Zákon volby (Hick-Hymanův zákon v sebeobraně)

Proč nás více možností zpomaluje a jak mozek zpracovává informace

V každodenním životě jsme neustále vystavováni nutnosti volby. Ať už se jedná o výběr jídla z rozsáhlého menu v restauraci, orientaci ve složitém uživatelském rozhraní počítačového programu, nebo bleskové rozhodování při nácviku technik bojových umění/sebeobrany. Doba, kterou potřebujeme k tomu, abychom na určitý podnět zareagovali, není náhodná. Řídí se přísnými zákonitostmi, které propojují svět psychologie, matematiky a informačních technologií. Základní princip, který tento vztah popisuje, představuje jeden z nejdůležitějších pilířů chápání lidské mysli. Čím více rovnocenných možností před sebou máme, tím déle trvá, než učiníme finální rozhodnutí. Tento hluboký ponor do tajů lidského vnímání odhaluje, že náš mozek v mnoha ohledech funguje jako komunikační kanál, který dokáže přenést jen omezené množství dat za určitou časovou jednotku.

Od telegrafních linek k lidské mysli

Na počátku padesátých let dvacátého století zažíval svět obrovský technologický rozmach. Rychlý vývoj v oblasti komunikačních technologií a zrod prvních digitálních počítačů přinesl zcela nové způsoby uvažování o tom, jak se přenášejí data. Vznikly matematické modely komunikace a kybernetiky, které původně sloužily k optimalizaci přenosu zpráv přes telegrafní a telefonní linky. Vědci si však brzy uvědomili, že tyto koncepty lze aplikovat i na člověka. Lidská mysl začala být vnímána jako komplexní komunikační systém. Tento systém přijímá informace na vstupu prostřednictvím smyslů a vnímání, tyto informace následně zpracovává a na výstupu generuje konkrétní reakci nebo fyzický pohyb.

V této době probíhal rozsáhlý výzkum zaměřený na pozornost a lidský výkon, často podpořený vojenskými potřebami. Ve Velké Británii se tímto směrem vydala Jednotka aplikované psychologie (Applied Psychology Unit) spadající pod Radu pro lékařský výzkum. Zdejší odborníci se původně zaměřovali na řešení problémů spojených se zobrazovacími a ovládacími prvky. Výzkum se týkal například toho, jaké vybavení je nejlepší pro práci ve vysoce nestálem prostředí, jak optimalizovat míření ze zbraně, nebo jak lidé zvládají plynulé otáčení klikou při měnícím se odporu. Postupem času se však zájem badatelů přesunul od samotného vnímání k procesu kontroly a rozhodování.

Už v roce 1948 bylo zjištěno, že při plnění úkolů, kde musí člověk neustále sledovat a reagovat na cíl, dochází k určitým přerušením. Toto zpoždění nevzniká v samotném pohybu, ale ve vnitřním procesu mezi přijetím podnětu a vydáním pokynu k reakci. Zjistilo se, že pokud člověk přijme rozhodnutí provést nějakou akci, vzniká takzvaná refrakterní fáze. Během tohoto krátkého časového úseku je jedinec do jisté míry neschopen reagovat na další přicházející podněty, dokud nedokončí původně naplánovanou akci. Je to podobné, jako když operátor na telefonní ústředně právě spojuje jeden hovor a nemůže v tu samou chvíli zapojit další kabel. Tento jev naznačoval, že zpoždění při složitějším rozhodování a neschopnost reagovat na více věcí najednou mají společný základ, kterým může být samotný mechanismus pozornosti.

Zrození základního pravidla rozhodování

V roce 1952 proběhl klíčový experiment, který navázal na mnohem starší data z roku 1885. Již v devatenáctém století bylo zpozorováno, že reakční doba roste s počtem možností, ale teprve moderní teorie informací poskytla rámec k pochopení tohoto jevu. Teorie informací měří množství informací pomocí takzvané entropie neboli nejistoty. Pokud stojíte před úkolem, kde máte vybrat jednu z mnoha stejně pravděpodobných možností, vaše nejistota je vysoká. S každou další přidanou možností roste i množství informací, které musíte zpracovat, abyste tuto nejistotu odstranili.

Byl proveden pokus, při kterém výzkumník testoval sám sebe na speciálním přístroji. Na stole bylo do malého, nepravidelného kruhu rozmístěno deset žárovek. Nepravidelný tvar byl zvolen úmyslně, aby se předešlo zbytečným pohybům očí a podvědomému seskupování žárovek do logických obrazců. Pod každým z deseti prstů měl testovaný člověk jednu klávesu. Cílem bylo co nejrychleji stisknout klávesu odpovídající žárovce, která se právě rozsvítila. Pokus zahrnoval různé úrovně složitosti – od nejjednodušší varianty, kdy člověk pouze čekal na jeden konkrétní signál a nemusel se rozhodovat, až po plné zapojení všech deseti prstů a deseti žárovek. Aby se výsledky nezkreslily tím, že některé prsty jsou přirozeně rychlejší než jiné, analyzovala se vždy pouze data z reakcí prsteníčku a malíčku, které se používaly i v nejjednodušší variantě.

Výsledky tohoto zdlouhavého měření, které trvalo celé měsíce, jasně ukázaly, že vztah mezi reakční dobou a počtem možností není přímá úměra. Reakční doba tvoří logaritmickou křivku. Matematicky se tento vztah nejčastěji vyjadřuje rovnicí RT=a+b\log_2(n), kde písmeno n představuje počet stejně pravděpodobných možností. V praxi to znamená poměrně jednoduchou věc: pokud se počet možností zdvojnásobí, vaše reakční doba se nezdvojnásobí, ale prodlouží se pouze o určitý konstantní časový úsek. Množství zpracovaných informací se totiž měří v bitech (dvojkových číslicích). Každý bit představuje rozhodnutí mezi dvěma rovnocennými možnostmi.

Během experimentování se také ukázalo, že rychlost lze vědomě vyměnit za přesnost. Když se účastníci pokusu snažili odpovídat extrémně rychle, dělali více chyb. To vedlo k závěru, že proces zpracování informací si lze představit jako postupné hromadění důkazů po určitou dobu. Pokud mozek necháme shromažďovat důkazy dostatečně dlouho, rozhodne se správně. Pokud tento proces uměle urychlíme a nenecháme dojít do konce, zvýší se pravděpodobnost chybného úsudku.

Tohle je velmi důležité pochopit a aplikovat v oblasti bojových umění/sebeobrany: Čím více (obranných) technik na jeden útok budeme učit, tím více budeme paradoxně studenta zpomalovat. Pojďme si to vysvětlit podrobněji na příkladu:

Útočník náhle útočí a mezitím obránce musí absolvovat následující rozhodovací proces:

1. “ajaj, on na mne zaútočil”
2. “útočí pěstí a hákovým úderem”
3. “míří asi na hlavu”
4. “já umím kryt A, B, C a D”
5. “vyberu kryt C”
6. následně posílám signál do mozku, aby zaktivoval pohybový vzorec, který aktivuje kryt C

Ačkoliv těchto 6 kroků je otázkou milisekund, stejně ono rozhodování trvá příliš dlouho. Je potřeba si uvědomit, že zatímco obránce prochází všemi těmito kroky, útočníkova pěst již letí k hlavě….a bavíme se o boji na velmi krátkou vzdálenost…

Právě proto je potřeba volit takové techniky, které jsou co nejvíce univerzální a dokážou pokrýt maximum druhů útoků. A tady se vracíme ke kořenům bojových umění (myslím, těch, které skutečně fungovaly v boji/sebeobraně), kde většinou těch technik bylo mezi 15-20 maximálně. A nyní to srovnejte se současným stavem, kdy některá bojová umění se chlubí (!!!), že mají dokonce 4.500 (!) technik (korejské hapkido). Rozdíl mezi skutečně funkčním bojovým uměním a tím, které pouze nosí nálepku “bojové umění” je v současné době velmi velký. Ale pojďme dál.

