji si tento rozdíl v zápisu vysvětlíme v textu níže.

Top 20 mýtů o Maedovi (alias Konde Koma)

Rorion Gracie (na fotce vlevo) představil džiu-džicu do světa tím, že šikovně propagoval svého otce Hélia Gracieho (viz například zde, zde, zde a zde). Byl díky tomu kritizován, protože ve výkladu historie BJJ upřednostňoval svého otce na úkor strýce Carlose. Nejhlasitějším odpůrcem tohoto chybného výkladu je Reyla Gracie. A nebyla ani zdaleka jediná; také Eduardo Pereira a i další jej kritizovali za to, že přehlíží roli Carlsona, Robsona a řadu dalších legend ve vzniku a rozvoji BJJ. Ve skutečnosti však to, co Rorion udělal, nebylo ani neobvyklé ani nové. Hype a zamlžování informací bylo vždy součástí byznysu (nejen) bojových umění. Zakladatel Kodokan džúda, a nepřímo i BJJ (brazilské džiu-džicu), Džigoro Kano (嘉納治五郎) na to upozorňoval již v roce 1889. Abychom však byli spravedliví, ani on sám nebyl vůči těmto lákadlům imunní. Ve skutečnosti i Kano využíval mnoho marketingových metod k rozšíření džúdó, a které se i dnes používají k propagaci bojových umění.

Stojí také za zmínku, že i Kanova vlastní džúdžucu/džúdó cesta začala tím, že ho nejdříve přitahovaly inscenované ukázky bojových umění, které se nijak zásadně neliší od pozdějších pro-wrestlingových a džiu-džicu předem připravených show. Možná tak i Rorion podvědomě kráčel ve stopách Džigoroa Kano. Metody byly vyzkoušené a fungovaly. A jak vidíme, fungují dodnes.

Graciové, a dokonce mnohem více jejich studenti (pravděpodobně ne zcela záměrně), při propagaci BJJ až přehnaně zdůrazňovali jednoho konkrétního džúdistu z Kodokanu jménem Micujo Maeda (alias Konde Koma), o němž tvrdili, že to byl právě on, kdo naučil Carlose Gracieho (na fotce vlevo) „opravdovému džiu-džicu“, které pak Carlos „vylepšil“ a „pobrazilštil“.

Maedovo džiu-džicu, ikdyž prý bylo dobré, pro Carlose totiž prý nebylo dost „skutečné“. Buď Maeda, podle samotného Carlose, opomněl naučit svého nejlepšího studenta principy technik pák, nebo to Carlos při „brazilizaci“ a vylepšování džiu-džicu zapomněl do systému přidat. Pak ale prý přišel Carlosův mladší bratr Helio, který chybějící techniky pák doplnil.
Je zajímavé, že ve skutečnosti samotní Graciové o Maedovi mluvili poměrně málo. Nikdo z nich se s ním velmi pravděpodobně nesetkal, možná kromě Carlose, který však byl nespolehlivým zdrojem informací téměř o čemkoli. Většina dezinformací kolujících po internetu a v populárních masově prodávaných knihách inspirovaných UFC o Maedovi tak pochází od jiných lidí, než jsou Graciové — badatelů, učitelů bojových umění, majitelů akademií a anonymních pisatelů na fórech.

Abychom proto alespoň částečně vnesli světlo do těchto mýtů, připravili jsme pro vás „18 hlavních mýtů o Micuju Maedovi“. Pokud vás toto téma skutečně zajímá, pak doporučuji si zakoupit vynikající knihy Roberta Pedreiry Craze 1 a Craze 2.

