V sobotu, 5. března proběhl v Praze díky Petrovi Růžičkovi seminář Ice Training pod vedením skvělé Kelly Mostard na který se sjelo více jak třicet odvážných zájemců z Čech i Slovenska. Toto je podrobná reportáž ze semináře.
O “výhodách” civilizace jsem už psal v cyklu Praktický pohyb aneb cesta hrdiny. I Kelly zmínila nevýhody civilizace – máme možnost mít světlo, stálou teplotu vnějšího prostředí i jídlo a pití prakticky 24 hodin denně. Na jedné straně jde samozřejmě o výhodu, protože můžeme pracovat na směny, díky klimatizaci nemusíme sedět v práci v teplé bundě a můžeme si koupit jídlo kdykoliv se nám zachce. Vždy se totiž najde v rozumné vzdálenosti nějaký nonstop.
Jenže je tu dosti obrovské ALE. Naše přirozené biorytmy díky tomu fakticky nefungují a tělo/mysl tak postupně ztrácí schopnost odolnosti vůči vnějším stresorům, jako je například počasí. Čím více se cítíme v bezpečí, tím více naše přirozené obranné mechanismy, které nám pomáhaly zvládat nástrahy evoluce, se oslabují. Není proti komu/čemu se bránit.
Dříve bylo zcela běžné, že na podzim se lidská aktivita utlumovala a člověk nabíral tuk, aby zvýšil svoje šance na přežití. Spát chodil se západem slunce a vstával za svítání. Naopak na jaře a v létě byl velmi aktivní na poli nebo při lovu, takže se přirozeně formoval do šlachovité/osvalené postavy. Noci nebyly tak dlouhé, takže i méně spal, než například v zimě. Zatímco v létě musel zvládat velká horka, v zimě na něho čekal mráz, a vlhkost. A zvládal to dobře, protože důkazem toho jsme my, potomci právě těchto lidí.
V současné době však žijeme v jakési bublině stability, kde pokud chceme, ani nezaznamenáme den či noc, chlad či horko, hlad či žízeň. Oslabujeme tím náš imunitní systém, ale i našeho ducha, který se pak při prvním ofouknutí hned nachladí. Místo těchto stresorů musíme nyní bojovat s více abstraktními stresory, jako je obava ze ztráty zaměstnání, neúspěchu při zkoušce, nestihnutí termínu dodání čehokoliv, apod. Výsledkem jsou ony tzv. civilizační choroby, které jsou v té naší „vyspělé civilizaci“ tak běžné….
Celý seminář byl tedy o tom, naučit se zvládnout extrémní stavy stresu a nebylo asi překvapením, že hlavní důraz byl kladen na systém dýchání. Ne nadarmo se o dýchání říká, že spojuje tělo a mysl. Toto můžete nalézt i v józe, bojových uměních, ale i v původních systémech posilování těla i mysli. Krátce řečeno – jak dobře dýcháte, tak kvalitně žijete.
Kelly na semináři odprezentovala Metodu Wima Hofa, jejíž instruktorkou je. Tato metoda vychází z tibetského systému dýchání Tummo, které je v Tibetu praktikováno mnichy dodnes. Ti nejlepší z nich jsou schopni obléci si mokré roucho a následně venku v zimě jej na sobě dokonale usušit. Musím říci, že když jsem toto slyšel před několika lety poprvé, zařadil jsem si to hned do kolonky legendy a báchorky, protože „to zkrátka není reálně možné, aby ve vlhku a zimě byl člověk na sobě schopen usušit oblečení bez jakýchkoliv pomůcek či nástrojů.“ Po tomto víkendu si to už nemyslím…..
Metoda Wima Hofa je založena na třech pilířech:
- Dýchání – TĚLO – aktivace sympatika (SNS)
- Vizualizace – MYSL – například ohně v centru těla, podobně jako to dělají tibetští mniši v Himalájích
- Ledová koupel – STRESOR – Wim Hof preferuje chlad, nicméně může být použit i zcela jiný stresor. Princip bude stejný.
