Přečteno: 92

(Problémy v přenosu)

Napsal: Dave Lowry

K základním rysům americké povahy téměř nepopiratelně patří víceméně neustálé hledání něčeho lepšího. Zdá se, že máme téměř geneticky danou touhu po něčem jiném, po něčem neobvyklém. Jsme, abychom to řekli méně šlechetně, možná znudění.

V idealističtějším světle musíme uznat, že takový kulturní neklid vyvolal náš Manifest Destiny[1], počínaje příchodem puritánů do Massachusettského zálivu a nejnověji s lidmi kráčejícími po Měsíci. Náš přístup k životu ovlivnil chování Američanů ve věcech tak velkých, jako je způsob, jakým jsme začali a pokračujeme v budování národa, i relativně malých, jako je druh japonských bojových disciplín, které nás v průběhu let zaujaly. Jednoduše řečeno, tráva byla vždy zelenější na druhé straně kopce.

V padesátých letech bylo judo naprostou exotikou. Mimo některé japonsko-americké enklávy bylo málo známé, a ještě méně se cvičilo a vyučovalo. A dokonce i v těchto etnických komunitách bylo i karate tak vzácné, že když bylo v roce 1927 veřejně předvedeno na Havaji, vyvolalo to článek v novinách v Honolulu.

Během deseti let se to však změnilo. V šedesátých letech se karate stalo běžnou záležitostí. A ve druhé polovině tohoto desetiletí měla většina měst několik dójó nebo „studií“ či YMCA klubů, které nabízely výuku tohoto umění. V sedmdesátých letech se zelené louky, které byly k dispozici pro pastvu bojových umění, staly ještě početnějšími a rozmanitějšími. Přibylo kung-fu a několik dalších bojových umění z různých částí Asie. Většina z nich byla atraktivnější (především proto, že byla „novější“ a exotičtější) alternativou ke karate a judu, které se začaly stávat přežitkem.

K dalšímu uspokojení choutek zainteresované veřejnosti nechyběla ani umění více či méně vymyšlená, např. „ninjutsu“, vytvořená z folklóru nebo ambiciózních smyšlenek. V osmdesátých letech to pokračovalo a milovníci bojových umění se setkali s jakýmsi švédským stolem, se silatem, muay thai, savate a řadou dalších disciplín.

**Móda bujutsu?**

Ve světle všeho toho hledání něčeho nového, nemluvě o podnikatelských záměrech, které toto hledání živily, by nemělo překvapit, že se v dekádě devadesátých let pozornost zaměřila na další plodnou oblast bojových umění. V desetiletí devadesátých let se otevřela „nová pastvina“ v bujutsu, klasických bojových dovednostech feudálního období v Japonsku, asi 1400-1867.

Bujutsu, označované také jako koryú (doslova to znamená „staré“ nebo „prastaré tradice“), nabízí spoustu lákadel pro nadšence hledající pastviny bujnější. Mezi zřejmé důvody, proč mohou západního člověka ve 20. století přitahovat umění, která byla před staletími určena pro Japonce z řad bojovníků, patří např:

Úcta. Navzdory naší touze po všem novém či módním ve 20. století má značná část z nás úctu spojenou s přednostmi stáří. Z toho vyplývá, že cokoli tak starého, jako je koryú, musí mít nějakou hodnotu.
V populárních románech a filmech se „samurajské šermířství“ zveličuje na úroveň, kterou lze nejlépe popsat jako „dobrodružné šermovačky“. Samotný samuraj, bojovník, který se oblékal do jemného hedvábí a studoval poezii a čajový obřad, živil se proléváním krve svých nepřátel i krásou květu sakury, to jsou obrazy, které jsou pro mnoho lidí nesmírně přitažlivé. Podívejte se na popularitu skupin, které „obnovují“ středověkou kulturu a pořádají fingované bitvy, rytířské turnaje a podobně. Přidejte k tomu domnělou mystiku „Východu“ a pochopíte, proč umění jako bujutsu tolik lidi fascinuje. Nedostatek spolehlivých informací, které by tato umění zasazovaly do reálného historického kontextu, zanechal mezeru, kterou romantici mohli vyplnit svými vlastními představami o rytířství, odvaze a podobně.
Elitářství. Vzácnost koryú poskytuje přitažlivost pro mnoho jedinců, kteří rádi vybočují z davu nebo si alespoň cení toho, že nejsou součástí davu. Ve většině měst v USA mohou být v průměrném bloku tři nebo čtyři „černé pásky karate“. Kolik je však „mistrů šermu“ nebo „moderních samurajů“?
Účinnost. Vzhledem k tomu, že tato umění mají bojový původ, existuje předpoklad, že koryú obsahují mnohá „tajemství“ a zejména smrtící techniky, které je činí účinnějšími i v moderních civilních sebeobranných situacích.
Každý, kdo se byť jen okrajově podílí na činnosti průměrné budó organizace věnující se aikidó, judo, karate nebo jiné bojové technice, je vystaven lžím, hrabivosti a manažerské nekompetentnosti na skutečně velkolepé úrovni. Koryú je oproti tomu (nesprávně) vnímáno jako něco, co stojí nad organizačními hádkami, zájmem o hodnosti a nekonečnou snahou o získání větší moci a peněz, které ohrožují a zamořují vznešenou filozofii a cíle moderních a populárních forem budó.

