Mýty a pověry v bojovkách 4 – obi

O pásku snad koluje nejvíce mýtů v bojových umění. Sám jsem některé (nevědomě) šířil, aniž bych tušil, že realita byla, jak už to tak bývá, mnohem obyčejnější. Pojďme se tedy na ně podívat.

Jigoro Kano – vizionář a tvůrce nejen Kodokan judo

Nový systém technických stupňů (pozor, nikoliv systém páskování) představil světu až Jigoro Kano, který byl velkým příznivcem systematizované výuky. Do té doby jste neměli šanci na první pohled poznat, jestli člověk, který před vámi stojí, je začátečník, pokročilý, či dokonce mistr. 

Pak do hry vstoupilo ještě (barevné) páskování a situace dnes je bohužel již tak zdeformovaná, že se studenti soustředí především na to, aby měli co nejdříve jinou barvu pásku, a uniká jim, jaká znalost či dovednost se za každým technickým stupněm skrývá. Je tak v současnosti běžné vidět velmi mladé nositele černých pásů, kteří jsou se svými znalostmi hodnot Bujutsu a/nebo Budó stále na úrovni začátečníků.

Když se o někom řekne, že „je černý pás“, automaticky se očekává, že je dostatečně intelektuálně, duchovně i technicky vyspělý na to, aby chápal principy Budó/Bujutsu. A asi mi dáte za pravdu, že patnáctiletý kluk s černým pásem nemá šanci skutečně pochopit o čem to celé je. Je to jako s vysokou školou. Do ní musíte zkrátka dorůst a je dobře, že vysokou školu člověk dokončí, až když je již dospělý.

Bohužel je nyní vlastnictví černého pásu symbolem, který již velmi devalvoval (podobně jako slova bojovník, válečník, apod.). Je možné si dokonce černý pásek online koupit prakticky kdekoliv, a pokud opravdu moc chcete, dostanete k tomu i certifikát o udělení mistrovského stupně v tom kterém bojovém umění.

I proto je VELMI důležité si vybrat takového učitele, který nemá své živobytí postavené na udělování černý pásů. Jednak se to o něm v relativně malé komunitě bojových umění již ví a jednak si z vás pak ostatní budou dělat legraci a určitě vás nebudou respektovat. A zcela jistě se i najdou tací, kteří vám dříve či později budou chtít (právem) udělit výchovnou lekci a ukázat, že jste jen namyšlený podvodník a pozér. Sám jsem takto dal několik lekcí lidem, kteří…řekněme, že neměli pud sebezáchovy 😉 Ani ne tak proto, že by mě bavilo kohokoliv vychovávat, ale spíše proto, že jsem cítil hlubokou frustraci a zlost na lidi, kteří dělají ostudu těm, kteří studium berou jako Cestu a nikoliv sběratelství certifikátů, pásků a seminářů.

Navíc, takto získaný černý pás bude mít podobnou hodnotu jako kostým na Halloweena jen s tím rozdílem, že když si obléknete kostým Batmana, ani okolí, ani vy ve skutečnosti nevěříte, že Batmanem jste. Ale černý pás uvázaný kolem pasu má nějaký podivný účinek na mysl vlastníka, který má poté dojem, že nejen, že ví a umí, ale je i kvalifikovaný dávat rady ostatním.

Dobrá zpráva je, že je možnost si zvolit, jestli být za šaška, anebo se k černému pásu postupně dopracovat během několika let, ale pak za vámi bude stát nejen jméno respektované osobnosti, ale i znalosti a hlavně VLASTNÍ zkušenosti.

Nový systém technických stupňů: kyu a dan

Zpět k historii – podle oficiální historie rozdělil Jigoro Kano studenty do dvou skupin až v roce 1883 a to jen proto, aby od sebe odlišil pokročilé studenty a nováčky. Pokročilí žáci byli yudansha (otestovaná skupina) a začátečníci byli mudansha (neotestovaná skupina). Podle historických záznamů pak v roce 1883 získali titul shodan (první stupeň yudanshi) první dva studenti – Tsunejiro Tomita a Shiro Saigo. Tomita byl následně poslán do Ameriky, aby zde propagoval judo a Saigo se stal námětem na hlavní postavu ve filmu Sugata Sanshiro od vynikajícího japonského režiséra Akiry Kurosawy, který vypráví o klíčovém utkání mezi školou juda Jigoro Kano a tradičními školami jujutsu. Ještě o této události bude řeč později. Pokud jste film dosud neviděli, vřele doporučuji.