1. Bylo Maedovo skutečné jméno Majeda nebo Esai Maeda?

Mýtus. Maedovo jméno bylo Majeda nebo Esai Maeda.
Fakt: O Maedově jménu koluje mnoho dezinformací. Částečně je to způsobeno tím, že tehdy nebyl zápis slova džúdžucu standardizovaný. Lidé obecně nevěděli, jak psát nebo vyslovovat japonská slova či jména. A navíc Japonci měli různá jména, a čas od času si je měnili. A aby to bylo ještě komplikovanější, někdy není možné zjistit, jak se japonské jméno (psané kandži znaky) vyslovuje, pokud vám to osoba sama neřekne. Téměř každé jméno bylo v různých dobách nesprávně vyslovováno nebo psáno, včetně jména Džigoro Kana a názvu jeho výukového systému, Kodokan.
Maedovo rodinné jméno se psalo dvěma kandži znaky: 前田. To se vyslovuje ve dvou slabikách, přibližně jako ma-da (a v „da“ se „a“ vyslovuje podobně jako “e” v anglickém “the”). Jeho osobní jméno před odchodem z Japonska se psalo 英世 a čte se Hidejo (pravděpodobně, ale obvykle se nečte Esai). Během pobytu v Americe a těsně před odjezdem do Anglie si Maeda legálně změnil jméno na Micujo, psané znaky jako 光世.
Kohjama Norio spekuluje, že Maeda si změnil jméno v červenci 1905, protože se nechtěl plést se slavným japonským lékařským vědcem Noguči Hidejo (野口英世), který byl tehdy také v New Yorku. Kohjama však pro toto tvrzení nepředkládá žádné důkazy, pouze tvrdí, že „se to dá předpokládat“ (考えられる). Pro někoho to může vypadat jako akademické pedantství. Ale není tomu tak. Ukazuje to, že mluvčí nebo pisatel získal informaci z druhé či třetí ruky a fakticky jen recykluje mýty a nepřesnosti. (Bohužel ani znalost japonštiny není zárukou přesnosti.) Maeda během let používal různé jiné zápasnické přezdívky, včetně Jamato Maida a Konde Koma, všechny smíšené a psané v široké škále variant (např. Jamato Koma a mnoho dalších). V Brazílii si rovněž osvojil jméno Oktavio (také psané Otavio). Na jeho náhrobku v Belému je jeho jméno dokonce vyryto jako „Majeda“ (Oktavio Micujo Majeda), zatímco jméno jeho ženy (pohřbené s ním) je uvedeno jako „Maeda“ (May Maeda Koma).

2. Učil Micujo Maeda Carlose Gracieho?

Mýtus. Maeda učil Carlose Gracieho.
Fakt: Carlos absolvoval několik lekcí od Jacyntho Ferra (na fotce vpravo). Jacyntho Ferro byl jedním z Maedových přímých žáků. Neexistuje důkaz, že by se Carlos někdy s Maedou setkal. Carlosova linie tedy vede k Maedovi přes Jacyntho Ferra. Stejným způsobem vede i ke Kanovi. A stejným způsobem má tak každý, kdo trénuje brazilské džiu-džicu, linii, která sahá zpět ke Kanovi — a teoreticky pak ještě dál, protože Kano měl také své učitele (i když byl certifikován pouze jedním, viz Craze 1 kapitola 5). Nu a pak tu máme další otázku, a to, kdo Carlose Gracieho vlastně certifikoval v jeho znalostech džúdó/džiu-džicu. Absolvovat lekce od někoho a být jím certifikován jsou samozřejmě dvě zcela odlišné věci. Neexistuje žádný důkaz, že by kdokoliv (kdo by k tomu byl kvalifikovaný) Carlose Gracieho certifikoval nebo za něj ručil ohledně jeho znalostí či schopností v „džiu-džicu“ (s výjimkou Helia, který nebyl neutrálním zdrojem a jehož názory na Carlose byly rozporné a měnily se v průběhu času).

3. Byl Carlos Gracie Maedovým nejlepším žákem?

Mýtus. Carlos byl Maedovým vyvoleným studentem.
Fakt: To Carlos tvrdil (ale popírají to Rorion, Helio, Donato Pires dos Reis a další). Viz #1 výše a pak i v knize Choque 1 a Choque 3.

