Principy bojových umění – VZTLAK

Obecné vysvětlení

Buoyancy (česky vztlak) je jev, který popisuje sílu, jež působí na těleso ponořené do kapaliny (nebo plynu) a přirozeně ho tlačí nahoru. Tato síla je výsledkem rozdílu tlaku, který kapalina (nebo plyn) vyvíjí na spodní a horní část tělesa. A tento princip nám fakticky také říká, že lidé mají svoje přirozené vzorce chování a ty je možné předvídat a následně využít.

Aplikace do jujutsu

Všimli jste si někdy, jak vytrvale stoupají bublinky vždy nahoru? Je to jejich přirozená touha, podobně jako je zcela přirozená, až instinktivní touha se dostat v jujutsu při sparringu z pozice na zádech nahoru na soupeře. A když toto víte, pak toho můžete i využít.

Jde o přirozenou potřebu se nějak chovat…v případě bublinek stoupat vpřed, v případě jujutsu, uniknout z držení či nepříjemné pozice/situace.

Každý soupeř má nějaký záměr (jít po škrcení, páce…) a jakmile tento záměr zjistíte, můžete tuto znalost využít ve svůj prospěch. Často totiž je tak zaměřený na škrcení, že přehlíží jiné příležitosti i nebezpečí.

Lidé se často snaží dostat z pozice, kdy leží na zádech, protože mají pocit, že je to vždy nevýhodná, slabá pozice. Jednají podobně jako vzduch ve vodě – snaží se dostat ven/nahoru, ať se děje, co se děje. Jenže ne vždy (myšleno z pohledu načasování) je dobré se snažit uniknout z této pozice. Soupeř se může snažit nasadit páku a v tu chvíli se může odkrýt pro váš protiútok.

Když jsme před mnoha lety organizovali kurzy sebeobrany pro ženy, radili jsme jim, aby v případě, že jim někdo sáhne na prso, hned přirozeně nereagovaly tím, že se budou snažit dostat ruku pryč. Místo toho ji mají pohladit (pro odvedení pozornosti) a následně chytnout a zapáčit prsty tak, že do nich delší dobu nebude útočník schopen nic chytnout.

Cílem tohoto principu je také se naučit dosáhnout výhody nad soupeřem kdykoliv je to možné A ZÁROVEŇ i bezpečně z pohledu výdajů energie. Nesnažit se unikat za každou cenu, aneb řídit se dle rčení “Bubbles with brain” (bubliny s mozkem).

Tento princip se dá ještě kategorizace na dvě skupiny:

1. Možnost se dostat nahoru kdykoliv – to je často vidět v postoji, kdy se věnujete drilu zvaném lepivé ruce (Chi Sao). Mnohokrát uvidíte, že máte možnost udeřit soupeře, ale jak je člověk zacyklený do jednoho konkrétního úderu, přehlíží další možnosti.
2. Vynucena moznost se dostat nahoru – například po vyvedení soupeře z rovnováhy se odkryje apod. Představte si situaci, kdy vás soupeř přišpendlil k zemi. Jedná možnost je zůstat v pozici, načerpat síly a vyčkat na další soupeřův další tah. Druhá možnost je nějakým způsobem odvést pozornost a uniknout poté, co se například nakloní více na jednu stranu, případně si přestane hlídat své těžiště.

Tento princip je také o hledání správné “díry v ledu”, aby tudy mohl vzduch uniknout. Často se vám může stát, že soupeř na vás leží a není způsob, jak s ním pohnout. Počkejte tedy na “oteplení” a čerpejte síly, kdy soupeř bude mít pocit, že jste se již vzdali a udělá další pohyb…”ledy se pohnou” a to bude váš okamžik uniknout.

Někdy jsme totiž tak zaměřeni na to, že chceme zaútočit na soupeře jedním konkrétním způsobem, že nám uniká, že můžeme zaútočit jinak a bezpečněji, anebo zkrátka jen jít od něj pryč.