Jak si mozek dělí svět: Postupná klasifikace

Aby bylo možné tento logaritmický nárůst reakční doby logicky vysvětlit, vzniklo několik teoretických konceptů. Prvním z nich byly takzvané šablonové modely. Představte si to tak, že máte v hlavě sadu předem připravených šablon (technik obrany) a jakmile přijde podnět, začnete ho s těmito šablonami porovnávat. Nabízely se tři možnosti, jak by to mohlo fungovat. Zpracování by mohlo probíhat simultánně, tedy že by se všechny šablony porovnávaly najednou. Další možností bylo postupné (sériové) prohledávání, kdy by se šablony zkoušely jedna po druhé. V takovém případě by však čas potřebný k reakci rostl přímo úměrně s počtem možností, což neodpovídalo naměřené logaritmické křivce.

Nejlépe tehdejším datům odpovídal model hierarchické posloupnosti binárních rozhodnutí. Tento princip lze jednoduše přirovnat k dětské hře, kde hádáte, na co ten druhý myslí, pomocí otázek, na které lze odpovědět jen ano nebo ne. Pokud máte před sebou osm rovnocenných možností, mozek nezkoumá každou zvlášť. Místo toho provede první rozřazení – rozdělí si oněch osm možností na dvě skupiny po čtyřech a určí, do které z nich správná odpověď patří. Tímto prvním krokem zpracoval jeden bit informací. V dalším kroku vezme vítěznou čtveřici a rozdělí ji na dvě dvojice. To je druhý bit. Nakonec se rozhodne mezi zbývajícími dvěma možnostmi. Tři binární rozhodnutí stačí k určení jedné z osmi možností, což přesně odpovídá logaritmu z osmi o základu dvě. Tento model elegantně vysvětloval, proč se při zdvojnásobení počtu možností (například ze čtyř na osm) reakční doba nezvýší dvojnásobně, ale přidá se k ní jen čas potřebný na provedení jednoho jediného rozhodnutí navíc.

Když pravidlo neplatí: Kompatibilita a praxe

Ačkoliv logaritmický vztah mezi časem a informací působil zpočátku neprůstřelně, další hlubší zkoumání ukázala, že proces výběru odpovědi je mnohem složitější a podléhá řadě vlivů. Jedním z nejdůležitějších faktorů je takzvaná prostorová a významová kompatibilita mezi podnětem a reakcí. Kompatibilita vyjadřuje, jak moc je propojení určitého signálu a požadovaného pohybu přirozené, nebo naopak umělé (jinými slovy, jak moc máme jednotlivé možnosti “zadrátované” do svalové paměti).

Představte si uspořádání osmi žárovek do kruhu a pod nimi osm tlačítek, také v kruhu. Pokud se rozsvítí horní žárovka a vy máte stisknout horní tlačítko, jedná se o vysoce kompatibilní úkol. Rychlost přenosu informací v takovém případě roste strmě a lidé reagují velmi rychle i při velkém počtu možností. Pokud by se však pravidla změnila a vy byste museli při rozsvícení horní žárovky stisknout tlačítko dole vlevo, úkol se stane nekompatibilním. Naměřená data ukazují, že u nekompatibilních úkolů se reakční doba dramaticky prodlužuje a stoupá chybovost, a to i když je celkové množství informací k řešení (počet žárovek) naprosto totožné.

Dokonce se zjistilo, že za určitých vysoce kompatibilních podmínek může vliv počtu možností na reakční dobu zcela zmizet. Pokud například dostáváte vibrační signály přímo do konečků prstů a vaším úkolem je stisknout klávesu tím prstem, který právě brní, je vaše reakční doba v podstatě stejná, ať už máte na výběr ze dvou, čtyř, nebo osmi prstů. Křivka závislosti se v grafu stane zcela plochou.