4. Učil Micujo Maeda Helia Gracieho?

Mýtus. Maeda učil Helia Gracieho.
Tak to tvrdí Erik Paulson (na fotce vpravo). Erik je zkušený učitel a bývalý žák Joriho Nakamury, Ricksona Gracieho a Rigana Machada; zkušený závodník; hollywoodský kaskadér/ herec; a nyní i autor knihy o historii bojových umění. Také to tvrdí Joe Rogan, populární internetový talk-show moderátor. Podle Joea: „Hrabě Maeda… který… přijel do Brazílie a učil Carlose a Roriona a, a [sic] Helia, no, hlavně Helia.“
Fakt: Ve skutečnosti Helio s Maedou nikdy netrénoval. Helio vždy popíral, že by se s Maedou někdy setkal. Tvrdil, že o džiu-džicu a o Maedovi poprvé uslyšel až někdy po roce 1929. Viz například Choque 2 a Choque 3.

5. Znal Maeda džúdžucu?

Mýtus. Maeda byl „studentem džúdžucu“. Opět to tvrdí Erik Paulson a mnoha dalších.
Fakt: Maeda ve skutečnosti džúdžucu vůbec neznal. Maeda byl džudista Kodokanu. Nikdy přímo nestudoval nějakou z tradičních škol džúdžucu, pouze tu část, která byla obsažena v Kodokan džúdó.

První osoba na Západě, která použila slovo „džiu-džicu“, byl jeden japonský student Džigoro Kana, který hovořil o Kodokan džúdó, avšak chybu poté způsobil redaktor, který s ním dělal rozhovor o historii a původu a oba termíny zaměnil. Kodokan džúdó navíc nebylo „stylem“. Ačkoliv i někteří japonské autority označovali Kodokan džúdó jako “Kanó rjú džúdžucu”. Kodokan džúdó byl především výukový systém. Systém, který zahrnoval techniky z několika tradičních japonských škol džúdžucu (柔術), ale i různé další formy zápasu (včetně sumó a západních zápasnických stylů). Jediný “džúdžucu systém”, který Maeda znal, tak byl mix notně upravených technik, které tvořilo Kodokan džúdó. Takže to, co Carlos získal od Jacyntho Ferra, bylo ve skutečnosti (Kodokan) džúdó. (Viz Choque 1 kap. 9)
Erik mohl slovo „džiu-džicu“ používat ve významu boje na zemi (jak to dnes mnozí (chybně) dělají). Ale Maeda prý boj na zemi moc neznal ani ho nezajímal, a v Japonsku ho podle vlastních slov moc netrénoval (viz Craze 2).

Toto je zjednodušené shrnutí. Vztahy mezi džúdžucu, džiu-džicu a džúdem byly ve skutečnosti mnohem více komplikovanější. Téměř všichni v té době měli problém se v tom zorientovat, anebo byli jazykově značně nekonzistentní. Pro více informací viz Craze 1 a Craze 2.

6. Měl Micujo Maeda více než 1 000 zápasů?

Mýtus. Maeda měl více než 1 000 zápasů. Tak to tvrdí Erik Paulson a řada dalších. Podle jednoho japonského historika měl Maeda „2 000 zápasů bez jediné porážky“ [「二０００回戦い不敗を誇る」].
Fakt: Maedovy zápasy se skládaly z několika zápasů typu „catch as catch can“, v nichž byl vcelku úspěšný. Měl také „zápasy“ proti lidem, kteří navštěvovali jeho představení. Většina jeho zápasů však byly předem dohodnuté exhibice prezentované veřejnosti jako autentické souboje, proti jeho vlastní skupině džúdistů anebo členům jiných skupin profesionálních zápasníků (kteří pracovali pro Maedovy zaměstnavatele). Toto vše v kontextu jevištních show.

Navíc Maeda nikdy (svým japonským přátelům) netvrdil, že to bylo cokoliv jiného než pouhé představení. Měl také na svých show „zápasy“ (pokud tomu tak lze říkat) proti zvědavým, netrénovaným divákům, vždy však za velmi přesně definovaných podmínek a s četnými omezeními. Ano, měl několik zápasů, na první pohled skutečných, s lidmi, kteří sice měli nějaké atletické schopnosti, ale žádné džúdistické zkušenosti — například s boxery, kterým nebylo dovoleno používat údery atd. Ve všech, nebo téměř ve všech, případech byli menší než Maeda. Maeda měl také několik zápasů s nadšenci jiných grapplingových stylů. Maeda sám tyto souboje považoval spíše za „trénink“ (稽古) než za skutečný souboj (勝負). Měl i několik střetnutí (jak sám říkal), s džúdžucu nebo džúdó studenty, lidmi, kteří se domnívali, že (již) umí džúdžucu poté, co si přečetli knihu, viděli show nebo někde absolvovali pár soukromých lekcí.