Na druhou stranu bychom se ale skutečně měli snažit jít nahoru vždy, když to jde (viz výše), protože to samozřejmě přináší výhody. Často jsou lidé nějak podivně zapikolovaní na zemi a vůbec je nenapadne jít ze země opět nahoru (například BJJ závodníci jsou tímto známí a někteří jdou rovnou hned na začátku zápasu k zemi, protože tam se cítí dobře. Na tatami to může fungovat, ale jít na ulici dobrovolně na zem si člověk říká o hodně velkou porci bolesti…

Obecně řečeno však „jít nahoru“ je hlavní cíl pro policisty či vojáky. Nebýt na zemi, ale kdykoliv to jde, jít ihned nahoru na nohy… a provést zatčení podezřelého, anebo likvidaci nepřítele.

Tento princip si můžete v zásadě představit, jako kdyby soupeř byl vodorovná deska a vy pod ní jako bublina. Pokud se jakkoliv vyhne ze své vodorovné polohy, umožňuje vám uniknout ve směru, kterým je deska zvednuta. A pokud natrefíme na soupeře, který chce za každou cenu uniknout, pak toho můžeme využít ve své strategii. Umožníme soupeři uniknout z jedné nakloněné desky, aby nám vlezl pod druhou desku, která jej již dokonale znehybní.

Pravděpodobně doteď byl tento princip v našem stylu boje obsažen jen minimálně.  Zčásti proto, že jsme si to neuvědomovali a zčásti i proto, že jsme neměli dostatek zkušeností.  Nyní je načase jej učinit jedním z hlavních principů, protože bychom se i ve skutečném boji vždy měli snažit dostat pryč od útočníka.  Je to tedy vlastně jednoduché:

1. Když máte možnost uniknout, unikněte
2. Když máte skoro možnost uniknout, uvolněte se od soupeře a unikněte
3. Když možnost nemáte, využijte své znalosti technik a principů jujutsu a až se příležitost uniknout objeví, unikněte

Aplikace do běžného života

Slovo “buoyancy” lze přeložit několika způsoby v závislosti na kontextu:

1. Fyzikální význam – vztlak, nadnášení (např. “The buoyancy of water keeps the boat afloat” → “Vztlak vody udržuje loď na hladině.“)
2. Obrazný význam – optimismus, životní energie, elán (např. “His natural buoyancy helped him through tough times” → “Jeho přirozený optimismus mu pomohl překonat těžké časy.“)
3. Ekonomický význam – stabilita, odolnost, růst (např. “The buoyancy of the stock market” → “Stabilita/růst akciového trhu.“)

V práci jsme měli hodně upovídaného kolegu, který jako konzultant (tedy někdo, kdo plně rozumí tomu, co nabízí, hlavně po technické stránce) úplně nezazářil, protože místo toho, aby zjišťoval požadavky od zákazníka, jak si vlastně přeje, aby jeho produkt fungoval, tak jej zavalil vtipnými historkami a díky tomu sice dokázal navázat velmi dobré vztahy, ale na konci takového sezení jsme stále nevěděli, co tedy máme dodat. Až někoho napadlo jej přesunout na roli obchoďáka a asi tušíte, že to bylo geniální rozhodnutí – díky němu jsme získali i kontrakty, o kterých jsme si dříve mohli nechat snít a když jsme použili na získávání a specifikaci požadavků od zákazníka jiného kolegu, nakonec vše krásně do sebe zapadlo…přirozeně.

Kdysi jsem někde četl o další příhodě, která krásně ilustruje tento princip. Jeden člověk si pořídil hada, ale ten mu hned první večer někam zdrhnul. Celá rodina byla nervózní, protože had sice nebyl jedovatý, ale…byl to had. Celá rodina, kromě toho člověka, byla nervózní. Ten večer nechal ohřát hrnec s vodou, obalil jej alobalem a přehodil přes něj deku. To vše umístil do středu pokoje. Ráno, když se probudil, hádejte, kde hada našel – obtočeného a spokojeného kolem stále ještě teplého hrnce. Had šel přirozeně za teplem. A poučení? Nekupujte si hady v létě 😊