Podobný výsledek se objevil při pohybech očí. Pokud má člověk zaměřit pohled směrem k místu, kde se náhle objevil objekt (prosakkáda), počet možných míst, kde se mohl objevit, nehraje roli. Pokud se ale musí podívat na přesně opačnou stranu, než kde se objekt objevil (antisakkáda), reakční čas se opět logaritmicky prodlužuje podle původního pravidla. Z toho se usuzuje, že úkoly, které nevyžadují uchovávání složitých a umělých pravidel v paměti (jako stisknutí vibrujícího prstu), obcházejí centrální mechanismus pro výběr odpovědí s omezenou kapacitou. Naopak libovolná a umělá přiřazení (například rozsvítí se červené světlo a vy musíte vyslovit nesmyslné slovo “Bix”) paměť výrazně zatěžují a zákonitosti informačního přenosu se u nich projevují naplno. Opět přeneseno na bojová umění – pokud máte nějaký útok a vy musíte/máte reagovat pro vás zcela nepřirozeným/neintuitivním pohybem, či způsobem, pak bude zdržení ještě delší.

Druhým zásadním faktorem, který mění pravidla hry, je praxe. Opakování dělá mistra a platí to i zde. S rostoucím tréninkem se sklon křivky reakčního času postupně snižuje. Pokud člověk opakuje stejný úkol tisíckrát, rozdíl v čase potřebném na výběr mezi dvěma a osmi možnostmi se výrazně zmenší. Například při testech s čísly klesl rozdíl po několika tisících pokusech z počátečních 500 milisekund na zhruba 150 milisekund. Odborné rozbory mnoha studií dokonce naznačily, že po dostatečně dlouhém tréninku by mohl být reakční čas na počtu možností zcela nezávislý. Vliv praxe a vliv toho, jak dobře jsou podněty a reakce sladěny, tedy fungují společně. Praxe křivku zplošťuje, ale samotný základní sklon závisí na tom, jak moc jsou instrukce pro mozek přirozené, proto se při výuce sebeobrany upřednostňují techniky, které vychází z instinktivních (úlekových) reakcí. Tím se jednak sníží zpoždění z nepřirozeného pohybu (bloku, krytu), urychlí se “vložení” do svalové paměti a je tu také mnohem vyšší pravděpodobnost, že právě takový modifikovaný kryt/blok (tj. vycházející z instinktivních (úlekových) reakcí) se v okamžiku konfliktní situace obránci snázeji vybaví.

Tisíc a jedna možnost: Extrémní zátěž pro mysl

Většina standardních zkoumání se odehrává v rozmezí od dvou do deseti možností, což často vyplývá z fyziologického omezení, kdy má člověk k dispozici k ovládání tlačítek deset prstů na rukou. Co se ale stane, když člověka vystavíme stovkám nebo tisícům alternativ? Zde začíná být situace méně jednoznačná.

V experimentech, kde měli lidé za úkol plynule číst seznamy, se ukázalo, že u nesmyslných slabik pravidlo stále funguje. Doba potřebná na přečtení jedné položky se logaritmicky zvyšovala podle toho, z jak velkého počtu možných slabik byl seznam sestaven. U čtení skutečných a známých slov se však doba čtení téměř neměnila, ať už se vybíralo ze čtyř, nebo ze dvou set padesáti šesti slov. Čtení slov je však pro dospělého člověka vysoce zautomatizovaný úkol, takže plochá křivka mohla být způsobena extrémní mírou praxe, kterou si člověk buduje od dětství.

Zajímavý byl úkol zaměřený na třídění stovek slov do nadřazených kategorií (například zařazení slov “koza” a “prase” do kategorie “zvíře”). Pokud existoval v každé kategorii jen jeden zástupce, projevila se obecná tendence k delším časům při větším počtu kategorií, ale křivka už nebyla dokonale hladká a objevovaly se v ní výkyvy.