Takže s použitím takto velmi volné definice „zápas“, která zahrnuje soukromé sparringy s nováčky a fingované wrestlingové show, se dá říci, že Maeda skutečně měl mnoho „zápasů“. Nicméně na základě jeho zápasů, které lze ověřit (viz Craze 1 příloha 8, Craze 2 příloha 2 a Choque 1 příloha 2), by se skutečné legitimní zápasy daly spočítat maximálně na třech nebo čtyřech rukách, a i tak byly některé z nich sporné.
Představa, že Micujo Maeda měl tisíce zápasů a vítězství, pochází od Susukidy Zauna z roku 1912. Byla to však pouhá spekulace založená na nepodložené hypotéze, že Maeda musel neustále bojovat, 2–3 zápasy každou noc, a málo nebo vůbec neprohrával. Důkazy nyní jasně ukazují, že Maeda většinu nocí neměl vyzývatele z publika a většina jeho „zápasů“ byla pouze se svými přáteli nebo kolegy z veřejných představení.
Aby to tedy bylo zcela jasné: Maeda sice měl nějaké legitimní zápasy (kde byla jasná pravidla určující vítěze), a některé rádoby-zápasy (bez pravidel určujících vítěze, které Maeda sám považoval spíše za „trénink“ než za boj). Tyto případy však byly vzácnou výjimkou z jeho obvyklého programu veřejných exhibic a show zápasů. (Mnoho příkladů všech variant Maedových veřejných zápasů je popsáno v Craze 2.)

7. Učil Maeda ruskou policii?

Mýtus. Maeda učil ruskou policii.
Fakt: Maeda neučil ruskou policii a ani do Ruska nejel. Když Maeda potřeboval po Španělsku placené angažmá, zvažoval různá místa, včetně Ruska, ale nakonec se rozhodl jet místo toho na Kubu. Nikdy tedy do Ruska nejel. A po skončení své návštěvy Jižní Ameriky se do Japonska plánoval vrátit přes Evropu. Ale nakonec Brazílii nikdy neopustil, snad jen s výjimkou série jevištních vystoupení na Kubě v roce 1921.

8. Byl Maeda (Conde Koma) catch wrestler?

Mýtus. Maeda byl catch wrestler. Opět dle tvrzení Erika Paulsona a dalších.
Fakt: Micujo Maeda soutěžil v turnaji catch as catch can wrestling v roce 1908 a o několik měsíců později v jednom dalším catch zápase. Měl v nich průměrné úspěchy (viz Craze 2, kapitola 4). I přesto Maeda sám sebe nepovažoval za catch wrestlera. Byl zároveň džúdistou Kodokanu a i profesionálním zápasníkem. Být profesionálním zápasníkem pro Maedu znamenalo především bavit veřejnost. Džúdó bylo identitou, profesionální wrestling byl zaměstnání. Obdivoval schopnosti catch wrestlerů (jak sám říkal) a nebyl proti učit se novým věcem, které by mu mohly být užitečné pro jeho show — například techniky pák na zemi, protože jeho džúdó kansecu ne-waza (džúdistické techniky pák na zemi) byly (jak sám říkal) slabé.

9. Byl Micujo Maeda vale tudo bojovníkem?

Mýtus. Maeda byl vale tudo bojovník.
Fakt: Micujo Maeda nikdy neabsolvoval žádný vale tudo zápas. Mluvil sice o zápasech s proslulými boxery, jako byli Tommy Burns, James J. Jeffries a Jack Johnson, ale ve skutečnosti s nimi nebojoval. Na druhou stranu, si byl však jistý (jak to sám říkal), že by vyhrál. Byl si také jistý (jak také říkal), že by dokázal přežít i souboj proti nožům a zbraním. Ale to byla jen slova. Nic z toho se nestalo, takže nevíme, jestli by takové útoky skutečně zvládnul. Maeda se podle vlastních slov střetl s několika boxery. „Boxery“ však myslel lidi, kteří nosili rukavice a měli možnost ho úderem zasáhnout. Neposkytl ale mnoho důkazů ani detailů o tom kdy, kde a s kým, a tak žádné z jeho tvrzení opět nelze potvrdit. V některých případech dokonce sám Maeda říkal, že oněmi „boxery“ byli začátečníci s minimálními dovednostmi.
Legenda o Maedovi jako o vale tudo bojovníkovi byla patrně vytvořena (nebo alespoň nejvíce rozšířena) recenzentem knihy Norio Kohjamy jménem Mark Gorsuch. Tuto informaci pak převzala Reila Gracie (ale již bez citace Gorsucha) a znovu použila ve své knize. Podle Marka Gorsucha „Maedova strategie v boji byla připravit si soupeře loktem nebo nízkým kopem. Pak šel na hod a dokončil soupeře škrcením nebo pákou.“ Gorsuch však neodkázal na žádný důkaz pro toto tvrzení…protože ani žádný neexistuje. Reila Gracie se pravděpodobně domnívala, že Mark Gorsuch čerpal důkazy z knihy, kterou recenzoval – Norio Kohjama z roku 1997 kniha ライオンの夢ーーコンデコマ＝前田光世伝. Podle Reily „Jeho [Maedův] styl v boji byl agresivní. Používal kopy a údery, aby dostal soupeře na zem, a pak ho rychle dokončil pákou nebo škrcením“ (Gracie, Reila, 2008, s. 37; Carlos Gracie: O Criador de uma Dinastia)).
Mark Gorsuch si to ale z Kohjamovy knihy nemohl převzít, protože to tam ani není. Taky to není v Gracies in Action 1, ani v článku Pat Jordana v Playboy, a ani v Gracies in Action 2.

Odkud to tedy vzniklo? Dříve lidé sledovali UFC a viděli rány a nízké kopy, po kterých následovaly džúdó techniky jako guard a mount, páky na ruce a škrcení (vše původně pozice a techniky džúda). Fanouškům bylo řečeno, že se to Graciové naučili od Maedy. Tudíž z toho logicky vyplývalo, že právě Maeda je tyto techniky musel učit. Tudíž to muselo být součástí i jeho „stylu“ nebo „strategie“. Všechno to zapadalo (bylo to v podstatě něco jako konspirační teorie…avšak bez konspirace).
V té teorii je ale díra. Všechny Maedovy zápasy Konde Komy byly ve skutečnosti bez úderů, bylo to vždy hlavně džúdó a zápas. Jeho styl boje rozhodně neobsahoval lokty, údery pěstí ani kopy. Micujo Maeda tak opravdu nebyl vale tudo bojovníkem.

10. Bojoval Maeda s Johnem Pieningem, přezdívaným jako „Butcher Boy“?

Mýtus. Micujo Maeda bojoval s Johnem Pieningem (na fotce vlevo), známým jako „Butcher Boy“.
Fakt: Tvrdí to José Cairus. John Piening byl v New Yorku známý 28letý (v roce 1905) zápasník v řecko-římském stylu, jehož ringové jméno bylo „Brooklyn Butcher Boy“ nebo prostě „Butcher Boy“.
Zápas byl profesionální utkání na dva vítězné ze tří kol. Japonští autoři se odkazují na Butcher Boye (nebo Brooklyn Butcher Boye), nikoli na jméno John Piening. Přesto popisovali zápas jako brutální. Butcher Boy se prý urputně bránil, ale Maeda podle nich naprosto dominoval a vyhrál první dvě kola (a tím celý zápas). Někteří autoři (včetně Raisuke Kudóa) popsali, že se Butcher Boy opakovaně pokoušel Maedu udeřit pěstí.
Původním zdrojem této informace byl Susukida (1912 a poté převyprávěno s drobnými úpravami v roce 1943). Susukida tvrdil, že jeho zdrojem byl sám Maeda (Maeda nebo někdo jiný mu poslal jakýsi americký novinový článek, který Susukida špatně interpretoval). Některé Maedovy zprávy ze zahraničí byly publikovány v japonských časopisech mezi lety 1909 a 1911.