Kanův systém danů představoval ve světě bojových umění skutečnou revoluci. Do té doby získával pokročilý student jednu nebo více menkyo (licencí), které potvrzovaly, že student zvládnul danou disciplínu a mohl ji i případně učit. Tento způsob licencování fungoval ve feudálním světě velmi dobře. Mimochodem, v některých koryu (starých školách Bujutsu) se používá dodnes. Kano se však zcela záměrně rozhodl jít úplně jinou cestou. Nechal se inspirovat západními principy pedagogiky a na jejich základě vytvořil systém technických stupňů (stále však nešlo o barevné páskování). Velmi dobře věděl, že když budou studenti znát přesné požadavky na ten který stupeň a nebude to záviset na subjektivním rozmaru mistra, pak bude jejich motivace se vzdělávat mnohonásobně větší. Žákovské stupně tedy byly kyu a mistrovské dany.

A právě díky tomu, že byla jasná kritéria na každý stupeň (kyu i dan), tak i nějaká malá škola juda na druhém konci světa mohla vychovat studenta stejné či velmi podobné kvality. To bylo velmi důležité, protože Kano stál velmi o to, aby se judo rozšířilo do celého světa a potřeboval tedy nastavit jasný způsob kontroly kvality.

Černobílý systém páskování

Jak jsem napsal výše, v té době ještě systém technických stupňů nebyl nijak propojen se systémem (barevného) páskování. To se stalo až o pár let později. Tomu však ještě předcházela událost, která velmi zásadně ovlivnila budoucnost (nejen) juda. V roce 1886, se vybraní studenti Kodokan judo setkali s tradiční školou jujutsu Yoshin ryu jujutsu mistra Hikosuke Totsuka, aby se zjistilo, jestli je judo skutečně tak dobré. Celou akci sponzorovala Tokijská policie. Výsledek zápasů dopadl ve prospěch Kodokanu judo, což znamenalo velkou slávu a samozřejmě i mnoho nových studentů.

Zatímco dříve se pokročilí žáci navzájem osobně znali, protože jich nebylo tolik, tak po této události se v Kodokanu objevilo velmi mnoho nových tváří a Kano musel vymyslet, jak od sebe na první pohled odlišit pokročilé studenty od začátečníků. A právě tehdy Kano udělil svým pokročilým žákům černé pásky. Držitelé černých pásků pak také mohli začátečníci oslovit s prosbou o radu či pomoc při výuce (později si o systému Sempai-Kohai řekneme více). Původní černé pásky byly hedvábné a až v roce 1907 se začaly vyrábět z bavlny. V Kodokanu jste mohli vidět buď studenty s bílým páskem (začátečníci), anebo držitelé černých pásů (pokročilí). Žádné jiné barvy tam vidět nebyly a co vím, tak to platí dodnes.

Barevný systém páskování

Odkud tedy pochází onen barevný systém, jak jej známe nyní? Není to úplně jasné, ale podle všeho jej zavedl vynikající judista Mikinosuke Kawaishi, který se narodil v roce 1899 a své studium bojových umění začal v jujutsu. Někdy na přelomu století se pak přeorientoval na judo a v roce 1926 odjel do USA, kde měl judo již propagovat a vyučovat. Ze Spojených států se následně přesunul do Anglie a v roce 1936 pak i do Francie, kde v Paříži učil až do své smrti v roce 1969.

Kawaishi byl vynikající pedagog, který upravil systém výuky tak, aby byla lépe pochopitelná pro neJaponce. Například přestal používat japonská jména technik a očísloval je (První vnější podmet nohou, Druhý hod přes boky, atd.) A podle všeho to byl právě on, kdo zavedl barevné páskování, aby lépe dokázal sledovat pokroky svých studentů a zároveň je i motivoval ke studiu. Na začátku padesátých let se tento nový systém dostal i do USA. V polovině šedesátých let pak americká federace juda zavedla tento dosti komplikovaný systém hodnocení pro děti, náctileté a dospělé. Pravděpodobně někdy v té době se začíná deformovat dobře míněná snaha Kawaishiho a studenti se začali soustředit spíše na další pásek, než na to, co se za páskem skrývá… Možná i proto Jigoro Kano nikdy příznivcem barevných pásů nebyl, protože pravděpodobně již tehdy předvídal, že se pozornost studentů přesune od získávání znalostí k získávání pásků. A historie nám ukázala, že se nemýlil….