Zakladatel této metody, Wim Hof, dokázal svými výkony, že jeho metoda skutečně funguje a hlavně, že ji dokáže naučit i jiné lidi. Je držitel 21 rekordů zaznamenaných v Guinessově knize rekordů, mezi něž patří:
- Vydržel stát bosý na ledu 1 hodinu a 52 minut
- Uběhl maraton jen v sandálech a kraťasech za polárním kruhem
- Uběhl půlmaraton naboso a kraťasech za polárním kruhem
- Oficiálně uplaval pod ledem 66 metrů, neoficiálně se mu podařilo zvládnout 120 metrů na jedno nadechnutí
- Visel za jeden prst na laně ve výšce 2,000 metrů
- Zdolal horu Kilimandžáro naboso a pouze v šortkách během 24 hodin
- Uběhnul maraton v namibijské poušti bez příjmu vody
A jak sám s oblibou říká „co jsem zvládnul já, se mohou naučit i ostatní“.
Jak tedy probíhal seminář? Po úvodním přivítání jsme měli bez přípravy udělat maximální počet kliků, který zvládneme. Dosažený počet jsme si poté měli zapsat do manuálu a zatím jej nechat být. Následně začala Kelly vysvětlovat princip speciálního dýchání na aktivaci organismu a získání co nejvíce kyslíku.
Uvědomil jsem si díky tomu, že v zásadě máme dva druhy dýchání, respektive tři. První typ dýchání aktivuje parasympatikus, což znamená, že člověk se prostřednictvím dýchání zklidní před/po náročném výkonu. Tento typ dýchání se využívá například při výuce sebeobrany v konfliktních scénářích, kdy se student pomocí speciálního dýchání rychle zklidní a je opět schopen reagovat a řešit situaci na úrovni rozumové, nikoliv instinktivní.
Druhý typ dýchání cílí naopak na sympatikus a jeho úkolem je povzbudit organismus, aby zvládl náročný výkon, případně aby se co nejrychleji zotavil po náročném výkonu a byl případně schopen jej opět zopakovat.
Třetí typ dýchání je „uprostřed“ výše zmíněných typů. Jde tedy o běžné plynulé hluboké dýchání, které bychom měli využívat nejčastěji během dne. Jelikož cílem semináře bylo ukázat nám, že všichni dokážeme zvládnout takový stresor, jako je vana plná ledu, dýchání bylo cíleno na aktivaci organismu. V čem toto dýchání spočívalo?
O tom bylo druhé cvičení. (Mimochodem, následující dechové cvičení je také popsáno na oficiálních stránkách Wima Hofa – www.icemanwimhof.com). Nejdříve jsme se museli zhluboka nosem nadechnout a využít maximální kapacitu plic. Následný výdech ústy byl přirozený. A opět maximální nádech nosem a následně přirozený výdech ústy. To jsme měli zopakovat 30x. Následně, po posledním 30. nádechu a výdechu jsme měli změřit čas, po který dokážeme zadržet dech. Kelly opakovaně zdůrazňovala, že to není o egu, nemusí nás tedy zajímat, kolik má náš kolega, případně se snažit vydržet co nejdéle za každou cenu. Jakmile jste již cítili, že už se musíte nadechnout, měli jste zastavit stopky a zapsat hodnotu do manuálu. Pak jste se měli opět zhluboka nadechnout nosem a zadržet dech na deset vteřin. A to byl konec jednoho cyklu.
Poté jsme měli začít další cyklus, tedy opět 30 nádechů a výdechů, atd. Celkem jsme měli absolvovat 4-6 cyklů, pečlivě si zapisovat dobu, po kterou jsme dokázali zadržet dech a hlavně pozorovat, co se s naším tělem děje.
