Pocit, že jste samuraj, z vás samuraje neudělá

Jak nenaletět na marketing v bojových uměních

Představa starého Japonska je lákavá. Hakama, katana, vůně tatami a hluboká filozofie. Mnoho začátečníků hledá v bojových uměních nejen pohyb, ale i dotek historie a autenticity. Právě zde však číhá past: rozdíl mezi tím, co je skutečně tradiční, a tím, co se tak jen tváří.

Na základě nedávné výměny názorů s jedním klubem jsem sestavil průvodce, který vám pomůže oddělit marketingovou iluzi od historické reality. Protože obléknout si kostým samuraje je snadné, ale být součástí tradice vyžaduje víc než jen „správný pocit“.

Estetika vs. Fakta: Kde vzniká nedorozumění?

Jelikož sám džúdžucu studuji (avšak tu moderní západní verzi), byl jsem skutečně upřímně a moc rád, že se k nám konečně dostala i tradiční škola a chtěl jsem s nimi navázat spolupráci…. Zkontaktoval jsem je a pak….pak to již tak veselé a nadšené nebylo, protože ona nejmenovaná škola džúdžucu, aikidžucu a kendžucu (sídlící ve městě Pře.ov) tvrdila, že jejich výuka je „plně autentická“ a „tradiční“ fakticky jen proto, že dodržují etiketu, principy a atmosféru v dódžó a že jsou zapsáni v nějaké japonské organizaci.

Slušně jsem poukázal na to, že slovo tradiční (v kontextu japonských škol, tzv. korjú) není otázkou pocitu, ale ověřitelných faktů. Pokud totiž o sobě někdo tvrdí, že vyučuje tradiční japonskou školu, neznamená to jen, že se u toho hezky uklání. Znamená to, že drží v rukou prokazatelnou a nepřerušenou linii předávání znalostí sahající hluboko do historie (obvykle před rok 1868).

Problém „pocitové tradice“

Nejmenovaná škola v diskuzi argumentovala, že „autenticitu nenajdete v papírech, ale v pohybu a atmosféře“. To zní krásně a romanticky, ale z hlediska historie bojových umění je to…mírně řečeno…zavádějící…OK…řeknu to naplno…je to fakt totální blbost.

• Realita: I moderní škola může mít skvělou atmosféru a funkční techniky. To z ní ale nedělá školu historickou.
• Riziko: Pokud škola zaměňuje klíčové pojmy, buď neví, co učí, anebo vědomě zneužívá slovo „tradiční“ jako marketingovou nálepku pro zvýšení atraktivity.

Červené vlajky: Na co si dát pozor při výběru klubu

Pokud hledáte klub bojových umění a narazíte na slova jako „tradiční“, „starobylé“ nebo „samurajské“, zapněte kritické myšlení a ptejte se na následující body. Následná reakce instruktora vám prozradí vše.

1. Rodokmen je základ

Každá skutečně tradiční škola (korjú) má jasný rodokmen.

• Správná otázka: „Kdo je váš učitel? Kdo byl jeho učitel? Jaká je návaznost na Japonsko?“
• Varovný signál: Pokud instruktor odpoví mlhavě („máme partnery v zahraničí“), odvolává se na neznámé asociace/federace/organizace, nebo tvrdí, že jména nejsou důležitá a důležitá je praxe, pak zkrátka jen zastírá fakt, že žádnou tradiční školou nejsou. V tradičních uměních je totiž jméno učitele a linie předávání klíčovým důkazem pravosti.

2. Konkrétní název školy vs. obecné pojmy

• Správná otázka: „Jakou konkrétní školu (rjú) studujete?“
• Varovný signál: Odpovědi typu „učíme tradiční džúdžucu“ bez přívlastku. V Japonsku neexistuje obecné „tradiční džúdžucu“. Vždy jde o konkrétní styl (např. Takenouči-rjú, Tendžin Šinjó-rjú, Jošin-rjú, apod.). Pokud škola nemá název anebo si vymyslela vlastní japonsky znějící jméno, jde o moderní systém, nikoliv starou školu. Fakt není problém si vymyslet japonsky znějící jméno, ale není možné to díky tomu nazývat “tradiční”…

3. Argumentace „Praxí na tatami“

V diskuzi mě škola opakovaně zvala, aby si „přišel zacvičit“, čímž se snažila ukončit debatu o potvrzení její tradičnosti.

• Logický klam: To, jak dobře někdo cvičí (nebo jak tvrdě vás hodí na zem), nijak nedokazuje historickou autenticitu toho, co učí.
• Co to znamená: I skvělý kickboxer (v japonském keikogi) vás může zmlátit, ale to z něj nedělá samuraje. Kvalita pohybu a historická přesnost jsou dvě odlišné věci. Nenechte se opít rohlíkem (nebo pádem na žíněnku), když se ptáte na historii.

