Judo a kendó jsou v Japonsku součástí výcviku policistů a mnoho policistů pak pokračuje ve studiu bojových umění i během své kariéry. Ve většině případů je nejtvrdší dojo v japonském městě právě policejní dojo. Civilisté, kteří tam chodili na výcvik bojových umění, nebo kteří jsou natolik odolní, že se poté stali jejich členy, vyprávějí skutečně drsné příběhy. “Někdy jsem šel na výuku do dojo a přemýšlel, jestli se z něj dostanu živý,” řekl jeden kendóka o svém výcviku v policejním klubu v Kanagawě. “Dostával jsem takové rány do čela, že se mi i s helmou podlamovala kolena.” “V jiných dojo,” vzpomínal mladý muž, který trénoval v policejním klubu, zatímco učil angličtinu v Ósace, “ustupovali, když vás hodili, a nechali vás vstát, abyste se mohli postavit a pokračovat. Tady nad vámi stáli, a když jste se pokusili vstát, chytili vás a hodili znovu. Tak to šlo dál, dokud jste se nenaučili postavit na nohy vteřinu poté, co jste dopadli na žíněnku.”
Jak samurajové prosazují japonské zákony
Z jednoho úhlu pohledu obraz drsného policejního dojo vypovídá o předsudcích zahrnujících policisty, kteří mají rádi tvrdý fyzický kontakt a baví je konfrontace. To může být i pravda. V Japonsku je však k pochopení toho, proč tomu tak je, zapotřebí určitý kontext. Poté, co byla v roce 1867 zrušena samurajská kasta, vytvořilo Japonsko národní armádu. Vybírala mladé muže z nižších společenských vrstev: většinou zemědělce a obchodníky. Ale muži samurajského původu byli odváděni místo do armády do policejních složek. To je pochopitelné, protože samurajové byli po staletí strážci zákona. Mezi samuraji dlouho existovala mentalita, že jsou ochránci ostatních tříd. Přechod od ochraňujícího válečníka k ochraňujícímu policistovi tak byl přirozený.
Dnes jsou japonské policejní složky mnohem militarističtější a z amerického pohledu i mnohem více zasahují do života občanů. (Jedním z oficiálních úkolů japonské policie je i “prosazování veřejné morálky”.) Koban neboli policejní budka je na nárožích městských ulic běžným zjevem. Policisté vědí, kdo a kdy chodí v jejich čtvrti do práce, a neváhají zastavovat a vyslýchat cizince. Když navštívím jednoho ze svých senseiů, který žije v malém městečku u Nary, trvá to jen den nebo dva, než u dveří stojí policista a zdvořile se ptá, kdo je onen nový cizinec. Cizinci žijící v Japonsku si hodně stěžují, a právem, na náhlé zastavování, kterému jsou vystaveni. Když jsou požádáni o předložení dokladu totožnosti, obvykle se dozvědí, že v jejich okolí došlo k nějaké trestné činnosti ze strany cizinců. Zkušení cizinci však vědí, že bez ohledu na to, jak je to iritující, je dobré být v každém jednání s japonskými policisty zdvořilý a uctivý.
Kodex Bushidó japonské policie
Bylo by však přesto všechno přehnané tvrdit, že japonská policie je novodobým samurajem. Stejně jako na Západě, i v policejním sboru v každém japonském městě se jistě najdou méně než řekněme dokonalé postavy: sotva kompetentní lidé, lidé, kteří nejsou ve fyzické kondici, i těžkopádní byrokrati.
A naopak je třeba říci, že naopak esprit de corps policistů, kteří jsou seriózními budoky, je impozantní. Mají tendenci se považovat za (jedinou) obrannou linii mezi zločinci a společností. Absolvoval jsem výcvik s několika japonskými policisty. Byl jsem jen návštěvník a zjevně se ke mně chovali mírně. Bylo zajímavé sledovat, jak se plynule a efektivně přizpůsobují, když jsem zvýšil svou energii v provedení technik. V intenzitě zůstávali vždy o krok přede mnou. Ačkoliv jsem nikdy techniku do nich “nepustil” naplno, oni ji na mně vždycky udělali o něco rychleji a o něco silněji než já.
Poté jsem se u saké a kousky kvašených chobotnic zeptal na ducha budó v policejním dojo. “Je to jednoduché,” řekl mi jeden z policistů a jeho odpověď odrážela samurajský odkaz. “Možná nevyhraju, ale nikdy neprohraju.”
napsal: Dave Lowry
Zdroj: How the Bushido Code of the Samurai Influences Japan’s Police Force
přeložil: Jarda Kolcun
