Historie jujutsu – kuatsu / kappo waza

První pomoc a resuscitace

„Není důležité být lepší než někdo jiný, ale být lepší než včera.“

Jigoro Kano

Podle historických záznamů byly techniky kappó vytvořeny mistry jujutsu počátkem 18. století, nicméně dá se předpokládat, že podobné metody existovaly i dlouho předtím. Považovalo se za ostudu, pokud bojovník jujutsu uměl pouze metody zabití (sappó) a současně neovládal i druhou stranu, tedy metody léčení (kappó).

Nešlo přitom o nějaké hluboké znalosti medicíny, spíše o základní/mírně pokročilé znalosti způsobů ošetření nejběžnějších zranění během výcviku či boje, jako například:

• Krvácení z nosu
• Zlomený nos
• Vykloubení kloubů
• Bolesti břicha
• Natažení / přetažení svalů
• Křeče svalů
• Zlomení kostí
• Přetržení svalů / šlach
• Tekutina v kolenu
• Vyvrtnutí
• Šok

V rámci Kappo waza se používaly tyto metody (resuscitace):

1. Znovuobnovení základních životních funkcí a/nebo vědomí

• Shiri katsu (Metoda zadku) – stimulace v oblasti rekta
• Hiza katsu (Metoda kolene) – stimulace přesně daných míst umístěných v oblasti kolene
• Futo Koro katsu (Metoda trupu) – stimulace prsních bradavek
• Tsume katsu (Metoda nehtů) – stimulace přesně daných míst umístěných v oblasti nehtů rukou a nohou
• Nuki katsu (Metoda klíční kosti / čelisti) – stimulace pomocí úderů do přesně daných míst na klíční kosti a/nebo čelisti
• Ashi katsu (Metoda nohou) – stimulace pomocí úderů do přesně daných míst na nohou
• Se katsu (Metoda zad) – stimulace pomocí úderů do přesně daných míst na zádech

2. Úleva bolestí ve varlatech (zvláště v případech silného úderu či kopu do varlat)

• Kin katsu (Metoda varlat) – masáž směrem k tříslům
• Manaka Oshi (Středový tlak) – masáž směrem od třísel
• Inno katsu (Metoda šourku) metoda hlubokého dřepu
• Kogan katsu (Metoda varlat) se používala v případě, kdy student dostal silný náraz do svých varlat. Pokud nedokázal sám vstát a poskočit si s tvrdým dopadem na paty, pak si jej posadíme. Následně jej zezadu chytneme v podpaží, lehce nazvedneme a pustíme na zem, takže tvrdě dosedne. Cílem je v obou případech opětovné sestoupení varlat.

3. Úleva bolestí v oblasti hlavy a očí

• Hanaji Tome (Metoda zastavení krvácení z nosu) popotahování vlasů vzadu na krku
• Yoko Komi (Metoda kotlet) popotahování vlasů v oblasti kotlet
• No Kappo (Metoda hlavy) sevření hlavy pomocí rukou
• Hiza Oshimasu (Metoda tlaku kolenem) sevření hlavy pomocí kolen
• Ishi katsu (Metoda spánků) masáž spánků
• Atamani katsu (Metoda mozku) masáž krku a spánků
• Me Oshimasu (Metoda tlaku na oči) masáž očí podél obočí
• Me Katsu (Metoda očí) masáž očí pomocí dlaní (palcový val)

4. Uvolnění vyraženého dechu

• Hon katsu (Hlavní metoda) metoda zvedání boků
• Eri katsu (Metoda límce) – tato metoda se používá v případě, že došlo k „odpadnutí“ studenta během škrcení. Tato metoda asi v současnosti nejvíce připomíná tzv. Heimlichův manévr, kdy ale pacient pololeží.
• Tachi katsu (Metoda ve stoji) – stažení či sevření hrudníku

5. Úleva bolestí v oblasti ledvin

• Jinzo katsu (Metoda ledvin) – masáž ledvin
• Ura katsu (Metoda zad) – natahování zad

6. Úleva bolestí v oblasti břicha

• Mukatsuku kimasu (Metoda prevence zvracení) masáž krku k utlumení návalů zvracení
• Sasoi katsu (Metoda vyvolání zvracení) – stimulace zvracení