4. Certifikace a organizace

Mnoho klubů se zaštiťuje členstvím v mezinárodních organizacích s honosnými názvy (např. International Budo Federation).

• Realita: Mnohé z těchto organizací fungují na principu „zaplať a jsi členem“. Členství v nich často nepotvrzuje napojení na skutečnou japonskou linii, ale pouze to, že klub zaplatil roční poplatek.

Závěr: Upřímnost je víc než hra na samuraje

Není nic špatného na tom cvičit moderní bojová umění (tzv. Gendai budó) nebo třeba i vlastní systémy boje inspirované Japonskem. Problém nastává ve chvíli, kdy se tyto moderní systémy lživě (nebo z neznalosti) označují za „tradiční školy“, aby přilákaly studenty.

Jako studenti máte právo na pravdivé informace.

Bojová umění by měla rozvíjet nejen tělo, ale i ducha a intelekt.

A tak nějak chlapsky najít odvahu přiznat, že klub vlastně není úplně (ba ani zčásti) „tradiční“, ale moderní klub džúdžucu, který se inspiruje tradičními metodami. Právě ona inspirace je skvělý způsob, jak znovu objevit to, co bylo dlouhá desetiletí ztracená….

Ale vyžaduje to studium historie, filozofie, biomechaniky…a ano i jazyka té země….

Kritické myšlení pro studenta bojových umění:

1. Ověřujte fakta. Dnes lze většinu tradičních linií dohledat online.
2. Ptejte se. Skutečný mistr je hrdý na svého učitele a svou linii, nemá důvod ji tajit.
3. Rozlišujte. „Inspirováno tradicí“ nerovná se „tradiční“.

Hledáte-li cestu samuraje, hledejte pravdu, nikoliv jen marketingově přitažlivou iluzi. Cvičit moderní styl je v pořádku. Tvrdit o něm, že je to starobylá tradice, už nikoliv.

Je to obrovský podraz na studenty!!!

P.S. Z celého textu je asi cítit obrovskou naštvanost, že někdo i v současnosti má tu drzost si podobně vymýšlet. Vše je možné si již dohledat i online a pryč jsou časy, kdy si někdo vybájil korejského zenového mnicha, který jej vysvětil na zen mástera..a pak zemřel hluboko někde v horách. Již ani nelze se schovávat za to, že “tradice není v historických dokumentech, ale v pocitech”, což je tak hloupý argument, až nad tím zůstává rozum stát. Pokud celou diskusi „nejmenovaná škola“ nesmazala, tak je stále k dohledání. Pokud se tak již stalo, mám screenshoty, které mohu na požádání poskytnout.

P.S.2 Nejhorší na tom je, že podobných škol bychom mohli najít (nejen) v ČR více….a přitom, kua chlapi, co je špatného na tom říci, že “nejsme tradiční škola”, ale “inspirujeme se tradičními metodami výcviku, principy i technikami”. Pokud technika funguje v plné intenzitě (síla, agresivita nespolupracujícího útočníka), pak mně osobně je jedno, jestli ji vymyslel Franta Vomáčka, anebo Džikan Múnensai. Víte, nejvíce zajímavé na tom všem je fakt, že podobné kraviny se v době válek neřešily. Když technika fungovala, bylo zcela jedno, odkud ji člověk získal, student i mistr přežili a předávali techniky dále, protože se hodnotilo pouze to, jestli funguje, anebo ne.  Jasně, občas se některé školy “schovávaly” za ty slavnější, ale to bylo mnohem častější až v době míru (po bitvě u Sekigahary v roce 1600), kdy se vojáci a učitelé boje zkrátka potřebovali uživit.

I proto si mnohem více vážím těch instruktorů a studentů, kteří na rovinu řeknou svým studentům pravdu, například “studoval jsem tradiční školu, ale nevyhovovalo mi to, tak jsem vytvořil jinou a tu vám předkládám”, nebo “nejsme tradiční škola, protože těžiště výuky tradiční školy spočívalo hlavně v pilování kat a to by vás fakt nebavilo”, nebo “nejsme tradiční škola”, protože ani já jsem nikdy tradiční školu nestudoval a považoval bych za urážku všech těch mistrů, kteří žili přede mnou, pokud bych si přivlastňoval jejich jméno (školy), nebo i jen přívlastek ‘tradiční'”. A to už jen z úcty k tomu, co nám předali v nějaké podobě, udělat zkrátka nemohu….ale je vidět, že jsou lidé, kteří měřítka morálky, cti a respektu mají zcela u… zcela jinde.

Související obrázky: