Který “filtr života” je reálnější?

Přečteno: 1930

Následující řádky berte jako podnět k zamyšlení zatímco například pojedete domů, či budete stát frontu na poště 😉 Jak asi víte, před rokem jsem získal instruktorskou certifikaci v systému TacFit. Systém, který se zprvu jevil čistě jako kondiční systém, postupně odkrýval další a další roviny a oblasti. I v současnosti mne neustále překvapuje a inspiruje k hledání podrobnějších informací  o člověku a jeho způsobu myšlení a života.

Jelikož jediná ucelená informace o systému TacFit, kterou jsme na konci certfikace obdrželi, byl instruktorský manuál čítající zhruba 70 stran textu, grafů a fotografií, musel jsem následně shánět informace z mnoha dalších zdrojů a často se jednalo o knihy v angličtině (psychická stránka systému, Zóna, apod) či ruštině (biomechanika, dýchání, CLT teorie, apod). Ale o to nejde. Spíše mě překvapilo, jak komplexní tento systém je a při studiu teoretických aspektů se mi pomalu začínaly spojovat informace, které jsem získal dlouhou dobu předtím, ale …no nedokázal jsem je zpracovat ani pochopit.

To, o čem dnes chci psát, se týká našeho způsobu vnímání života. Pokud máte účet například na sociální síti Facebook, často vidíte příspěvky svých přátel, které se vyjadřují ke všem možným tématům. Od politiky, až po chov křečků v Tanzánii. To však není to, co mne zaujalo. Všimnul jsem si určité souvislosti mezi tím, co lidé zveřejňují a k čemu se vyjadřují s tím, jak nazírají na svůj život. Vysvětlím na příkladu. Představte si tři vymyšlené kamarády (vymyšlené proto, abych se nikoho nedotknul, to skutečně není cílem tohoto článku) – Petr, Pavel a Tomáš.

Petr často zveřejňuje články, které se týkají bezpečnosti, respektive kriminality a často se i vyjadřuje k podobným příspěvkům druhých. Jeho profil je plný sdílených zpráv z médií, které popisují znásilnění, loupežné útoky, ale i dokonané vraždy stejně tak jako úspěšné případy sebeobrany na ulici. Kromě toho často „lajkuje“ videoklipy ze seminářů reálné sebeobrany a sám se sebeobraně věnuje také, buď jako instruktor nebo aspoň jako pokročilý student. Jeho svět je násilí, kriminalita, zkažený a nebezpečný svět….

Pavel se soustředí na sportovní klipy, třeba i bojových sportů. Jeho nejoblíběnější je brazilské jiu jitsu a tak vyhledává, sdílí a komentuje záznamy zápasů, upoutávky na soutěže u nás i v zahraničí a organizuje výpravy závodníků. Jeho svět je sport, zábava, relax s partou kamarádů, soutěžení a získávání medailí, pilování technik a učení se novým kombinacím.

Tomáš rád na svém profilu zveřejňuje legrační videoklipy, vtipy, ale i fotografie přírody či architektury. V jeho komunikaci převládá hodně veselých smajlíků, nekomentuje politiku, ani ekonomickou situaci. Upozorňuje na zajimavé knihy či filmy, zajímají ho nové informace o světě, apod. Jeho svět je svět jako skvělé místo k životu, kde je tolik zajimavých věcí k vidění, čtení či poslechu, že to asi za celý svůj život nestihne. Ale přesto se snaží 🙂

A teď otázka za milion euro 😉 Kdo z nich vnímá svět více realističtějí? Kdo z nich je šťastnější? Kdo z nich si více užívá života? Nechci po vás sestavit žebříček, ale popřemýšlet, jak my sami vnímáme svět. Zajímavé je, že když si člověk nasadí “růžové brýle“, je hned označen za snílka a za blázna. Jakmile si však nasadí “černé brýle“, je ostatními lidmi daleko pravděpodobněji akceptován, protože „svět je přeci nebezpečné místo k životu“. Na základě jakých informací tito lidé došli k podobným závěrům? Že se o tom píše v novinách a vidí to denně v televizi? Skutečně věříte, že svět je takový, jaký se vám média snaží servírovat? Kdy jste naposledy viděli například východ slunce anebo noční oblohu? Překrásné, že? A kdy takový východ slunce ukázali ve zprávách, či jste se o něm dočetli v novinách? A je takový člověk, který filtruje informace, a propouští poze ty negativní, skutečně vnitřně šťastný? Osobně jsem přesvědčen, že jde o jakýsi způsob vnitřního sebemrskačství a masochismu. Zatímco být nešťastný je vcelku jednoduché (vsadím se s vámi, že do deprese se dostanete daleko rychleji než do stavu spokojenosti se sebou samým), být šťastný vyžaduje daleko více práce na sobě samém…. práce… námahy… tak proč se snažit….

Jak jsem říkal na začátku, popřemýšlejte jaký filtr si ráno, po probuzení nasadíte. Ať už to bude růžový, černý či pruhovaný s tečkami, nebude o nic méně reálnější než jiný. Ve dvoudílném článku Jak stres buňky ovlivňuje člověka jsem psal o tom, že membrána buňky pustí cíleně do jádra buňky pouze to, co buňce pomůže v dalším růstu. Znamená to, že zbytek informací/živin není reálných? Že buňka „zavírá oči“ před „reálným“ světem? Proč je buňka v tomhle chytřejší než my? Proč podobně nefiltrujeme informace my, kteří jsme pouze větší shluk buněk? Máme svobodnou volbu si vybrat, a my přesto často volíme vlastní utrpení místo štěstí. A co je ještě paradoxnější – následně na naši volbu nadáváme (často celý život), místo abychom ji změnili. Právě teď a tady.

TEĎ…a…TADY

Jarda Kolcun

Můžete komentovat

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *