Napsal: Kanó Džigoró
Z japonštiny přeložil Alexej Gorbyljov
Jaký je konečný cíl praxe džúdó?
V dobách, kdy se moderní džúdó ještě plně nevytvořilo a kdy bylo toto umění ve společnosti nejčastěji označováno názvem džúdžucu, spočíval cíl jeho praxe především v osvojení si technik útoku a obrany. Samozřejmě nelze pochybovat o tom, že už tehdy se někteří následovníci tohoto umění zamýšleli nad tím, že dovednosti, které studují, mohou být využity ke službě státu a zemi nebo k sebeobraně, avšak i v těchto případech byl cíl, který si při studiu kladli, stále velmi primitivní. Navíc se domnívám, že většina následovníků džúdžucu se vůbec nezamýšlela nad tím, jakým způsobem toto umění po jeho osvojení využije; spíše byla jejich jedinou motivací snaha stát se silnějšími bojovníky.
Poté, co vznikla naše škola džúdó — Kodókan, začalo být džúdó chápáno nejen jako umění útoku a obrany, ale také jako prostředek tělesné výchovy a kultivace ducha. A protože se tělesná výchova a kultivace ducha začaly považovat rovněž za cíle praxe džúdó, byl již od samého počátku kladen důraz na to, že vycvičené tělo a vykovaný duch mají být využívány ke konání dobrých skutků. V důsledku toho však zůstávala teorie využití takto získaných sil poměrně primitivní, protože veškerá pozornost byla soustředěna především na vysvětlování podstaty tělesné výchovy a kultivace ducha. Proto bych nyní rád posoudil všechny tři cíle praxe džúdó, které jsem definoval, aniž bych dával přednost kterémukoli z nich.
Džúdó nekončí pouze u technik útoku a obrany a ani u výchovy a kultivace
Je obtížné rozhodnout, který ze tří uvedených cílů praxe džúdó je důležitější a který z nich méně důležitý, avšak pokud se na ně podíváme z hlediska jejich postupného dosahování, pak bude základem všeho důkladné osvojení technik útoku a obrany, neboť pouze na tomto základě se stává možnou tělesná výchova a kultivace ducha. A teprve až na dalším stupni, když již člověk disponuje vycvičeným tělem a kultivovaným duchem, je schopen plně uskutečnit své záměry.
Z hlediska posloupnosti dosahování cílů praxe džúdó je tedy využití vlastních schopností ve prospěch společnosti otázkou poslední. Podíváme-li se však na tento problém z jiného úhlu, dospějeme k závěru, že právě uplatnění vlastních schopností pro dobro společnosti, s cílem přinést jí co největší užitek, by mělo být konečným cílem veškeré lidské činnosti. Tělesnou výchovu i duchovní kultivaci přitom považuji pouze za prostředky k dosažení tohoto cíle. A protože se v našem případě tělesná výchova a duchovní kultivace uskutečňují prostřednictvím tréninku technik útoku a obrany, stává se tento trénink nakonec pouze prostředkem k získání jiného prostředku.
V závislosti na úhlu pohledu lze tedy vytvářet různé teorie, avšak domnívám se, že z praktických důvodů je účelné považovat trénink technik útoku a obrany za nejnižší stupeň a označit jej jako „nejnižší stupeň džúdó“.
Způsoby uplatnění schopností jednotlivce pro dobro společnosti, které jsou poznávány jako poslední, lze pak označit jako „vyšší stupeň džúdó“ a tělesnou výchovu a duchovní kultivaci, jež lze dokonce považovat za vedlejší produkty tréninku technik útoku a obrany, jako „střední stupeň džúdó“.
Vymezením těchto tří stupňů je zřejmé, že džúdó se nejen nemá omezovat na samotný trénink bojových technik, ale musí se povznést i nad úroveň pouhé tělesné výchovy a duchovní kultivace, neboť jinak nemůže skutečně sloužit ku prospěchu společnosti. Ať už člověk disponuje jakkoli vynikajícími osobními vlastnostmi, jakkoli rozvinutým intelektem a jakkoli silným a zdravým tělem, pokud zemře, aniž by vykonal cokoli smysluplného, všechny tyto výjimečné kvality přijdou vniveč. A i kdyby někdo dosáhl osobní dokonalosti, neznamená to ještě, že bude prospěšný společnosti. Přeji si, aby si každý následovník džúdó uvědomoval existenci těchto tří stupňů a aby v praxi džúdó nedocházelo k jednostranným odchylkám ve prospěch pouze jednoho z těchto cílů.
Jaké mají být metody pokročilého studia džúdó?
Dále se pokusím stručně nastínit metody hlubšího studia džúdó s ohledem na tři stupně, které jsem dříve popsal.
Na základním stupni džúdó je cílem osvojení technik útoku a obrany. Dosud jsme se téměř výhradně věnovali technikám boje beze zbraně a zbraně jsme používali pouze při provádění standardních párových cvičení — kata. V poslední době však uvažuji o tom, že by se v dětských skupinách džúdó od samého počátku vyučoval i soubor technik šermu — kata seků, bodů a obran proti nim — s použitím speciálních tréninkových mečů z gumy nebo z látky plněné vzduchem, namísto bambusových mečů používaných v kendó. Mým záměrem je tedy zahrnout v určité podobě do tréninku džúdó techniky šermu, které se dnes v kendó studují formou kata.
V zásadě se domnívám, že vše, co odpovídá cíli osvojení si umění útoku a obrany — ať už jde o techniky boje kopím, halapartnou či jinými zbraněmi — by mělo být součástí programu džúdó. Protože jsou však ze všech zbraní nejrozšířenější meč a dlouhá hůl bó, mám za to, že umění šermu, které se dnes označuje jako kendó, by mělo být v určité formě zahrnuto do programu džúdó jako jeden z jeho nejcennějších prvků. A nemělo by jít pouze o standardní kata, ale samozřejmě i o soutěžní zápasy — šiai.