7. Zprůchodnění zablokovaných dýchacích cest

• Tanden katsu (Metoda břicha) – tlak na plíce ve stoje
• So katsu (metoda tlaku na plíce vleže)
• So katsu (Kombinovaná metoda) tato metoda asi v současnosti nejvíce připomíná kardiopulmonální resuscitaci
• Hon Naoshimasu – psychologická metoda

8. Celkové uvolnění

• Keiyaku katsu (Metoda zadržování dechu)
• Ashi oshimasu (Metoda tlaku na chodidla) – stimulace plosky chodidla klouby prstů

9. Péče o osobu se sebevražednými myšlenkami či v depresi

• Nodo katsu (Metoda krku) stimulace krku

10. Péče o osobu v šoku či podchlazení (hypotermie)

• Suru katsu (Metoda tření) – stimulace prostřednictvím tření těla

11. Resuscitace tonoucí osoby

• Suisei katsu (Metoda resuscitace tonoucího) tlak na záda, zvednuté lokty
• Dekishi katsu (Metoda resuscitace tonoucího) tlak na záda, roztahování hrudníku
• Dekishi katsu (Metoda rukou) – roztahování rukou
• Deguchi katsu (Metoda (uvolnění) výstupu) tato metoda asi v současnosti nejvíce připomíná kardiopulmonální resuscitaci
• Suishi katsu (Metoda rukou)

Znovu však zdůrazňuji, že šlo „pouze“ o první pomoc, nikoliv plně kvalifikované lékařské ošetření. I tito mistři vždy doporučovali, aby následně byl student prohlédnut lékařem (pokud byla taková šance), zvláště pokud se student nelepšil.

Později mistři jujutsu získávali stále lepší znalosti v oblasti osteopatie a často pak pomáhali lidem v případech, kdy se zranili na poli či na ulici.

V rámci prohlubování svých znalostí a dovedností také studovali čínskou medicínu, výživu, shiatsu, moxa, chi kung i umění akupunktury, které jim kromě léčení pomáhalo i v boji efektivně zasahovat citlivé body na lidském těle (kyusho) a vyřadit tak protivníka s minimem vynaložené energie. Historici tvrdí, že škola jujutsu používala průměrně asi 40 citlivých míst, z nichž zhruba polovina patřila do skupiny smrtících bodů. Jen pro zajímavost, Kodokan judo jich rozeznávalo pouze 12 (žádné smrtící) a například západní box ještě méně (umístěné pouze na hlavě a trupu).

I Jigoro Kano, tvůrce bojového sportu Kodokan judo, měl původně ve svém systému také metody kuatsu, nicméně časem se tato výuka z výuky Kodokan judo vyňala, pravděpodobně protože studenti měli k dispozici lékaře, kteří se o ně mohli v případě potřeby postarat. A navíc se judo postupně stávalo daleko bezpečnější v porovnání s původními školami jujutsu, jelikož Kano ze systému odstranil všechny techniky, které byly příliš nebezpečné buď pro protivníka (například dopadal na hlavu), nebo pro obránce (technika vyžadovala vynaložení velké síly, apod.).

Mimochodem, student jujutsu se také učil rozeznat, kdy protivník zranění pouze předstírá a kdy je zraněn skutečně. Jedno z hlavních pravidel tak bylo nejdříve zkontrolovat základní životní funkce pokud možno z bezpečné vzdálenosti. A pokud se následně k protivníkovi přiblížil blíže, pak jej nejdříve znehybnil tím, že mu sednul na jeho ruce a až teprve pak začal s ošetřením.