Extrémní příklad představoval experiment s deseti žárovkami a deseti tlačítky, kde se však žárovky mohly rozsvěcet současně v různých vzorech. Subjekt musel stisknout odpovídající vzor tlačítek na klávesnici. Jelikož mohla svítit jakákoliv kombinace, tvořilo to dohromady obrovskou množinu přesahující tisíc různých alternativ. Po rozsáhlém tréninku se ukázalo, že reakční doby pro soubor tisíce možností byly jen o nepatrný zlomek sekundy (asi 20 až 30 milisekund) pomalejší než u souboru s pouhými jednatřiceti možnostmi. To vedlo některé badatele k přesvědčení, že logaritmické pravidlo platí pouze zhruba do hranice osmi až deseti alternativ a u obrovských souborů přestává fungovat. Jiní odborníci však namítali, že u takto masivních počtů už roli nehraje ani tak samotný výběr, jako spíše obtížnost kódování zrakového vjemu složitého vzoru světel do paměti a prstů.

Hledání dokonalé rovnice a vliv opakování

Ačkoliv logaritmický vzorec poskytuje v drtivé většině případů vynikající popis naměřených dat, vědecká obec se nespokojila s pouhým konstatováním stavu a začala hledat úpravy. Objevily se například návrhy nahradit logaritmus mocninnou funkcí s argumentem, že zpomalení není způsobeno přenosem informací, ale časem, který mozek potřebuje k přesunutí ohniska pozornosti mezi různými možnostmi. Tato teorie však čelila kritice, protože při dosazení reálných dat do této rovnice občas vycházely z psychologického hlediska zcela nesmyslné záporné hodnoty.

Jinou výzvou byl fakt, že při manipulaci s počtem možností se často mění zároveň jak počet podnětů (to, co vidíme), tak počet reakcí (to, co děláme). Pokud máme čtyři žárovky a čtyři tlačítka a zvýšíme úkol na osm žárovek a osm tlačítek, nevíme přesně, co nás zpomalilo. Speciální experimenty, které od sebe tyto dvě proměnné oddělily (například osm různých čínských znaků se přiřazovalo jen ke dvěma různým hlasovým odpovědím), ukázaly, že počet možných odpovědí má na prodloužení času mnohem větší vliv než počet samotných vizuálních podnětů. Reakce je pro mozek náročnější než pouhé rozeznání obrázku.

Další háček spočívá v takzvaných sekvenčních efektech. Je dobře známo, že lidé reagují rychleji, pokud se po sobě opakuje úplně stejný úkol. Pokud se dvakrát za sebou rozsvítí stejná žárovka, váš čas bude u druhého pokusu kratší, než kdyby se rozsvítila žárovka jiná. Tento detail představuje teoretický problém. Pokud máte test pouze se dvěma možnostmi, je padesátiprocentní šance, že se úkol zopakuje. Pokud máte možností osm, šance na opakování klesá k pouhým dvanácti procentům. Rychlejší časy u menších souborů by tedy mohly být částečně způsobeny pouze tím, že u nich častěji dochází k opakování stejného podnětu. Výzkum zaměřený speciálně na tyto pravděpodobnostní detaily však prokázal, že ačkoli opakování hraje svou roli, samostatný vliv velikosti výběru na celkový čas nelze zpochybnit.

Někteří teoretici upozornili také na určitý nesoulad mezi matematickou teorií a psychologií. Původní teorie komunikace byla navržena pro dlouhý, nepřetržitý tok signálů skrz kabel, kde lze využít určité nahromadění a odhalení nadbytečných dat. Naproti tomu psychologický pokus je většinou diskrétní – člověk zpracuje jeden podnět, vykoná pohyb a pak čeká na další. Lidské prostředí také na rozdíl od neutrálních elektronických signálů obsahuje podněty, které nelze snadno zaměnit, protože k nim máme vytvořené asociace a paměťové stopy.

Moderní pojetí: Hromadění důkazů a role paměti

V současné době se odborníci nesnaží původní zjištění vyvrátit, ale spíše stavějí výpočetní modely, které by dokázaly přesně simulovat, jak mozek k rozhodnutí dospěje. Nejúspěšnějšími modely dneška jsou takzvané modely akumulace (hromadění) důkazů. Fungují na principu sbírání malých částeček informací ze smyslů.