To jsou obecně názory západních nadšenců, kteří jsou dobře sečtělí (a knihy jsou téměř jediným vzdáleně spolehlivým zdrojem, z něhož mohou čerpat informace, protože neJaponci s pokročilou zkušeností v koryú jsou vzácní), na klasické bujutsu. Velmi stručně lze koryú bujutsu objektivněji definovat jako bojové formy přímo či nepřímo bojové povahy, které byly v předmoderním Japonsku výhradní doménou profesionálního muže ve zbrani. Jak bylo uvedeno výše, pocházejí přibližně z 15. až 17. století. Od forem budó 20. století se liší (a mějte na paměti, že označení „bujutsu“ a „budó“ jsou často (opět zcela chybně) libovolně používaná, spíše pro obecné rozlišení než jako přesná definice) hned v několika ohledech. Bujutsu jsou:

jsou určeny spíše pro relativně úzkou profesionální vojenskou třídu (feudální éra) než pro širokou populaci.
daleko méně ovlivněné zenovým buddhismem než pozdější formy budó. Duchovním základem koryú bývá mikkyó, forma esoterického buddhismu.
vždy a bez výjimky organizované pod záštitou ryú, feudální instituce starého Japonska s pedagogickými, politickými a kulturními aspekty, které se zcela liší od moderních komerčních podniků.
skupiny, které zjevně zcela postrádají sportovní prvek, soutěže nebo systémy hodnocení kyu/dan, které jsou pro formy budó klíčové.

Je nesporné, že koryú jsou pro západní publikum přitažlivé. Riskuji, že mé přirovnání o zelenějších pastvinách možná přepísknu, nicméně tito diváci by si měli uvědomit, že barva louky nemusí být pozitivním ukazatelem toho, že tráva na ní je chutná, že je výživná nebo že je dokonce zdravá pro ty, kteří ji chtějí konzumovat.

Několik lidí ze Západu se vydalo do Japonska zkoumat koryú…

Někteří z nich pak získali vstup do těchto klasických ryú…

A několik z nich se jim poté věnovalo tak intenzivně a dlouho, že dosáhli důkladného porozumění těmto uměním…

A z nich pak několika málo bylo uděleno povolení vyučovat část nebo celý učební plán ryú, ke kterému patří. Jak uvidíme, toto povolení je naprosto zásadní, má-li ryú zůstat životaschopné; nikdo se nikdy nepustí do výuky koryú bez výslovného povolení, často písemného, od kvalifikovaného učitele.

Téměř všichni tito lidé následovali cestu, kterou v polovině šedesátých let v Japonsku vytyčil zesnulý Donn Draeger[2]. Draeger, bývalý důstojník námořní pěchoty, se vědecky i osobně zajímal o bojové způsoby, které se praktikovaly v poválečném Japonsku. Jeho aktivity ho nakonec přivedly ke koryú. Nejenže Draegerovy odborné znalosti zapůsobily na několik japonských odborníků na koryú natolik, že umožnili vstup dalších cizinců do svého ryú, ale v šedesátých a sedmdesátých letech nadšeně podporoval vzdělávání mnoha mladých zahraničních adeptů žijících a trénujících v Japonsku.

Ne náhodou zde musíme mít na paměti, že počty západních studentů koryú, o kterých zde mluvíme, byly v té době, a stále jsou i nyní, zanedbatelné ve srovnání s tisíci cizinců studujících moderní budó v Japonsku. Velkorysý odhad počtu neJaponců, kteří absolvovali seriózní výuku koryú, by nebyl větší než několik desítek. Jejich zájmy a zkušenosti mají tendenci vytvářet určitou klientelu. Znají se nebo vědí jeden o druhém způsobem, který je zcela neznámý velkým a do značné míry anonymním skupinám zabývajícím se budó. To je důležité vzít v úvahu, protože na ty exponenty koryú, kteří se prohlašují za legitimní, ale kteří jsou tomuto bratrstvu praktikujících neznámí, mohou tito nahlížet se značným podezřením.

Kde je poptávka, vznikne brzo nabídka, byť velice často falešná

V protikladu k této skupině zahraničních cvičenců koryú stojí ti zájemci o tato umění, kteří se pokusili zapojit do bujutsu různými způsoby. Takových lidí je celá řada. Ve skutečnosti je jich dost na to, aby vytvořili pro klasická bojová umění docela slušný trh, a jako vždy, kde je poptávka, se časem objeví i nabídka, se zanedlouho našli tací, kteří touží po uspokojení, po prezentaci produktu zvaného koryú. Výsledkem je, že na Západě existuje mnoho a mnoho jedinců, kteří byli přesvědčeni, že se učí dovednostem toho či onoho koryú. Přesněji řečeno jsou však uváděni v omyl. Podvody a klamání v klasickém bujutsu se staly smutnou a odsouzeníhodnou součástí bojových umění v této zemi. Ne tak zavrženíhodné, ale stejně politováníhodné je i množství zmatků a dezinformací, které charakterizují západní vnímání těchto bojových tradic.