 

 

Závěr

 „Ve chvílích vítězství se nenech ovládnout svou pýchou,
Ve chvílích porážky se nenech ovládnout smutkem.
Když se ti daří, nenech se ukolébat k bezstarostnosti,
Když je život tvrdý, nedělej si starosti.
Jen následuj Cestu.“

Jigoro Kano

Na začátku našeho vyprávění o jujutsu jsem zmínil legendy, které se vyprávěly „u táborových ohňů“ jujutsu studentů. Jedna z nich byla, že jujutsu vytvořil japonský lékař z Nagasaki, který se jmenoval Akiyama Shirobei Yoshitoki poté, co se vrátil ze svého studijního pobytu v Číně. Tam prý se stal členem tajné sekty, aby mohl získat informace o tajném systému boje (hakuda), který pod pohrůžkou smrti nesměl nikde ukázat či učit. Podle této legendy „se po svém návratu domů do Japonska na 13 let uzavřel do svého domu, aby zlepšil a zdokonalil to, co mu bylo ukázáno. Poté vystoupil na veřejnosti a prohlásil, že zná 300 různých způsobů, jimž lze odpůrce učiniti neschopným zápasu. Svou první školu založil v Tokiu, a ježto se těšila nesmírné oblibě, ještě mnoho jiných po venkově. O tom, jak nalezl zásadu „jiu jitsu“ a do několika slov ji zachytil, vypravuje tato legenda: Jednoho zimního dne uzřel, jak silná větev třešňová se pod tíhou sněhu zlomila, kdežto tenké větve vrbové se pod touže váhou skláněly, až se najednou sníh sesmekl a větev se opět hrdě vztyčila. Tu zvolal: Povolit, aby se zvítězilo! To jest také klíč k jiu jitsu.“ Jakkoliv to může znít věrohodně, ve skutečnosti se jedná pouze o krásnou pohádku. Tento člověk sice opravdu existoval, ale jeho role v jujutsu byla ve skutečnosti velmi malá, jak jsme si již řekli. Dlouho předtím v Japonsku existovalo mnoho jiných systémů, které stály za zrodem jujutsu.

Pak tu máme tajemný příběh Číňana Chin Genpina, který v Japonsku žil a naučil systém boje tři Japonce róniny, kteří z toho prý nakonec vytvořili jujutsu. Teď již víme, že i tato legenda se sice zakládá na pravdě, nicméně se jednalo o pouze jeden z mnoha stylů jujutsu (kenpo) a rozhodně nestál za zrodem jujutsu systému jako takového.

Během období Edo existují záznamy (v Nippon Kobudó Kyókai – Nippon Kobudo Sóran) o 179 školách jujutsu, 718 školách zacházení s mečem (ken jutsu), 148 školách zacházení s kopím (só jutsu) a 52 škol zacházení s lukem (kyu jutsu). Současní historici se domnívají, že se jedná o značně konzervativní odhady a že těch škol bylo daleko více. V té době totiž existovalo více jak 300 feudálních panství a každá většinou zaměstnávala více než jednoho mistra boje. A naopak mnoho (nejen) jujutsu škol postupně mizelo po roce 1868 (začátek období Meiji). Důvody již známe, viz předchozí díly tohoto cyklu.

Do Evropy se začátkem dvacátého století velmi pravděpodobně dostala a rozšířila pouze jediná jujutsu škola a to Kodokan judo. Edmond Vary ve své knize Jiu jitsu k tomu píše: “Vojínové a námořníci válečného loďstva jsou rovněž v jiu jitsu cvičeni a tomuto výtečnému zocelení tělesnému, jež rozvíjí vedle síly také hbitost a duchapřítomnost, vděčí Japonsko nikoli nejnepatrněji za svá vítězství s Ruskem. To bylo již uznáno v Americe a jiu jitsu bylo úředně zavedeno v kadetních školách, u policie a částečně ve vojšti, stejně v Anglii a ve Francii, kdežto Německo je v tom ještě velmi pozadu. Několik nesmělých pokusů o to ovšem se již stalo. Když císaři Vilémovi za návštěvy dvou japonských křižníků v Kielu naskytla se příležitost, že byl přítomen některým ukázkám jiu jitsu, předvedeným lodní posádkou, byl jimi tak unesen, že rozkázal, aby se učinily s ním pokusy. V Berlíně tehdy meškající mistr Okitaro Ono, považovaný za jednoho z nejlepších zástupců svého umění, vyučoval pak v běhu ve voj. Tělocvičném ústavě v Berlíně a v kadetní škole ve Velkém Lichterfeldě. Na to obmezuje se Německo veškero hnutí, nehledíc k několika pokusům, aby jiu jitsu sem a tam bylo vyučováno. Bohužel chová se také policie k tomuto hnutí odmítavě, ježto máme správně za to, že by určité kruhy mohly učení toho pro sebe využíti, neberouce zřetele k tomu, že by bylo lze např. také z knih naučiti se takovým trikům.

