V souvislosti se studiem teoretické části systému TacFit jsem začal odebírat časopis Scientific American – Mind, kde je možné se dočíst nejnovější poznatky na poli poznání naší mysli. Jak funguje, proč tak funguje a jak by i mohla fungovat lépe. V jednom z posledních čísel jsem nalezl zajimavý článek týkající se vztahu naší mysli k jídlu a dietám. A protože výživa je nedílnou součástí každého (dobrého), i kondičního, systému, dovolte mi shrnout tyto poznatky i pro vás.
Článek je primárně zaměřen na Američany, nicméně se všemi těmi fastfoody kolem se od nich pravděpodobně již moc nelišíme. Podle posledních výzkumů je více jak 2/3 obyvatel obézní. A to i přesto, že je osvěta zdravého stravování v posledních letech daleko intenzivnější, než tomu bylo v historii. Kde je tedy problém, když obezita je zcela jistě něco, co nás omezuje, frustruje a zkracuje náš život? Jaké mentální a psychologické síly se skrývají za tím, že jen relativně malé procento lidí dokáže skutečně dlouhodoběji / trvaleji zhubnout?
Abychom tyto otázky dokázali zodpovědět, je nutné se podívat na začátek, tedy jak obezita vlastně vzniká. Obezita vzniká velice nenápadně. Většinou se zpočátku začneme přejídat pouze příležitostně – přijedeme o víkendu k rodičům na kachničku, či z nudy, frustrace, neúspěchu, ale i v rámci oslavy nějakého úspěchu, případně natruc něčemu a někomu. Důvody jsou tedy prakticky nekonečné. Výzkumy však potvrzují, že přejídání z radosti vede daleko častěji k obezitě, než v případě přejídání z důvodů smutku. Jak je to možné? V případě přejídání z důvodu nějaké radostné události, náš mozek zaplaví další „hormony štěstí“ a my tak zažíváme ještě většího euforii. Člověk se přejí jednou a kromě plného žaludku má neurčitý „dobrý a spokojený pocit“. Je to velice podobný mechanismus jako v případě drogově závislých lidí. Příště to zopakuje, a pak znovu a znovu a znovu….jenže stejně jako u drog i zde je nutné zvyšovat dávky, abychom docílili stejné intenzity uspokojení jako na počátku.
Existuje z toho cesta ven? Dle některých výzkumů pomůže snížení počtu potravin, které máme na výběr a snaha o předcházení situací, kdy se začneme přežírat. Tím je myšleno nedostat se do prostředí, kde je obžerství považováno za standardní součást chování (hospody, party,…). Nejčastějšími potravinami, kterými se doslova přežíráme jsou totiž různé chipsy, brambůrky, slané tyčinky a podobné „dobroty“. A proč se jimi dokážeme přejíst? Protože jsou tak schválně vytvářené – jejich vzhled, chuť i vůně byla pečlivě testována a následně byla vybrána taková varianta, která náš mozek dokáže nejlépe ovlivnit. Není bez zajímavosti, že uměle vytvořené sladkosti obalamutí náš mozek daleko lépe a rychleji, než přírodní sladidla.
Jak je to možné? Představte si situaci, že si dáváte například bramborové lupínky. Vaše senzory zaplaví křupavé, sladké a voňavé kousky smažených brambůrek. A protože naše smysly daleko rychleji reagují na tyto stimuly, do úst si je přestanete vkládat, až když jsme již unaveni…anebo je pytlík prázdný. Tomuto stavu říkají vědci – „specifické uspokojení smyslů“. Problém však je, že pocit plnosti přichází až za minimálně 20 minut od začátku jezení! To je však již pozdě, protože většinou jsme schopni sníst pytlík brambůrek daleko rychleji, než nám mozek konečně pošle zprávu “už máš dost, přestaň už konečně jíst!“
Podle výzkumu z devadesátých let minulého století je centrum tohoto specifického uspokojení mozku hned vedle centra odměňování a rozhodování, což není náhodou. Podobné věci jíme proto, abychom měli následně dobrý pocit, jak jsme si řekli na začátku. Brambůrky (či jakoukoliv jinou podobnou „laskominu“) si většinou nedáváme proto, že již fyzicky umíráme hlady a nutně tedy nutně potřebujeme dostatek energie na další aktivitu. Ale v drtivé většině případů to je pouze z nudy anebo proto, že jsme zkrátka doma nic jiného nenašli. Pravdou však je, že po spořádání pytlíku brambůrek nejsme schopni efektivně přemýšlet a rychle se rozhodovat, a tím pádem bychom v kritických situacích vůbec neobstáli. Jinými slovy, kdybychom měli k dispozici například brambůrky či chipsy na úsvitu dějin lidstva, velice pravděpodobně bychom evoluci nezvládli.
Výzkumy dále také ukázaly, že nejintenzivnější reakce neuronů je na zcela nový stimul (tedy na nový výrobek/příchuť, apod.) a s každým dalším spořádaným pytlíkem reakce mozku již klesá. Co je však také zajimavé, je fakt, že ikdyž jsme již plní, pokud ochutnáme něco nového (získáme nový stimul), pak je vcelku velká pravděpodobnost, že i toto skončí v našem žaludku, aneb „na dezert se místo vždycky najde“ 😉 Právě proto je dobré omezit výběr dostupných potravin na minimum. A cílem i je se v prvním kroku dostat z obžerství uměle vytvořených potravin do obžerství přírodních potravin jako jsou oříšky, nebo čerstvé ovoce či zelenina.
Příležitostné přejídání by čistě teoreticky neměl být velký problém. Jen se prostě budeme cítit déle plněji, toť vše. Bohužel však v době, kdy není problém si sehnat jídlo i ve tři hodiny ráno, již není potřeba, aby naše tělo dlouhodoběji skladovalo energii (historická příležitost kdykoliv se najíst vznikla rychleji, než evoluční přizpůsobení našeho metabolismu novým životním podmínkám).
V roce 2010 proběhl na krysách zajímavý pokus. Vědci měli dvě pokusné skupiny. Jedna dostávala pravidelný příděl a ta druhá mohla jíst kdykoliv chtěla. A zatímco první skupina nevykazovala žádné abnormality v chování či změně váhy, druhá skupina začala postupně jíst častěji, jelikož chtěla zažívat ten uspokojující pocit v mozku. Proto zvyšovala jednak frekvenci, ale i množství spořádaného jídla, což se logicky odrazilo i na jejich váze. Po nějakém čase jim vědci zkomplikovali cestu k jídlu tím, že na zem dali kovovou podložku, přes kterou krysy musely přejít, aby se dostaly k jídlu. Podložka však byla pod elektrickým proudem, takže krysy pokaždé dostaly (znatelný) elektrický šok, ale ani to je neodradilo od přežírání. Mimochodem, to je jeden z jasných příznaků závislosti, kdy je člověk ochoten absolvovat určitou bolest, aby se dostal k tomu, po čem touží. A že jde o regulerní závislost napovídá i fakt, že člověk, kterému je najednou odepřena možnost se přejídat, vykazuje podobné abstinenční příznaky jako kuřáci či alkoholici, ikdyž ne tak intenzivní.
Proto je potřeba k obezitě přístupovat podobně jako k regulerní závislosti – postupně odfiltrovat nejzávadnější potraviny (příliš tučná / sladká jídla) a následně zaměňovat nepříliš zdravá jídla za přírodní zdravější varianty. Tento proces může trvat několik měsíců i let, v závislosti na tom, jak dlouho člověk obézní byl. Je to však cesta, kdy člověk nezaznamenává žádné „jo-jo efekty“, či rizika poškození metabolismu z náhlé změny formy a obsahu stravování.
Zdroj: Časopis Scientific American-Mind; November/December 2013; 7 Deadly Sins – Accidental Gluttons; Karen Schrock Simring; str.26-31
Jarda Kolcun
TacFit Field Instructor
FAST Defense Instructor