Pro představu: mozek má pro každou možnou odpověď vyhrazený jeden “kbelík” (akumulátor). Když přijde podnět, do všech kbelíků začne kapat voda (informační šum), ale do kbelíku, který odpovídá správné odpovědi, teče voda mnohem rychleji. Jakmile hladina v jednom z kbelíků dosáhne určité předem stanovené hranice (kritéria), mozek se rozhodne pro tuto možnost. Aby model vysvětlil logaritmické zpožďování u většího počtu kbelíků, předpokládá takzvaný únik a boční útlum. Voda z kbelíků nepatrně uniká a navíc kbelík, který je plnější, aktivně zpomaluje plnění těch ostatních. Tím, jak se přidávají další a další možnosti, roste pravděpodobnost, že se náhodným šumem naplní nesprávný kbelík. Aby si člověk udržel stále stejnou přesnost a nechyboval, musí podvědomě zvednout hranici, při které se rozhodne (zvětšit kbelíky). Následkem toho trvá déle, než hladina dosáhne nového cíle. Tento kompromis mezi rychlostí a přesností dokonale matematicky generuje klasickou logaritmickou křivku.

Zajímavý pohled nabízí i experimentální verze, kde lidé skutečně fyzicky viděli důkazy na obrazovce. Testované osoby sledovaly několik sloupců, do kterých padaly “cihly” tvořící komín, a musely zvolit ten sloupec, který roste nejrychleji. V tomto vizuálním nastavení, které ovšem zabírá desítky sekund na rozdíl od bleskových zlomků sekund v běžných testech, lidé nezvyšovali své kritérium s narůstajícím počtem sloupců. Spíše se s přibývajícími sloupci stávali netrpělivějšími a spokojili se s nižším rozdílem mezi prvním a druhým největším komínem, což vedlo k poklesu přesnosti.

Pohled skrze paměťové stopy

Alternativou k hromadění důkazů je přístup zaměřený na paměť. Tento model staví na myšlence, že mozek vytahuje informace z paměťových bloků. Rychlost, s jakou dokážeme konkrétní blok vytáhnout, závisí na tom, jak moc je tento blok aktivován okolím a souvislostmi. Samotný podnět funguje jako silné záchytné lano. Dalším lanem je ale kontext celé situace. Pokud situace zahrnuje jen dvě možnosti, kontext směřuje pouze ke dvěma blokům v paměti a poskytuje jim silnou podporu. Jakmile ale kontext ukazuje k osmi různým možnostem, jeho síla se rozmělní. Jednotlivé paměťové stopy jsou pak slabší a trvá déle, než je mozek úspěšně objeví a zaktivuje.

Tento paměťový pohled také elegantně řeší záhadu zrychlení při opakujících se úkolech. Mozek si totiž udržuje krátkodobou vyrovnávací paměť. Pokud zaznamená, že aktuální podnět je zcela totožný s tím, který řešil před zlomkem sekundy, celý složitý proces hledání v hlubší paměti přeskočí a bleskově vypálí stejnou odpověď jako prve. U velkého množství alternativ se věci opakují zřídka, mozek tuto zkratku nemůže využívat tak často, a proto se celkový průměrný čas prodlužuje. Tyto složité matematicko-psychologické modely se snaží postihnout všechny nuance od vlivu praxe přes chybovost až po jemné křivky jednotlivých reakčních časů.

Praktické využití: Počítače, rozhraní a bojová umění

Závěry plynoucí z padesátých let minulého století by se mohly zdát jako čistě akademická záležitost z oblasti základního výzkumu. Opak je však pravdou. Odhalené zákonitosti se staly nepostradatelnou součástí mnoha praktických oborů. Jedním z prvních uplatnění bylo testování inteligence. Již v roce 1951 padla myšlenka, že by teorie informací mohla modelovat samotný koncept inteligence. Výzkumy v šedesátých a sedmdesátých letech potvrdily, že existuje záporná korelace mezi sklonem reakční křivky a výsledky v inteligenčních testech. Laicky řečeno: mozky s vyšším naměřeným IQ dokážou zpracovat vyšší množství informací o něco efektivněji, takže nárůst možností je tolik nezpomalí.