Problémy, s nimiž se potýká budoucí bugeisha, cvičenec bujutsu, jsou různé. Na jednom konci škály jsou studenti, kteří se učí legitimnímu systému boje z feudální éry, ale dělají to pod vedením „učitele“, který nemá povolení učitele před ním, jež by mu udělil licenci k předávání tohoto systému. Na této škále spektra se také nachází nejméně jeden případ, kdy učitel skutečně dostal oficiální povolení k výuce spíše z politických nebo sentimentálních důvodů než kvůli technické zdatnosti a který je jako instruktor jednoduše nekompetentní.

Na opačném pólu jsou šarlatáni, kteří ve skutečnosti vytvořili své vlastní systémy a vydávají je za zfalšované linie s falešným původem. Všechny tyto problémy mají společný zdroj. Všechny lze vysledovat zpět k některým zásadním nedorozuměním o povaze bujutsu a koryú, které je udržovaly a pěstovaly.

Koryú

Samotné ryú je pro moderní svět určitou záhadou. Je to zcela feudální instituce. Její historie je fascinující. Stejně jako u každého organizovaného boje vyžadoval druh útrap v boji, kterým samurajové ve starém Japonsku čelili, prakticky neporušitelnou soudržnost mezi jednotlivými bojovníky, aby se vytvořila efektivní a fungující jednotka. K vytvoření tohoto spojení sloužilo v nemalé míře bojové ryú. Věrnost, ztotožnění se skupinou, ochota upřednostnit cíle skupiny před vlastními cíli (konkrétně před cílem sebezáchovy), tyto vlastnosti byly pro udržení a přežití bojového ryú stejně důležité jako předávání technických dovedností. V důsledku toho lze koryú chápat jako „rodinu“ stejně jako školu nebo svébytnou tradici.

Bylo a je zcela odlišné od moderního komerčního budó dójó, a to přinejmenším ve třech důležitých ohledech:

Za prvé: v koryú nejsou žádní „mistři“. Ve škole karate běžně může působit jedna nebo dvě hvězdy, které září na soutěžích (a kteří často využívají ostatní studenty ve své škole jen jako své sparingpartnery). Ale koryú je na zkušebním bojišti tak silné, jak silný je nejslabší článek jeho členů. Mezi členy tedy panuje pocit odpovědnosti za rozvoj každého z nich.

V tomto smyslu není koryú zdaleka tak egocentrické jako moderní budó. Pokud by dnešní budó dójó chtělo skutečně dělat věci „samurajským způsobem“, jak si často představuje nebo inzeruje, mohlo by začít tímto způsobem: na příštím turnaji by se měl každý závodník reprezentující školu vzdát svých trofejí, pokud většina jeho kolegů z dójó nevyhrála své zápasy také. Koneckonců na bojišti, kde platil skutečný samurajský způsob, je individuální úspěch relativně bezvýznamný, pokud neuspěje celá skupina.

Za druhé, ryú závisí na pedagogické metodě, která se velmi liší od způsobu, jakým se dnes vyučuje judo, aikidó a karate. Moderní vyznavač budó se při tréninku řídí standardizovanou formou. Je nucen dělat četné ústupky při učení ve velké třídě. Při počtu čtyřiceti nebo padesáti studentů může trvat měsíce, než se například student karate nebo aikidó dočká individuální pozornosti ze strany učitele. Jeden známý instruktor aikidó v této zemi v rozhovorech jasně vysvětlil, že ne všichni lidé cvičící v jeho dójó jsou jeho studenti. Teprve když vytrvají v tréninku natolik, že dosáhnou určitého stupně dovednosti, považuje je za své.

Exponent koryú se při svém tréninku sice také řídí určitou formou, učí se kata nebo techniky ve volně předepsaném pořadí. Jeho učitel se však z podstaty ryú omezuje na výuku v rámci malé skupiny. Od počátku výuky se studentovi koryú dostává velmi individuální výuky. Jeden z epigramů koryú to vysvětluje takto: „Deset různých studentů, deset různých umění.“ Učitel se přizpůsobuje studentovi.

Někdy se může stát, že v těch koryú, jejichž učební plán zahrnuje více než jednu zbraň, se jeden student začne učit jednu zbraň, zatímco jiný, který začíná ve stejnou dobu, se bude učit používat jinou zbraň. Tato prakticky soukromá výuka znamená, že koryú sensei může zohlednit rozdíly v tělesné stavbě, temperamentu a původu svých studentů a může je podle toho učit. Všichni se nakonec, pokud budou pokračovat ve cvičení, naučí totéž. Nebudou se je však učit ve stejnou dobu nebo stejným způsobem. Tato individualizovaná výuka je téměř nemožná v budó dójó s desítkami a desítkami členů, kteří musí být z logistického hlediska vyučováni všichni stejně.