Překvapilo mě hned několik věcí: doba zadržení dechu se postupně prodlužovala tak, že došlo během těch několika cyklů až k trojnásobku původní délky. Během třetího, čtvrtého cyklu jsem cítil mravenčení v celém těle a měl jsem větší citlivost na světlo. Bylo to podobné, jako byste se zavřenýma očima zaregistrovali, že vysvitlo slunce. Někteří při tomto dýchání omdleli, jiní měl menší křeče v prstech rukou, jiní zase popisovali různé sluchové či zrakové halucinace (což možná ta zvýšená citlivost na světlo byla také). Každopádně zajímavý zážitek. A co se přesně stalo s lidským organismem?
Během těch 30 nádechů a výdechů jsme tělo cíleně saturovali kyslíkem. Následně, během části, kdy jsme měli zadržet dech na maximální dobu, jsme fakticky využívali takto nashromážděný kyslík a zároveň se nám i dky hromadění oxidu uhličitého zvyšovalo PH krve. Podle výzkumů, které byly provedeny na Maastrichtské univerzitě je průběh asi následovný:
- cyklus dýchání – během fáze zadržení dechu klesá saturace na 85% a PH stoupá z 7,35 na 7,45
- cyklus dýchání – během fáze zadržení dechu klesá saturace na 70% a PH stoupá na 7,50 až 7,55
- cyklus dýchání – během fáze zadržení dechu klesá saturace na 50% a PH stoupá na 7,70
- cyklus dýchání – během fáze zadržení dechu klesá saturace na 40% a PH stoupá na 7,85
Iniciátor či spouštěč nádechu pak bylo kritické množství oxidu uhličitého, které se postupně nahromadilo v plicích.
Následně jsme měli znovu udělat ještě jeden cyklus a poté, s prázdnými plícemi, opět udělat maximum kliků. Asi nepřekvapím, když řeknu, že ačkoliv jsme měli zcela prázdné plíce, těch kliků jsme dokázali udělat daleko více (s využitím nastřádaného kyslíku), než při normálním dýchání na počátku semináře.
Kelly nám pak vysvětlila, že tento typ dýchání se běžně používá například při hloubkových ponorech, či plaváním pod ledem (nicméně hned dodala, že to nemáme zkoušet, dokud nenasbíráme dostatek zkušeností, což je otázka dalších pěti až deseti let).
Z pohledu stresorů je chlad pouze jedním z mnoha dalších stresorů. Princip dýchání a zvládnutí adaptace na stresor je však velice podobný, ne-li stejný. Jinými slovy, pokud budete používat tento systém dýchání, pravděpodobně byste měli být schopni přejít bosí po žhavých uhlících stejně tak jako po ledu. V určitém okamžiku totiž PH dosáhne takové úrovně, že se odpojí receptory na kůži a přestanou vysílat poplašné signály do mozku. Osobně v tom ještě nemám úplně jasno, jak přesně to funguje, ale zcela určitě se na to nyní zaměřím.
Jak tedy tělo reaguje na chlad, pokud člověk svou reakci nedokáže kontrolovat? Zvednou se mu automaticky ramena, zatají dech, případně začne velmi krátké, rychlé a mělké dýchání. Velmi pravděpodobně by se tělo postupně dostávalo do embryonální pozice. Postupně tělo začne bolet v místech, které jsou přímo vystaveny chladu/ledu. Pár dnů před tímto seminářem jsem se pokoušel projít bosý po sněhu a za pár vteřin mě začala chodidla neuvěřitelně bolet. O to více jsem byl zvědavý, jak to vlastně celé funguje.
A jak získat opět kontrolu nad svým tělem? Tím, že začneme kontrolovaně hluboce dýchat s důrazem na nádechovou část. Jak vidíte, je to relativně jednoduché. Jak jsme si však záhy měli ověřit sami na sobě, pro mnohé z nás to byla skutečná výzva.
