Kokosová palma v Missouri

Napsal: Dave Lowry

Chcete-li pochopit obtíže při popisu něčeho takového, jako je koryu bujutsu, tedy klasické bojové disciplíny starého Japonska, na Západě, představte si kokosovou palmu. Představte si celý strom, zakřivený kmen, vlnící se listy, visící kokosy, jak si spokojeně roste na písečném pobřeží nějakého polynéského ostrova. Pak si představte, že ten samý strom vytáhnete s kořeny a přenesete na trávník před nějakým domem na předměstí na americkém Středozápadě. V únoru. Teď už si to umíte představit.

Toto přirovnání si oblíbil můj sensei, muž, který toho o flóře jižního Pacifiku moc neví a který se během let života v Missouri dozvěděl o únoru víc, než by chtěl, ale o japonském bujutsu toho ví opravdu hodně. Naznačil mi, že tato umění, když jsou přenesena do cizí kultury moderního světa, čelí téměř přesně stejným nebezpečím jako ona tropická kokosová palma tak necitlivě přesazená na mrazivý dvůr v Missouri. Stejně jako onen strom jsou zbaveny půdy, v níž vyklíčily a vyrostly. Jsou zbaveny specifického klimatu, na které byly po dlouhou dobu jedinečně adaptovány. A co je nejdůležitější, jak koryu, tak kokosová palma byly vysazeny do prostředí, které je v lepším případě lhostejné k jejich přežití, v horším případě je otevřeně nepřátelské.

S Diane Skoss, editorkou série tří knih Classical Wariors tradition of Japan, jsem se setkal v polovině léta 1998. Zúčastnili jsme se gasshuku, jakéhosi výcvikového tábora/spacího večírku/výletu pro jedno z mála koryu, které se aktivně cvičí a vyučuje i mimo Japonsko. Když jsme každé ráno a večer projížděli svěžími zelenými kopci středního Ohia tam a zpět na místo výcviku, vedli jsme dlouhé diskuse o obtížích koryu přesazeného na Západ. Oba jsme praktikující studenti: navíc oba o bujutsu píšeme, a tak jsou naše zájmy jak akademické, tak i praktické odborné. A tak jsme si měli o čem povídat.

Nevím, jestli jsme toho léta dospěli k nějakým velkým závěrům. Ve skutečnosti nám zůstalo více otázek než odpovědí. Jak dobře můžeme reálně očekávat, že nějaké umění přežije v prostředí a společnosti, které jsou mu zcela cizí? Měli bychom se o to vůbec pokoušet? Předpokládejme, že ano: mohl by vzniknout nějaký podivný hybrid? A budou tato umění, i kdyby přežila tu první dlouhou zimu transplantace, vůbec schopna zůstat natolik zdravá, aby se úspěšně reprodukovala do dalších generací?

Ne že by Diane a další západní představitelé koryu byli od přírody pesimisté. Právě naopak. Měl jsem z ní dojem, že stejně jako je tomu prakticky u všech ostatních nejaponských cvičenců koryu, má intenzivní zájem o kultivaci těchto umění. Má také jakéhosi nezdolného ducha a pocit cílevědomosti a důvěry, že dokáže zachovat a předávat umění, kterému se naučila. (A stále se učí, jak by jistě ráda dodala.) Diane strávila v Japonsku mnoho let, ponořila se do jeho kultury a seznámila se s aspekty jeho společnosti, které jsou neznámé i naprosté většině současných Japonců. To je mimochodem nemalý výkon. Život v Japonsku je pro každého cizince náročný, frustrující a vyžaduje určité oběti. Cizinci, kteří toho dosáhnou, a navíc se jim podaří úspěšně proniknout do klasických nebo tradičních umění, jako je bujutsu, jsou skutečně výjimeční lidé. Bez přehánění. Diane, která se vrátila do Spojených států a začala se zabývat budováním života a budoucnosti zde na Západě, vynaložila značné úsilí, aby na Západ přinesla svůj podíl „rostlinných zásob“ koryu. Dále uplatnila svůj spisovatelský a editorský talent k přesné a vědecké prezentaci těchto umění.

Ve své první knize Koryu Bujutsu shromáždila působivou skupinu autorit, které vydaly řadu esejů o klasických japonských bojových uměních. Byla to nejdůležitější kniha – když se nad tím zamyslíme, tak asi jediná – napsaná v angličtině na toto téma od dob zásadních prací zesnulého Donna F. Draegera, které vyšly před více než dvěma desetiletími. Druhý svazek představuje další sbírku podobných esejů, tentokrát spojenou s příspěvky z japonské perspektivy, z nichž jeden je starověký a druhý současný. Stejně jako první díl, i zde obsah poskytuje pohled do světa bujutsu. Mentalita nutná k jejich učení, étos, který je provází, něco z historie, která stojí za jejich vznikem; to je druh informací, které tolik potřebují ti, kdo chtějí těmto středověkým institucím porozumět.

A právě o tom jsou tyto knihy. Napsali je výhradně lidé, kteří opravdu vědí mnoho o tom, o čem píší, jejichž fakta jsou správná, jejichž znalosti byly tvrdě získané a jejichž názory, pokud si je dovolí, by měly být relevantní pro každého, kdo chce pochopit základní podstatu bojových umění koryu.

Při rozhovorech s Diane mě povzbudilo její nadšení pro představení japonského bujutsu západním čtenářům. Stále nejsem přesvědčen, že koryu může v této zemi vzkvétat. Nebo že vůbec mohou přežít mimo velmi zvláštní prostředí, které jim poskytla hrstka odborníků, kteří se je snaží zprostředkovat.

Přes všechno, co vydržely, přes všechny své nadčasové přednosti a hodnoty jsou dost křehké. Jsou téměř okamžitě náchylné ke zpustošení těmi, kdo by se je snažili záměrně narušit. Ještě hůře mohou trpět zkázou způsobenou lidmi s dobrými úmysly, kteří přes všechny své úmysly prostě nedokážou bujutsu kultivovat, protože jim chybí náležité zázemí a poučení. Věřím, že pokud mohou klasická japonská bojová umění v této zemi a společnosti tak daleko od svého zrodu a zrání vykvést, že to bude z rukou ohleduplných a zkušených „zahradníků“, jako je Diane a různí další autoři výše zmíněných knih. To, co napsali, je dalším důležitým krokem v přípravě půdy Západu pro import koryu. Ti, kdo si je přečtou, z ní jistě budou mít užitek, i kdyby nikdy nevzali do ruky zbraň nebo si neoblékli hakamu. Dozvědí se také něco o problémech, které jsou spojeny s dovozem kokosových palem na Středozápad.

ZDROJ: A Coconut palm in Missouri