Nejdůležitější však je, že jednotlivé koryú existují jako samostatná sociální skupina. Jak bylo uvedeno výše, podobá se rodině. To znamená omezenou dostupnost pro cizince, podobně jako má vaše vlastní rodina omezenou flexibilitu, pokud má zůstat samostatnou rodinnou jednotkou, pro přijímání cizinců.

Vezměte si toto: kromě toho, že se do ní člověk narodí nebo je adoptován, vstupuje do té vaší rodiny pouze sňatkem. Zamyslete se nad tím, jak zdlouhavý je tento druhý proces. Jak dlouho trvá, než se váš manžel či manželka nebo švagr či švagrová plně začlení do vaší rodiny? Jak dlouho trvá, než se naučí všechny rodinné přezdívky, rodinné historky; naučí se, ve kterých skříních se u vás doma ukládá nádobí nebo jak nejlépe jednat se strýčkem Harrym, když se opije a začne vyprávět nevybíravé historky o svých válečných návštěvách nevěstinců v Manile? Je to dlouhý proces, který nelze uspěchat. Neexistují žádné zkratky, jak se nechat přijmout rodinou a stát se součástí takové malé skupiny. A většina z nás má ve vlastních rodinách zkušenosti s těmi, kteří se snaží vstoupit, ale prostě to nejde. Kvůli své osobnosti nebo kvůli povaze rodiny samotné někteří outsideři nikdy zcela „nezapadnou“. Nelze uspořádat „seminář“, který by tyto lidi naučil, co mají vědět, jak se mají chovat, aby byli přijati. Nemůžete někoho nutit, aby do vaší rodiny zapadl, pokud tak neučiní.

Toto přirovnání je zcela výstižné při popisu typického koryú. Jejich struktura je činí nevhodnými pro přístup velkého počtu cizinců. Před několika lety byl natočen film, možná jste ho viděli na kabelové televizi nebo na videu, s názvem „Vyzvání k souboji“. Hráli v něm Toshiró Mifune a herec Scott Glen a obsahoval scény skupinového tréninku v něčem, co mělo být školou prý koryú. Dvojice cvičících partnerů se ve filmu úhledně seřadily a současně procházely choreografickými pohyby. Taková je představa těch, kteří nikdy žádnou školu koryú nenavštívili.

A naopak těm, kteří skutečnou školu koryú navštívili nebo v ní trénovali, zněly tyto scény obzvlášť falešně. Hromadná výuka nikdy nebyla a nemůže být charakteristickým rysem těchto umění. Vyučovat a předat veškerou techniku, znalosti a historii koryú jedinému studentovi trvá roky. Je to značná časová investice, která spíše připomíná vztah mistra a učně, než že by se podobala modelu učitele v čele třídy, který máme pro vzdělávání v moderní době. Stejně tak je to nesmírně blízký vztah a osobnost senseie bezpochyby hluboce ovlivní charakter jeho studentů. Jde o vztah, který se může správně rozvíjet pouze při téměř každodenní interakci mezi učitelem a žákem, při tréninku i dalších aktivitách.

Jakmile člověk získá tyto základní znalosti o „rodinné“ povaze legitimního koryú a uvidí, jak jeho individualizovaná výuka dále omezuje účast, uvidí, jak dlouhý a jak těsný je proces vštěpování člověka do ryú, budou se metody typické pro falešné koryú zdát přinejmenším zcela nevhodné. Dokážete pak pochopit posměch, který se setkává s ohlášením „seminářů“ otevřených všem, kdo si zaplatí jejich poplatek, které navrhují výuku klasického bojového umění?

**Komercializace koryú?**

Celé téma komercializace koryú je dalším tématem, které je pro nás ve 20. století s našimi obchodně založenými společnostmi těžko uchopitelné. Ti, kdo tvrdí, že vyučují klasický systém za odměnu, kterou lze nalézt ve škole komerčního typu, vždy poukazují na jednu epizodu z historie bojových umění, aby ospravedlnili své jednání. Uvádějí případ Ueshiby Moriheie, zakladatele aikidó, který platil konkrétní částku za konkrétní techniky, jež ho učil jeho někdejší učitel Takeda Sokaku, učitel Daito-ryú. To je celkově nesmysl, protože: a) Ueshiba se narodil až po skončení japonského feudálního období; byl to tedy moderní, nikoli klasický bojový umělec; b) Daito-ryú nesplňuje standardy koryú v nejpřísnějším slova smyslu a c) Sokaku Takedu lze stěží považovat za typického učitele v tradici koryú.

Historicky bylo placení za výuku v koryú do značné míry sporné. Ryú finančně vydržoval klan nebo daimyó (válečník/vůdce klanu), k němuž patřil jeho “ředitel”, či hlava rodiny, chcete-li. Vedle výuky bojových umění mohl mít “ředitel” i další administrativní povinnosti. Jiní mistři bujutsu byli vydržováni pod záštitou buddhistického chrámu, který sloužil jako duchovní domov daného ryú. Dnes se v Japonsku téměř nikdo neživí výukou legitimního koryú. Jedná se o řekněme zájmovou činnost. Poplatky za trénink nebo dojo jsou minimální. Obvykle se používají na údržbu tréninkových zařízení. Každý, kdo tvrdí, že vyučuje klasické bujutsu, a přitom si účtuje přemrštěné poplatky, by měl být podroben co nejpečlivější kontrole. Ze zhruba půl tuctu autorit, o kterých vím, že v USA vyučují nějaký systém koryú, si žádný z nich za výuku nevybírá poplatky ani na tomto uspořádání nevydělává.

Koryú a jeho místo v japonské společnosti

Další aspekt historických koryú, který způsobuje nedorozumění, se týká jejich místa v japonské společnosti. Nejedna instantní náhražka „klasického bojového umění ryú“ prodávaná v této zemi se pokouší vysvětlit svůj původ jako tajný systém, který záměrně či jen neúmyslně unikl pozornosti všech dosavadních badatelů, kteří rozsáhle katalogizovali japonská bojová ryú, existující i zaniklá. Před nedávnem mi byla zaslána nesmírně zábavná sbírka dopisů mezi výzkumníkem bujutsu v Japonsku a starším studentem údajného koryú praktikovaného výhradně zde ve Spojených státech. Badatel se zajímal o historii ryú. Starší student měl nejrůznější nesmyslná vysvětlení, proč se tomuto ryú nepodařilo upoutat pozornost všech seriózních výzkumníků bojových umění na světě. Nejprve řekl, že linie ryú byla omylem vynechána z té či oné knihy. Ředitelé ryú byli nuceni žít po druhé světové válce v anonymitě v důsledku politiky proti bojovým uměním během okupace, znělo pozdější tvrzení. Tak to šlo dál a dál a badatel každou z těchto povídaček klidně a logicky vyvracel.

Pravda, řekl, mohlo se stát, že knihy některé ryú omylem vynechaly. Je však nepravděpodobné, že by každý slovník japonského koryú stejnou chybou vynechal stejné ryú. A proč nebyli i ostatní mistři koryú nuceni žít v ilegalitě a skrývat své ryú? Výměna názorů nakonec skončila, když byl starší student dohnán k tomu, že naznačil, že veškerá historie je vlastně subjektivní a že žádná z historií různých koryú není vůbec spolehlivě vědecky podložená. Takový postoj je intelektuálně docela blízký těm, kteří trvají na tom, že holocaust se nikdy nestal, a člověk pak skutečně vážně zvažuje, zda se s nimi má dál snažit domlouvat, nebo je jen litovat v jejich smutných bludech.

„Tajná ryú“ je příhodná historka, která vysvětluje jakýkoli nedostatek vnější historické dokumentace nebo původu, který by bylo možné nezávisle ověřit. Pravdou však je, že je to příběh, který z hlediska koryú nemá příliš velkou důvěryhodnost. Pamatujte na jednu skutečnost: bojové ryú ve feudálním Japonsku bylo politickou jednotkou. Ryú existovalo proto, aby prosazovalo zájmy klanu nebo daimyóa. „Podzemní/tajná ryú“ by bylo stejně životaschopné a účinné jako podzemní/tajná politická strana v demokracii. Dovedete si představit situaci, že byste se snažili přesvědčit voliče, aby podpořili vaši platformu, ale zároveň jim zatajili, že vaše strana existuje? Ne. Aby byla strana účinná, musí se o její přítomnosti dříve či později vědět. Ryú se v dobách feudalismu příliš nelišilo (i když dnes tomu tak samozřejmě může být: jen velmi, velmi málo Japonců vůbec o koryú ví). Jistěže všechna bujutsu ryú měla svá tajemství. Ale že by samotná koryú byla tajná? V Japonsku opravdu ne.

Pokud nejsou úplně tajné, tvrdí jiní podvodníci, jejich ryú jsou prostě tak nevýrazná, že je přehlédli četní a odborní badatelé a historici bojových umění. To je zajímavé tvrzení – ne proto, že by bylo pravdivé; téměř vždy tomu tak není – ale proto, že odhaluje, jak jedna kultura (v tomto případě ta naše) může nevědomky přenášet svou vlastní historii a společenské zvyklosti na jinou (v tomto případě japonskou).

Nepochopené souvislosti

Amerika je obrovská země. Velmi obrovská země. Země, ve které, ve srovnání se zbytkem světa, byla možná obrovská svoboda v osobním životě jeho občanů. Daniel Boone se nemusel radit s žádným úřadem ani vládní agenturou, když opustil Pensylvánii a vydal se na dalekou hranici v Kentucky. Odjel stejným způsobem, jakým byste se o víkendu mohli vydat na dovolenou vy. Ani vy, ani on jste nemuseli získávat povolení k cestě nebo oznamovat úřadům, kam jedete a kdy se máte vrátit.

Boone nemusel vyplňovat žádné dokumenty ani s sebou nosit žádné úřední listiny. Záznamů o takových přesunech je k nelibosti nejednoho genealoga málo. Kdybych vám řekl, že moji předkové před 230 lety zahájili hrnčířskou tradici v severní Georgii a já dnes dělám stejný druh keramiky ve svém domě v Oregonu, měli byste jen málo důkazů, abyste mohli můj příběh zpochybnit, pokud byste se tak rozhodli. Jak byste to udělali? Mohli byste se zeptat, zda se ve starých záznamech ze sčítání lidu objevila nějaká zmínka o tom, že se moji předkové v koloniální Georgii živili hrnčířstvím. Ale mohl bych říct, že ne; žili daleko v lesích Apalačska, kam se sčítací komisaři nikdy nedostali. Nikdy nemuseli „registrovat“ svou živnost, ani nemuseli mít žádné doklady o své případné migraci do Oregonu.

Můj příběh je zkrátka v kontextu americké historie a kultury naprosto věrohodný.

Japonec, který by se hlásil k podobnému druhu umělecké minulosti, by to však nemohl lživě tvrdit déle, než by jednomu zájemci trvalo prověřit objemné a rozsáhlé záznamy, které jsou v Japonsku snadno, a hlavně veřejně dostupné.

Japonsko je malá země. Z hlediska počtu obyvatel bylo téměř vždy usedlé. A protože daimyóové ovládali prakticky celou zemi, vedly se záznamy téměř o každé osobě v doménách těchto vůdců.

Kdybych byl Japoncem, jehož předkové mají kořeny v hrnčířském umění, bylo by pravděpodobně možné zjistit povahu keramického inventáře mých předchůdců v daném roce, zjistit, kde přesně se nacházely jejich pece, a určitě zjistit, zda se přestěhovali do jiné části země; tyto skutečnosti by bylo ve většině případů velice snadné zjistit. I v provinčních a místních záznamech by se o nich našly poznámky.

Jedná se o stejnou situaci, jakou lze nalézt u vyznavačů bojových umění v Japonsku. Informace, které mají badatelé a odborníci na bojová umění k dispozici, jsou ohromující. Pokud existuje nějaký problém při rekonstrukci historie různých koryú, pak je to často skutečnost, že informací je naopak příliš mnoho. Prokousat se jimi všemi vyžaduje určitou trpělivost. Při troše pátrání je možné zjistit nejen základní fakta o tisících existujících koryú, ale i jejich kompletní nebo téměř kompletní rodokmeny a nejrůznější citlivé detaily o životě a činnosti minulých mistrů.

Ano, čistě teoreticky je možné, že takto hustou a dalekosáhlou sítí informací mohlo nějaké koryú proklouznout. Pokud však potenciální student takové tradice uvažuje o tom, že se k ní připojí v Americe, musí být ochoten akceptovat dvě pozoruhodně nepravděpodobné události. Musí věřit, že takové ryú prošlo nepozorovaně onou hustou sítí historického zkoumání a výzkumu. Musí také věřit, že Američan byl schopen vstoupit do tak tajného systému a zvládnout ho a nyní se legitimně hlásí k výuce ryú, o kterém přitom ani sami Japonci nikdy neslyšeli. Nechci tu situaci přeceňovat. Jak jsem napsal, je teoreticky možné, aby se nějakému umění dařilo i nadále, aniž by se o jeho existenci vědělo. A záznamy v Japonsku byly během druhé světové války často zničeny, takže ta pravděpodobnost není zcela nulová…ale ani vysoká.

Shrňme si však celé téma tajného či vzácného koryú, které se údajně vyučuje v této zemi. Příběhy, které tyto systémy obklopují, jsou nesporně přitažlivé. Vyvolávají romantické a vzrušující scény horské pevnosti obývané čarodějnými mistry chaosu, kteří předávají hluboká a smrtící tajemství věrným akolytům. Podívejte se však na historická fakta. Daimyó vládl svým zemím prostřednictvím daní svých poddaných. Neustále se obával povstání nebo tajného politického podněcování. Zdá se vám skutečně pravděpodobné, že by nevěděl o klanu těchto skrytých pánů, kteří žijí na jeho majetku, na jeho půdě, aniž by platili daně? Dovolil by, aby tajně cvičili a propagovali bojové umění, které by s největší pravděpodobností mohlo být použito proti jeho vlastním samurajům, aby dovolil přežití takové skupiny? Daimyóové se obvykle dostali k moci a téměř vždy se u ní udrželi tím, že věci kontrolovali. Cesty, vodní cesty, lidi pod jejich vládou. A nevěřte těm, kteří říkají, že existovaly místa (hluboko v horách či lesích), kam by moc daimyóů nesahala. Tresty byly přísné a tvrdé i za nejmírnější ohrožení jejich vlády. Nevím, jak vy, ale já bych měl vážné pochybnosti o jakýchkoli příbězích o „tajném“ bojovém ryú, které mohlo v takových podmínkách přežít.

Předávání koryú

I způsob, jakým se koryú udržuje a předává, je pro západní nadšence do klasických japonských bojových disciplín dalším zdrojem nepochopení. Japonská bujutsu mají téměř totožnou vnitřní strukturu jako koryú věnovaná umění aranžování květin (ikebana), čajovému obřadu (chado) a dalším uměním feudálního období. Tato struktura se nazývá systém iemoto.

Přemýšleli jste někdy o tom, komu vlastně bojové umění „patří“? Existují autorská práva, která vám zakazují používat příliv Japan Karate Association (JKA). Ale prostřednictvím našeho právního systému nemůžete být potrestáni za to, že jste se dostali ke všem kata a dalším metodám JKA, i kdybyste se je naučili sledováním nějakých videí a vůbec nikdy neměli požehnání JKA. Totéž platí pro různé školy aikidó nebo kterékoli japonské budó.

Klasické bojové ryú však bylo vlastně v jistém smyslu vlastněno. Bylo doslova majetkem svého původce nebo jeho potomků. Zakladatel neboli iemoto určil svého nástupce, který se stal dalším „ředitelem“ nebo „majitelem“ systému. Nástupnická linie byla obvykle rodinná, od otce k nejstaršímu synovi. V některých případech mohla být k pokračování rodu nutná adopce. Jiné ryú se předávaly důvěryhodnému žákovi mimo rodinu. Pro naše účely pochopení tohoto systému iemoto je podstatné, že odpovědnost, výsada vyučovat nebo předávat koryú byla a stále je poměrně přísně kontrolována. Je to zcela odlišné od moderního budó, jako je karate-do, kde může kdokoli a kdykoli začít učit.

Různá koryú, která existují dodnes, přistupují k celé záležitosti toho, kdo je smí učit, různě. Ve většině z nich certifikace mistrovství sama o sobě nemusí nutně znamenat licenci k výuce. Aby člověk mohl skutečně dohlížet na výuku, musí obvykle požádat o konkrétní povolení (nebo ho získat) od úřadujícího ředitele. V jiných je označení mistrovství oficiálním prohlášením, že jeho držitel je de facto oprávněn poskytovat výuku v daném ryú. V některých případech jsou ti, kteří ryú ovládli, srozuměni s tím, že žáci tohoto učitele nakonec převezmou pokročilejší výuku pod vedením „ředitele“ nebo jiného určeného staršího pracovníka. Přesně to je případ exponenta jednoho koryú, které se v současné době vyučuje v USA. Tento „učitel“ opouštěl Japonsko, aby se věnoval podnikatelským příležitostem. Chyběla mu pokročilá výuka v ryú, ačkoli chtěl pokračovat ve výcviku. „Ředitel“ ryú mu dal neformální povolení učit některé základy umění omezený počet studentů. Je však důležité si uvědomit, že taková výuka nemůže být považována za ekvivalent členství v tomto ryú. A ani by ti, kteří tuto výuku přijímají, neměli mít mylné představy o svém postavení v systému.

Začínající cvičenec koryú by měl vynaložit veškeré úsilí, aby se dozvěděl, jak je v daném koryú udržována hierarchie výuky, než se s ním začne stýkat. To je zásadní, pokud je prezentované učení uskutečňováno mimo Japonsko. Pokud je přesvědčen, že chápe kritéria výuky, a věří, že je jeho budóucí učitel splňuje, měl by se cítit jistý, že se bude věnovat umění pod takovým vedením.

Dobrým příkladem je zde Katori Shinto-ryú. Současným iemotem Katori Shinto-ryú, nejstaršího z bojových umění, které se v Japonsku stále praktikuje, je lizasa Yasusada, potomek zakladatele ryú, lizasy Choisai lenaa, ve 20. generaci. Špatný zdravotní stav současnému řediteli brání ve vedení výuky v ryú. Tato odpovědnost připadla hlavnímu instruktorovi ryú, Otake Risukemu, který vyučuje ve svém dójó v Naritě.

Většina čtenářů to bude vědět. V současné době však vyučují podle osnov Shinto-ryú nejméně tři další lidé. Tito tři učitelé mají v tomto umění různý stupeň odbornosti. Všichni jistě mohou doložit, že Shinto-ryú studovali. Žádný z těchto tří však nemůže tvrdit a ani netvrdí, že má pověření „ředitele“ k tomu, co dělá.

Pro některé začínající cvičence mohou být zkušenosti těchto tří dostatečné. Všichni mají studenty zde v USA. Jiní budoucí praktikující však mohou odmítnout praktikovat jakoukoli formu Shinto-ryú, pokud je nepřijme primární linie daného ryú. Všichni by si však měli uvědomit fakta a podle toho se rozhodnout.

Právě seznámení se s těmito fakty je pro budoucího studenta jakéhokoli koryú to nejdůležitější. Potřebuje fakta, aby využil příležitosti (a ta je nesmírně vzácná) a začal studovat nějaké koryú, které může být na Západě dostupné. A ještě mnohem více potřebuje fakta, aby se vyhnul podvodným ryú nebo těm učitelům, kteří možná upřímně věří, že předávají autentický klasický systém bojové strategie, ačkoli tomu tak není. Nejdůležitější je znát fakta týkající se bujutsu, což je nejlepší způsob, jak vidět tato nádherná stará umění ne tak, jak by si je ostatní romanticky přáli, ale jaká skutečně jsou.