Mnohem hmatatelnější dopad má však tento princip v oblasti návrhu uživatelských rozhraní a komunikace člověka s počítačem. Již v roce 1983 byl tento poznatek začleněn jako základní informační princip do tehdejších příruček psychologie počítačového inženýrství. Aplikuje se všude tam, kde se předpokládá, že uživatel bude dělat rozhodnutí. Odborné příručky pro designéry jasně upozorňují, že pochopení tohoto pravidla výrazně zefektivňuje práci uživatelů.

Krásným příkladem je uspořádání navigačních menu na webových stránkách nebo v softwarech. Ve slavné studii se porovnával čas potřebný k nalezení jedné konkrétní položky (například slova z abecedního seznamu 4096 slov) pomocí dotykových obrazovek. Výběr probíhal stromově. Uživatel buď vybíral ze dvou velkých kategorií, pak ze dvou menších a tak dále, nebo viděl rozhraní strukturované do větších bloků po čtyřech, osmi či šestnácti možnostech. Protože lidé nehledají slova tak, že by je četli jedno po druhém jako roboti, ale podvědomě si je štěpí a kategorizují (vzpomeňte si na postupnou klasifikaci), platí i zde logaritmické pravidlo. Rozdíl v čase, který potřebujete na zorientování se v menu se čtyřmi nebo osmi položkami, se v konečném důsledku smazává, ale každé překliknutí na další obrazovku stojí obrovské množství času. Z toho vzešlo zlaté pravidlo informační architektury: široká a mělká menu (kde vidíte více věcí naráz) vedou k mnohem rychlejšímu nalezení cíle než úzká a hluboká menu (kde se musíte proklikávat mnoha úrovněmi podkategorií). Své uplatnění našla teorie i při navrhování vizualizace složitých bezpečnostních nebo finančních dat. Zde se využívá princip postupného odhalování – nejprve se uživateli zobrazí zjednodušený přehled, a teprve pokud potřebuje detaily, rozbalí si je. Tím se minimalizuje počáteční paralýza z obrovského množství proměnných.

Kromě moderních technologií má toto omezení lidské nervové soustavy přímý dopad na sféry, kde jde o zlomky sekundy a kde je v sázce zdraví nebo život. Výrazně se promítá do metodiky tréninku bojových umění a hlavně sebeobrany. Při kontaktním střetu, ať už se bavíme o tradičnějším džúdó, klasickém džúdžucu, nebo jeho moderních adaptacích jako je “euro-jujutsu”, se člověk ocitá pod extrémním časovým presem. Čas určený k volbě vhodného manévru během reálného boje je kriticky omezený. Pokud se instruktor snaží naučit svého svěřence pět různých reakcí na jeden specifický typ útoku v domnění, že mu dává výhodu širokého arzenálu, ve skutečnosti mu prokazuje medvědí službu.

V boji funguje mozek přesně tak, jak popisují akademické modely hromadění důkazů. Obrovský stres navíc funguje jako všudypřítomný šum. Tím, že má cvičenec v hlavě zakódováno příliš mnoho odpovědí, roste jeho reakční čas logaritmicky s počtem těchto variant. Místo aby instinktivně reagoval, v jeho mysli probíhá proces postupné klasifikace možností, což vede k fatálnímu zpomalení. Pokročilá metodika v bojových uměních tedy velí počet alternativ redukovat. Optimální cestou je najít jeden či dva vysoce kompatibilní a spolehlivé vzorce pohybů, které pokrývají široké spektrum hrozeb. Jedině minimalizací nejistoty a zátěže na operační paměť můžeme maximalizovat rychlost úsudku.

Zkoumání staré více než půl století tak nejen formovalo celou éru experimentální psychologie, ale dotklo se technologií, které v době jeho vzniku neexistovaly, a ověřilo prastaré principy, na kterých stojí reálná sebeobrana. Pravidlo, že méně možností znamená rychlejší reakci, se zapsalo jako jeden ze základních zákonů fungování našeho mozku.

ZDROJ: Hick’s law for choice reaction time: A review