Po krátkém lehkém obědě jsme se rovnou převlékli do plavek a přesunuli ven na blízké hřiště, kde na nás čekaly dvě nafukovací vany plné studené vody a ledových kostek. Nejprve jsme opět absolvovali dýchací proceduru, abychom se vnitřně připravili na zkoušku, a pak už jsme šli jeden po druhém. Nejdříve jste si museli do vany stoupnout a neustále kontrolovaně dýchat výše popsaným způsobem, následně kleknout, sednout, lehnout a ti nejodolnější se měli kompletně ponořit. Pokaždé bylo mezi jednotlivými změnami pozice přestávka od 5 do 10 vteřin, případně, jak kdo potřeboval.
Podle výzkumu, který byl prováděn tuším, že opět na Maastrichtské univerzitě, může klesnout teplota v končetinách až o deset stupňů a stále nehrozí ztráta končetiny. Trup a hlava je však logicky daleko citlivější. Tam je možný pokles maximálně jen o pár stupňů na přibližných 30°C, aby stále byla zachována funkčnost a nedošlo k trvalým poškozením. Proto se při stresu stahuje krev z končetin do trupu, aby jednak byla zabezpečena funkčnost organismu a jednak aby případná ztráta končetiny neohrozila svou ztrátou krve zbytek těla.
V této souvislosti si vzpomínám, jak jsem četl o vojácích, kteří na bojišti utrpěli často dosti vážná zranění. Jednalo se například o utrženou ruku či nohu. Rána jim však začala mohutně krvácet, až když se dostali do rukou lékařů, tedy do relativního bezpečí. Když však leželi ještě na bojišti, kde kolem nich lítaly kulky a vybuchovaly granáty, krváceli překvapivě málo, jak sami poté vypověděli. Ale to je na jiné povídání. Připravuji cyklus článků také o stresorech a tam toto budeme rozebírat daleko podrobněji. Zpět tedy k ledové vaně.
Jak jsem záhy velice rychle zjistil, stát v ledové vodě není až tak hrozné, jak jsem si zprvu myslel, ale pak to začalo jít se mnou z kopce. Kleknul jsem si a mé…poklady nejdražší se smrskly na velikost cvrnkacích kuliček 😉 Do té doby jsem netušil, že to může jít tak rychle 🙂 A jak jsem nad tím začal meditovat, začal jsem si sedat a zjistil jsem, že má koncentrace a dýchání je ta tam. Hlava začala panikařit a dýchání začalo být čím dál kratší a mělčí. Pak jsem jen slyšel od Kelly „breath, breath, BREATH“ a opět jsem veeeelmi pomalu začínal získávat kontrolu nad tělem, které už bylo až na hlavu celé ponořené do ledu. Po nějakých 5-10 vteřinách jsem se zvednul a byl jsem sakra rád, že to mám za sebou. Příště (ne že by nějaké příště dobrovolně bylo 😉 budu postupovat pomaleji a hlavně se pokusím udržet si dýchání a koncentraci, protože panika přišla velmi rychle a pak bylo zatraceně těžké se v ledové vaně dostat zpět do klidu.
Na závěr ještě jedna zajímavost – po vylezení z vany jsme se měli soustředit na to, kde všude cítíme teplo a toto se dále snažit po celém těle rozšířit. Tím jsme své myšlenky odklonili od přemýšlení, co nám všechno mrzne (a že by se něco zcela jistě našlo 😉 a soustředili se na pozitivní stránku věci.
A pro ty z vás, kteří chcete vidět i vědecké důkazy této metody, doporučuji výše uvedené stránky Wima Hofa, kde v sekci Science naleznete související vědecké studie.
Ještě jednou tím děkuji Kelly Mostard a Petru Růžičkovi za organizaci a možnost se zúčastnit tohoto semináře. Také díky za nové informace o stresorech a reakcích těla, které mi krásně doplnily celkovou mozaiku vědění.
A vám ostatním, kteří jste neměli možnost se tohoto semináře dosud zúčastnit – pokud Petr opět něco podobného zorganizuje, určitě běžte. Nebudete litovat a dozvíte se o sobě mnoho velmi zajímavých a důležitých věcí.