Jen pro představu, jak moc se v průběhu let lišily informace – následující autoři v průběhu let čerpali od Susukidy (jak také jinak, protože to byl jediný zdroj) a měli tendenci přehánět Butcher Boyovu fyzickou velikost. Původní odhady velikosti také pocházely od Susukidy 1912. Abych to tedy shrnul, neexistuje deset odlišných nezávislých zdrojů, existuje jeden zdroj, který navíc není přesný, ze kterého ostatní přebírali. Nemluvě o tom , že primární zdroj, který pak ani nebyl citován, byl rovněž nepřesný; je citován v Craze 2.)

Pozn.: BB = Butcher Boy; MM = Micujo Maeda. Váhy a výšky byly uváděny v různých jednotkách: v kilogramech, librách, kan (貫 = 8,27 lb), kin (斤 = 1,323 lb), šaku (尺 = 0,995 stopy) a sun (寸 = 1,193 palce). Někteří autoři uváděli míry v několika formách s přibližnými a někdy nepřesnými přepočty. Odkazy na výše uvedené informace jsou dostupné zde. (Džúdó Daidžiten (Judo Daijiten) zmínku o zápasu s Butcher Boyem vůbec neuvádí.)

Podle Judo Daijiten 1999, citujícího Oimatsu 1976 (znovu vydáno 1979), měřil Maeda mezi lety 1897–1899 164 cm a vážil 64 kg (140,8 lb) (Oimatsu tak možná čerpal z odhadů Susukidy). Maedova váha podle Judo Daijiten je uvedena pro orientaci. Nepochybně by do roku 1905 přibral pár kilo.
S příběhem Maeda vs. John „Butcher Boy“ Piening je ale hned několik problémů. Prvním je, že John Piening vážil či zápasil ve váhové kategorii 170–175 lb, nikoli 248–330 lb. Druhým je fakt, že John Piening byl v den plánovaného zápasu vzdálen 3 000 mil. Třetím problémem je, že Maedovým plánovaným soupeřem nebyl John Piening ani nikdo jiný zvaný Butcher Boy, ale 130lb začátečník catch as catch can jménem Oscar Dresedorf, jenž rozhodně neměl přezdívku „Butcher Boy“. Nejlepší dostupné důkazy naznačují, že buď tento zápas vůbec neproběhl, nebo pokud ano, byl příliš nevýznamný na to, aby se o něm psalo (detaily a dokumentace v Craze 2). Piening, jako většina zápasníků té doby, byl vůči džiu-džicu skeptický. Maeda nebyl v newyorském profesionalizovaném wrestlingovém světě v roce 1905 žádná známá osobnost. Neměl žádné profesionální kredity. Piening, který byl v New Yorku již slavným, neměl důvod Maedu vyzývat, takže to neudělal. Místo toho vyzval Kacukuma Higašiho, který byl slavný, ale ani tento zápas se neuskutečnil.

11. Porazil Maeda bostonského šampiona jménem Mayer?

Mýtus. Maeda v roce 1905 zápasil s boxersko-zápasnickým šampionem jménem Mayer a drtil ho.
Fakt: Většina autorů, kteří chybně tvrdí, že Maeda bojoval s Butcher Boyem, také uvádí, že na konci srpna 1905 nebo kolem té doby porazil i 83kg šampiona z Bostonu jménem Mayer (マーヤ, což může být Maia, Meier, Mayer, Meyer nebo jiné varianty). Stejně jako u Butcher Boye je to založeno na Susukidově původním příběhu bez odkazu na zdroj těchto informací, a proto je to nepotvrzené a nepravděpodobné.

