Autor: Dave Lowry
Senrjú nejsou pro Zápaďany tak známé jako například mnohem populárnější haiku. Senrjú sice vypadají velmi podobně jako haiku, ale obvykle neobsahují sezonní slovo (tedy slovo nebo výraz, který odkazuje na určité roční období) a často se blíží spíše aforismům. Jsou to drobné říkanky, které v sobě často skrývají pravdy podané s humorem anebo tichými komentáři k lidskému údělu.
Existuje několik senrjú, které se vztahují k životu a kultuře samurajské vrstvy a jejím bojovým uměním. Je zajímavé se na ně podívat, protože nám dávají představu o tom, jak sami samurajové i jejich umění boje bylo ve své době vnímáno. A vzhledem k neměnným prvkům lidské povahy mají tato senrjú aktuální platnost překvapivě i pro dnešní bojovníky.
Samuraj v dešti / Nespěchá do úkrytu
Toto senrjú vyjadřuje důstojnost, která byla charakteristická pro válečnickou třídu. V tomto krásném slovním obraze si můžeme představit příslušníky jiných vrstev, jak se s prvními velkými kapkami letní bouře začínají rozbíhat a chvátat do bezpečí. Samuraj však pokračuje dál, klidným krokem.
V japonštině se tento klidný, vyrovnaný krok nazývá šizo-šizo. Není to arogance. Není to povýšenost. Je to druh důstojnosti, který se nezhroutí ani za těžkých okolností.
Sílí / Mladý pán se stává hrubým
„Mladý pán“ je překlad slova wakatono. Mohl označovat syna daimjó, tedy feudálního vládce. Vidíme mladíka, privilegovaného, zvyklého na to, že mu druzí slouží, který si velmi rychle zvyká považovat tyto výhody za samozřejmost.
Stává se sebestředným a bezohledným, očekává, že jeho hrubé chování budou ostatní přehlížet. Pokud jste někdy v dódžó viděli některého z „mistrů světa“ — lidi, kteří díky svým dovednostem nebo turnajovým úspěchům dostávají zvláštní zacházení — pak se toto senrjú zdá být napsáno včera, a nikoliv již před třemi sty lety.
Protože ho mají rádi / Učí ho, jak si rozpárat břicho
Toto senrjú vyjadřuje postoj, který měli mít starší a učitelé k synovi svého pána. Působí to velmi krutě. Použitý výraz je hara wo kiru, lépe známý jako harakiri.
Schopnost zabít se, pokud to bylo nutné, patřila v některých obdobích japonských dějin k základním dovednostem válečníka. Mohlo to být přikázáno pánem, učiněno kvůli odvrácení hanby, anebo nařízeno zákonem jako trest za některé zločiny. Harakiri bylo legální pouze pro samurajskou vrstvu.
Pokud se měl mladý válečník stát skutečným samurajem, jeho starší ho, právě proto, že mu na něm záleželo, učili, jak to provést správně. Je to paradoxní, ale byla to součást tehdejšího života.
Kvůli její pověsti mistryně naginaty / Nikdo ji nepřišel požádat o ruku
Toto senrjú vyjadřuje nadčasový pocit. Pokud je žena příliš fyzicky schopná nebo zručná, mnoho mužů se cítí zastrašeno. A pokud jste muž, zkuste se na pravdivost tohoto postřehu zeptat některých žen ve svém dódžó.
Tento verš má i zajímavé historické souvislosti. Naginata, dlouhá sečná zbraň na tyči, nebyla původně považována za ženskou zbraň. Ženy se staly hlavními praktikantkami naginatadžucu až poměrně pozdě, až na konci 18. století.
Tehdy, po více než století míru, samurajská vrstva již značně zdegenerovala. Většinou už to nebyli obávání bojovníci, ale spíše úředníci nebo zhýralí zahaleči a často jim zcela chyběl onen pověstný bojový duch. Snadno si tak můžeme představíme slabé, zženštilé mladíky z období Tenmei (1781-1789), jak se ostýchají byť jen přiblížit zkušené bojovnici.
Senrjú nejčastěji skládali měšťané, obchodníci a ne-samurajové. A protože senrjú byly často komické, bylo přirozené, že si ze samurajů někdy tropily posměch.
Samurajské spory nekončí / Dokud nejsou dvě vdovy
Tato slova si utahují z válečníkovy domýšlivosti a křehkého ega, které mu nedovolilo ustoupit, i když byl spor ve skutečnosti hloupý a bezvýznamný.
Jako poslední možnost / Samuraj odnese svou duši do zastavárny
Toto senrjú se vysmívá samurajově domněle povýšené integritě, v níž se meč považoval za jeho duši. Vidíme měšťany, jak se potají smějí hrdému samuraji, který je tak chudý, že musí prodat svůj nejcennější poklad – meč, aby si mohl dovolit misku polévky.
Senrjú však také dokázala oslavit romantický obraz válečnické vrstvy.
Třešňové květy a chryzantémy / Obojí nás učí umírat
Třešňové květy jsou neoddělitelně spojeny se samuraji. Květy se rozvinou v dokonalém květu, a pak se okvětní lístky rozletí a opadnou. Samuraj měl žít stejným způsobem — plně a krásně, a pak zemřít stále ještě dokonalý.
Chryzantémy naproti tomu postupně vadnou a zvolna chřadnou. Vzdávají se života neochotně. Ušlechtilost „dobré smrti“ na úkor té pomalé a nedůstojné je v tomto senrjú zjevně upřednostněna.
Nejlepší příklady samurajské poezie však odmítají tento romantický nesmysl a dívají se na život mnohem realističtěji. Jedno senrjú vystihuje nejistotu života, pošetilost víry, že můžeme ovládat osud, zvlášť když přílivy a odlivy válek zalévají a opouštějí zemi, jak tomu bylo i v dávném Japonsku.
A v tomto senrjú je téměř komická odevzdanost osudu, která odhaluje, jak křehké a iluzorní naše plány mohou být:
Když se mu rána na čele zcela zahojila / Byla mu useknuta hlava
Zdroj: Samurai Senryu: 300-Year-Old Poetic Wisdom for Today’s Martial Artists