Jedním z důvodů, proč se na Západě rozšířily podvodné koryú a rádoby „mistři“, je poněkud (s rizikem, že to bude znít sexisticky) gentlemanská shovívavost legitimních členů a autorit koryú veřejně kriticky mluvit nebo psát o ostatních. Objevil se také postoj „každý, kdo je dost hloupý na to, aby se zapojil do falešného koryú, si zaslouží, co dostane“. Nepochybně určitá neochota mluvit nahlas pramení ze zarputilého, téměř náboženského zanícení, s nímž stoupenci těchto předstíraných koryú podporují a brání je.

I má vlastní zkušenost s těmito lidmi je velmi podobná tomu, co jsem napsal výše. Stejně jako v případě výše zmíněné korespondence mezi badatelem v Japonsku a starším studentem falešného „mistra“ ve Spojených státech, tváří v tvář zdrcujícím objektivním důkazům, které jsou jim předkládány a které ukazují, že systém, který studují, nemá žádnou historickou realitu, je jejich odpověď často patetická: „Můj učitel říká, že to tak je.“ V tomto okamžiku musí badatel dojít k závěru, že má co do činění s člověkem, který se ocitl v zajetí systému víry. Pro tyto lidi nejsou ani tak důležitá fakta, jako spíše představy, a to jak o nich samotných, tak o jejich učitelích, které potvrzují určitý pohled na věc.

Naštěstí ne všichni jedinci trénující falešné koryú jsou tak dogmatičtí. Někteří díky vlastnímu úsilí nebo díky tomu, že se se svými otázkami obrátí na autority, přijdou na to, že jsou klamáni a podváděni. Jedno odvážné a osvěžující upřímné přiznání se nedávno objevilo v publikaci o bojových uměních. Pisatel přiznal, že se dostal do křížku s nepoctivým instruktorem falešného koryú a že k tomuto problému přispěl samotný instruktor tím, že si sám vytvořil kata a další aspekty tréninku.

Na rozdíl od jiných, kteří lpí na svém falešném ryú, tento člověk podle svého psaní dospěl k poznání, že pokud bude pokračovat, nikdy nedosáhne cílů, které ho k hledání bujutsu přivedly. Podle mého názoru udělal tento člověk obrovský krok vpřed v přístupu ke klasickým bojovým uměním a k vlastnímu sebeovládání.

Záměrem tohoto článku není zesměšňovat nebo nespravedlivě osočovat. Pokud má čtenář možnost věnovat se pravému a autentickému koryú v této zemi a je tak motivován, měl by tak všemi prostředky učinit. Jak si nyní jistě uvědomujete, pro většinu z vás je to krajně nepravděpodobná možnost.

Jak jsem již dříve poznamenal, v USA je pouze na půl tuctu skutečných odborníků na koryú. Všichni se drží při zemi. Někteří nemají v současné době vůbec žádné studenty, jiní nemají více než tři nebo čtyři. Nikdo z nich – a to je zásadní bod – se ani v nejmenším nevyhýbá informacím o své tréninkové historii nebo kvalifikaci, pokud se jich někdo zeptá. Každý vám může uvést adresy svých učitelů a dójó, kde v Japonsku trénovali, a může poskytnout dokumentaci a rodokmeny, které lze v této zemi snadno ověřit.

Klasické japonské bojové disciplíny jsou bohatým zdrojem fyzické, duchovní a společenské hodnoty. Jsou pokladem stejně cenným jako každé umělecké dílo. Jestliže by se budoucí cvičenec neměl ukvapeně vrhnout do ryú s pochybnou legitimitou, neměl by ani zaujmout cynický postoj, který by ho vedl k přehlížení šance se vůbec někdy ke koryú připojit.

Vrátím se, mohu-li to shrnout, k analogii zelenějších pastvin. Bujutsu je svěží louka pro všechny, kdo jsou ochotni a schopni na ni vstoupit. Ti, kteří tento vstup uskutečnit nemohou, mohou projevit skutečné uznání a úctu k těmto uměním tím, že je odmítnou kompromitovat, že odmítnou přijmout lacinou napodobeninu.

[1] Manifest Destiny byl ideologický koncept v USA v 19. století, který hlásal, že Spojené státy mají božské a historické poslání expandovat na západ až k Tichému oceánu. Tento princip ospravedlňoval expanzi USA a byl spojen s přesvědčením o nadřazenosti americké kultury, demokracie a ekonomického systému.

[2] Donn F. Draeger (1922–1982) byl americký odborník na bojová umění, historik a průkopník ve studiu a popularizaci tradičních japonských bojových umění mimo Japonsko. Byl jedním z prvních západních odborníků, kteří se vážně věnovali japonským koryū (tradičním bojovým školám) a moderním bojovým disciplínám, jako je judo, karate a kendo.

ZDROJ: The classical Japanese martial arts in the West (Problems in transmission)