12. Setkal se Maeda s prezidentem Theodorem Rooseveltem?

Mýtus. Maeda učil nebo se setkal s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem nebo v jeho přítomnosti bojoval s obřím americkým zápasníkem v Bílém domě.
Fakt: Bylo to zmíněno v recenzi Marka Gorsucha Kohjamovy knihy. Mark Gorsuch netvrdil, že se to stalo, pouze psal, že John Stevens to uvádí v Three Budo Masters. John Stevens však neuvedl zdroje a pravděpodobně čerpal z knihy Raisuke Kudóa. Raisuke Kudô se však mýlil. Maeda se s prezidentem nikdy nesetkal, neučil ho a v Bílém domě nikdo za jeho přítomnosti nebojoval. Raisuke Kudô si popletl několik jiných událostí, které se staly, ale žádný z nich se Maedy netýkal.

13. Naučil Maeda Graciovy tajemství skutečného boje?

Mýtus. Maeda naučil Graciovy tajemství reálného boje (podle Hélia, opakováno Rorionem a Reilou).
Fakt: Micujo Maeda mohl teoreticky být expertem na reálný boj (oproti džúdó), ale jeho příběh, a především soutěžní kariéra to nedokazuje. Popisoval sice nějakou rvačku s pěti policisty v Bostonu v roce 1906, ale některé aspekty jeho výpovědi nechávají prostor různým interpretacím (zdroj).

Cokoli, co bratři Gracie věděli o reálném boji i zdroj toho, co se naučili, to od Maedy zcela jistě nepocházelo. Ironií je, že jediná „reálná“ technika, kterou Helio v ringu použil mimo techniky džúda, byl kop do krku, který zasadil Dudúovi v roce 1937 (viz Choque 1, kapitola 17).

14. Přinesl Micujo Maeda džiu-džicu do Brazílie?

Mýtus. Micujo Maeda „Konde Koma“ přinesl džiu-džicu do Brazílie.
Fakt: Je zcela jisté, že Maeda nebyl první. Prvním byl Sada Mijako (též Miaco, Miako, na fotce vpravo)), který dorazil do Ria za nejasných okolností 31. prosince 1908 spolu se svou ženskou partnerkou, která s ním také vystupovala. O jeho skutečných znalostech džiu džicu, pokud nějaké vůbec byly, se nikde nehovořilo a dosud není mnoho známo. Přesto Sada Mijako učil všestranného sportovce a capoeiristu Maria Aleixa (pouze podle Aleixova vlastního tvrzení, opět bez jakýchkoliv důkazů). Později Aleixo učil džiu-džicu v Riu, ještě před Maedovým příchodem, někdy ve spolupráci i se svým japonským učitelem. Amatérské zápasy v džiu-džicu se tak konaly už koncem roku 1909 (viz Choque 1, kap. 7).

15. Byl Maeda světovým šampionem v džiu-džicu?

Mýtus. Micujo Maeda byl světovým šampionem v džiu-džicu.
Fakt: Nic takového jako světový šampionát v té době neexistovalo. Přesto si mnoho lidí v té době přisvojovalo “titul světového šampiona v džiu-džicu” (viz Craze 2). Maedovo konkrétní tvrzení pocházelo z Kuby, kde on a jeho partner Satake (držitel 4.danu Kodokan džúdó) uspořádali sérii sehraných zápasů, aby určili, kdo je světovým šampionem. Maeda „vyhrál“. (Oba, Maeda i Satake, později přiznali, že zápasy byly fingované). Stejný podvod pak zopakovali o rok později i v Mexiku.

16. Byl Jokojama Sakudžiró Maedovým učitelem?

Mýtus. Maedovým učitelem džúda byl Jokojama Sakudžiró (横山作次郎).
Fakt: Maedovým prvním učitelem džúda byl Iwazaki (岩崎), držitel 1.danu v Kodokan džúdó (kodokan šodan (初段)). Dále ho učili Kawahara Jatarō (川原弥太郎), Wašio (鷲尾), a také Isoja (磯谷), držitel 2.danu (nidan (二段)).

17. Byl profesor Tomita Maedovým učitelem?

Mýtus. Maedovým učitelem džúda byl prof. Tomita.
Fakt: Prof. Tomita (na fotce vpravo) měl o dva dany vyšší hodnost než Maeda a byl zhruba o 13 let starší; Maeda byl Tomitovým demonstračním uke, během jeho jednoročního pobytu v Americe. Zajímavé je, že Kodokan ani jiné japonské zdroje však Tomitu neuvádějí jako Maedova učitele. (Prof. Tomita byl celým jménem Tomita Tsunedžiró, 富田常次郎; pro více informací o prof. Tomitovi viz Craze 1 kapitola 5 a Craze 2).