Bylo by si přáti co nejvřeleji, aby jiu jitsu bylo u policie úředně zavedeno; nebezpečenství při výkonu jest téměř vyloučeno. Čím to je, lze těžko vysvětliti, tkví však v povaze věci samotné. Jakmile osoba vzpírající se odejíti na strážnici jest uchopena, může se státi, že strážník ji uchopí poněkud prudčeji, než by bylo potřeba; zlomeniny dotyčného údu není však nutno také hned se obávati, ježto hmat může být vždy ještě uvolněn a kosti se přeci tak snadno nezlámou. Jakmile přestane hmat, zmizí také bolest. Ostatné může býti velmi dobře učeno, pokud lze provést ten který hmat bez nebezpečenství. Strážníci důvěřujíce svému umění, používali by méně zbraně, jejíž účinek velmi často není nikterak v poměru k přečinu. Zbraň jest slepá a ničeho nešetří. Nemůže-li jí strážník použíti, byla-li např. vyrvána, tu jest bezmocným. Z těchto důvodů bylo by si příti v zájmu jak úřadů, tak i obecenstva, aby jiu jitsu bylo u policie zavedeno.“

Předpokládá se, že do současné doby přežilo všechny nástrahy historie nějakých třicet a čtyřicet původních škol jujutsu a stále je tu obrovské riziko, že se tento počet bude i nadále zmenšovat, protože současné studenty více zajímá MMA (smíšená bojová umění) a sportovní formy (bojové sporty), než dlouhodobé studium dosti komplexního systému boje. Již teď máme školy, kde mistr již zemřel a neurčil svého nástupce. Škola se tak buď rozdělila na více škol, protože se jeho studenti neshodli na dalším nástupci, anebo postupně zanikla. Jiné školy zase naopak existují jen na papíře, protože mistr sice žije, ale už neučí.

Již od bitvy u Sekigahary (1600) stále méně samurajů mělo praktickou zkušenost s bojem a jejich výuka se tak později často zakládala na vyprávění jejich otců, dědů či vlastních domněnkách, jak to asi bylo. Kvalita provedení některých technik, případně řešení konfliktních situací tomu pak odpovídala.

A i nyní bohužel mnoho současných západních škol již ztratilo napojení na své kořeny. Mnoho škol se často mění buď ve sportovní formy a zcela opomíjejí druhou polovinu systému (intelektuální rozvoj). Takové školy se stávají pouhými kondičními systémy praktikovanými v kimonu (gi).

Anebo se některé kluby snaží být co nejvíce “válečnými” systémy a opomíjejí fakt, že jujutsu vyučují běžné lidi a nikoliv vojáky či policisty. Zákroky jsou pak nesmyslně brutální a často ani nerespektují český právní řád. Navíc ve snaze být co nejagresivnější, přebírají postupy z jiných systémů, které jdou často proti základním principům jujutsu, o kterých jsme si řekli již dříve, a vzniká následně kočkopes, který napáchá ve výsledku více škody než užitku.

Anebo naopak „ulétnou“ do esoterična a mistr se svými studenty tráví až příliš mnoho času meditacemi, filozofickými rozpravami o smyslu boje, „prací s energiemi“, „tajnými“ technikami předávaných pouze těm nejlepším studentům, apod. Je to pak více o egu (mistra) a manipulaci (studentů), než o jujutsu.

V současné době je tak jen velmi málo škol, které se snaží učit původní hodnoty a principy. Odvážně nejdou s módním proudem a nesnaží se chvíli vyučovat sebeobranu, pak kondiční systém anebo tradici dle toho, o co je právě zájem. Krátce řečeno – škola jujutsu není o formě, kterou vyučuje, ale o principech, které propaguje jak ve výuce, tak i v každodenním životě a  kde sensei je pro své studenty inspirací a skutečným vzorem. Úkolem senseie tak je v prvé řadě ukázat svým studentům, jak překonávat (životní) překážky a prožít plnohodnotný život, jakkoliv otřepaně to může na první pohled znít….