Domnívám se, že v budoucnu budou do běžného tréninku džúdó začleněna některá kata současného kendó a zároveň se domnívám, že ani kendó samo se ve svém vývoji nezastaví u dnešních forem. Z praktického hlediska dnes již nemá smysl věnovat zvládnutí šermu mečem tolik pozornosti jako v minulosti. Pokud srovnáme šermíře s mečem s člověkem, který prošel náležitým výcvikem v džúdó, má šermíř výhodu pouze tehdy, pokud již má meč tasený a zaujal bojový postoj. Ve všech ostatních případech je šermíř bez výcviku v džúdó mimořádně zranitelný. Proto jsem přesvědčen, že následovníci kendó si časem uvědomí potřebu studovat vedle kendó také džúdó.
Domnívám se rovněž, že v budoucnu by se džúdó a kendó měly spojit a stát se jedním celkem. Samozřejmě, vzhledem k existujícím okolnostem a předsudkům bude dosažení této jednoty v blízké době obtížné, avšak tendence k takovému sjednocení je již zřetelně patrná. Zároveň se však domnívám, že se v budoucnu pravděpodobně nevyhneme rozdělení následovníků bojových umění do dvou skupin: jedné, která bude klást zvláštní důraz na studium šermu mečem, a druhé, která bude k šermu mečem přistupovat s nezájmem.
Pokud jde o anglický box a jemu podobná bojová umění, lze předpokládat, že džúdisté v budoucnu vynaloží určité úsilí na jejich studium.
Domnívám se rovněž, že určitou hodnotu mají i taková bojová umění, jako je sumó, savate a další, a že by i ta měla být studována. Je však třeba mít na paměti, že mezi metodami jejich provozování jako čistých bojových umění a metodami jejich využití jako prostředků tělesné výchovy existuje přirozený rozpor. Jsou-li tyto disciplíny praktikované za účelem tělesné výchovy, měly by být zařazeny již do středního stupně džúdó.
Co je „střední stupeň džúdó“?
Položíme-li si otázku, čemu dalšímu se kromě tělesné výchovy věnovat na středním stupni, uvidíme, že jde o kultivaci ducha, k jejímž cílům slouží různé možnosti, které trénink poskytuje. Pozorné sledování tréninku druhých, analýza technických postupů a hledání nových řešení cvičí tělo i vědomí, rozvíjejí schopnost sebekontroly, pěstují odvahu, a nakonec umožňují dosáhnout takové úrovně, kdy jsou tělo i duch člověka plně podřízeny jeho vůli.
Díky takové tělesné a duchovní kultivaci získáváme i mnoho dalšího, co lze označit za vedlejší produkty tréninku. Mám na mysli zejména potěšení, které z tréninku plyne; radost, jež nás naplňuje, když v zápase pociťujeme vyzrálost svého mistrovství, a na ještě vyšší úrovni estetické uspokojení, které přináší pozorování mistrovského provedení technik jinými džúdisty nebo jejich vlastní provádění. To vše podle mého názoru rovněž náleží ke střednímu stupni džúdó.
Co je „vyšší stupeň džúdó“?
Za vyšší stupeň džúdó považuji co nejúčinnější využití fyzických a duchovních sil, získaných praxí džúdó na nižším a středním stupni, ve prospěch společnosti. Jedná se o mimořádně široké pole činnosti, které zároveň vyžaduje největší praktické zkušenosti i práci na sobě. I ty nejběžnější každodenní činnosti mohou být v souladu s podstatou džúdó, nebo s ní mohou být v rozporu. To lze snadno pochopit, pokud budeme každé své jednání posuzovat z hlediska toho, zda byly v konkrétním případě schopnosti těla a vědomí využity co nejúčinněji, či nikoli.
Jakýkoli, byť i sebemenší lidský čin lze posoudit z hlediska toho, zda tomuto principu odpovídá. Například tělesná slabost nemusí být nutně vrozená; často je důsledkem dřívějších činů, které byly v rozporu s principem co nejúčinnějšího využití fyzických a duchovních sil. Nelze zapomínat, že slabost velmi často pramení z toho, že člověk v minulosti, neporozuměv duchu doby a nedbaje rad přátel, nevěnoval v pravý čas dostatečnou pozornost rozvoji svých tělesných a duševních schopností. V mnoha případech spočívá hlavní příčina úspěchu či neúspěchu konkrétního člověka v tom, zda v rozhodující chvíli vynaložil potřebné úsilí, či nikoli.
Je-li člověk přesvědčen, že své tělesné a duševní schopnosti využívá maximálně účinným způsobem, je chráněn před zklamáním a hořkostí. Důvod je prostý: pokud člověk využil všechny své síly co nejúčinněji, nezbývá již žádný prostor pro dodatečné úsilí. Lítost a duševní utrpení jsou psychické stavy, které vznikají tehdy, když člověk neudělal to, co měl udělat, nebo když jeho odhodlání učinit potřebné nebylo dostatečně silné.
V budoucnu hodlám důkladně zkoumat různé každodenní lidské činnosti z hlediska jejich souladu s tímto základním principem, abych tak mohl pomoci společnosti — alespoň těm jejím členům, kteří praktikují džúdó — osvobodit se od nutnosti plýtvat svými duševními silami na lítost a vnitřní trýzeň.
ZDROJ: РАССУЖДЕНИЯ О ТРЕХ СТУПЕНЯХ ДЗЮДО (Кано Дзигоро), Хидэн – Боевые искусства и рукопашный бой. Выпуск 3 (Alexej Gorbyljov), str. 296-303, rok vydání 2009