18. Byl Micujo Maeda japonským špiónem?

Mýtus. Maeda byl japonským špiónem.
Fakt: Micujo Maeda (na fotce vlevo) byl během své první návštěvy v prosinci 1908 až červenci 1909 obviněn, že je japonským špiónem na Kubě. Obvinění vznesly americké anglicky psané noviny, které byly nepřátelské Japonsku. Důkazy o jakékoliv špiónské činnosti však nabídnuty nebyly. A Maeda to popřel. Řekl, že je zápasník, ne špión. Je sice pravda, že Japonsko mělo své agenty v některých zemích a najímalo japonské občany i cizince, aby pomáhali sbírat zpravodajské informace a ovlivňovat veřejné mínění (viz Craze 1). Je také pravda, že Maeda měl kontakty s japonskými diplomaty a agenty na některých místech (nutně ne v Havaně — viz Craze 2). Je i pravda, že někteří japonští diplomaté a agenti studovali džúdó v Kodokanu. Nicméně Maedova hodnota pro japonské vojenské a zahraniční ministerstvo spočívala především v tom, že vytvářel pozitivní dojem o Japonsku prostřednictvím svých lekcí džúda a zápasnických show (jak zdůrazňoval v dopisech do Japonska). Mohl poskytovat názory a dojmy na společenských událostech, když o ně byl požádán, stejně jako kdokoliv jiný. To nebylo nic zvláštního vzhledem k přístupu džúdistů k nejvyšším úrovním americké vlády a armády. Tudíž Maeda možná nějakým způsobem spolupracoval, ale pravděpodobně nebyl špiónem v jakémkoliv smyslu toho slova.

19. Učil Maeda Roriona Gracieho?

Mýtus. Maeda učil Roriona Gracieho. (Podle Joe Rogana — viz #4 výše.)
Fakt: Maeda Roriona zcela jistě neučil. Micujo Maeda zemřel v roce 1941. Rorion se narodil až v roce 1952. OK, bereme to tak, že Joe není historik; jen papouškuje běžné mýty a mylné představy a šíří je mezi svým širokým publikem fanoušků MMA.

20. Znal Maeda aikidó?

Mýtus. Maeda znal aikidó. Podle studenta aikidó a hollywoodského herce (Fight Club) Edwarda Nortona: „On [Maeda] znal aikidó a džiu-džicu, nabídl, že naučí syny [Gastãa Gracieho].“
Fakt: Maeda opustil Japonsko (a už se nevrátil) dříve, než bylo aikidó vůbec vynalezeno. Maeda aikidó tak zcela jistě neznal a jak jsme si řekli, i jediné „džiu-džicu“, které znal, byly techniky Kodokan džuda, které sice bylo založeno na technikách tradičního džúdžucu, ale následně výrazně upraveny, aby nedocházelo ke zranění studentů. Viz Craze 1 kapitola 5. Je to pochopitelné, Edward Norton je především herec, zcela jistě ne historik. Podobně jako viz #19.

Pokud vás téma historie BJJ skutečně zajímá, pak velmi doporučuji Choque 1, Craze 1, Craze 2 a Craze 3).

Roberto Pedreira je pseudonym amerického autora a badatele, který se specializuje na historii a kulturu brazilského džiu-džicu (BJJ), vale tudo a příbuzných bojových sportů. Je znám především díky svým rozsáhlým online článkům a knihám, které vycházejí z dlouhodobého pobytu v Brazílii a Japonsku, kde trénoval a sbíral materiály z archivů i z rozhovorů s pamětníky. Pedreira je považován za jednoho z mála autorů, kteří se snaží oddělit mýty od doložených faktů v historii BJJ a džúdó, často cituje dobové noviny, záznamy a rozhovory s přímými účastníky.

20 největších mýtů o Micujo Maedovi