Mýty o pásku

A teď krátce k mýtům o pásku. Rozhodně neexistuje žádný důkaz v literatuře či historii, který by jasně dokazoval tvrzení, že ono barevné páskování je vlastně výsledkem toho, jak „bílý pás postupně tmavne tak, jak student získává nové znalosti a dovednosti, až se stane černým“. A že každá barva v sobě skrývá určitý (nejlépe ezoterický/hluboký filozofický) symbol…. To je mýtus, který je však i nyní dosti rozšířený hlavně na Západě. A ano, i já jsem tomu ještě donedávna věřil a tvrdil to našim studentům, protože to přeci znělo tak romanticky a….„logicky“ 😉

Jenže jak jsme si právě vysvětlili, realita byla mnohem pragmatičtější a v prvé fázi šlo skutečně jen o to, jak od sebe odlišit pokročilé studenty od nováčků. Ve druhé fázi pak lépe sledovat pokroky i motivovat studenty častějšími zkouškami (i proto má například systém páskování dětí mnohem více pásků). Pasky byly (a měly by být) vnímány pouze jako jakési „kontrolní body“ celého procesu vzdělávání, nikoliv důkaz nějaké nadřazenosti či elitářství.

To se týká o těch nejvyšších pásků, které jsou familiárně označovány jako „závora“, protože svou barevnou kombinací bílé a červené barvy připomínají železniční závoru. Nicméně právě za ono „závorou“ Kano skutečně stojí. Chtěl nějakým způsobem odlišit ty pásy, kteří se zasloužili o rozvoj juda, a proto tento pásek vyhradil pro své šesté, sedmé a osmé dany. Plně červený pás je pak vyhrazen pro deváté a desáté dany. Jedenáctý dan nemá dohodnutý design a dvanáctý dan je vyhrazen pouze pro Jigoro Kano a jde opět o bílý pás avšak dvojnásobné šíře.

Současnost páskování

V současnosti mají různé kluby různé způsoby a barvy páskování. Více barev znamená častější páskování, což je v případě dětí potřeba. Mohou tak získávat důkaz pokroku častěji než například dospělí. Na druhou stranu i v současném Japonsku naleznete v Kodokanu buď bílé anebo černé pásy. Jiné barvy tam neuvidíte, pokud tam zrovna není hostující judista ze zahraničí. A oba způsoby (duha vs bílý/černý) mají své zastánce i odpůrce. Plusy jsme si již zmínili – podrobnější přehled o technické vyspělosti studentů. Velkým mínusem pak je, že studenti se honí za pásky a uniká jim podstata výuky. Jsou tak vedeni svým egem, než touhou se vzdělávat, protože „černý pás je zkrátka cool“, ale uniká jim, co by se za ním mělo skrývat…

Ačkoliv (barevný) systém páskování následně převzaly i další (nejen japonská) bojová umění, stále tu máme Budó disciplíny, které využívají jen technické stupně vytvořené Kanem, nikoliv však barevné páskování. Jedním z nich je například kendo, kde nepoznáte, jestli proti vám stojí začátečník, nebo mistr. Ani Morihei Ueshiba nebyl zpočátku příliš nakloněn tomu, aby do systému zavedl podobný barevný způsob páskování. Všechny stupně, které udělil před druhou světovou válkou, byly pouze menkyo (licence). A dokonce i po druhé světové válce, poté co nakonec přijal kyu a dan systém, pokračoval v udělování menkyo licencích. Tento stav trval až do padesátých let minulého století, kdy se pak přešlo už kompletně na (barevné) páskování dle vzoru juda.

Nejen karate přebírá Kanův systém páskování

V roce 1926 Choki Motobu (mistr karate) je na fotce vidět se svými studenty, kteří mají kolem pasu široký černý pás a o dva roky dříve Gichin Funakoshi  udělil první dan (shodan) – černý pás sedmi svým studentům. Velice pravděpodobně použil Funakoshi stejný systém jako měl Kano v judu proto, aby přitáhnul více studentů ke karate. Keiko gi, systém páskování, atd. to vše bylo přejímané dalšími učitele karate proto, aby karate co nejvíce vypadalo jako japonské a tím pádem bylo lépe přijímané japonskou veřejností. Když byla roku 1895 založena společnost Dai Nippon butoku kai, která zprvu měla za úkol hlavně propagovat a chránit tradiční japonská bojová umění (koryu Bujutsu), nebylo překvapením, že mnoho karate škol se přihlásilo o členství a pak se na veřejnosti začaly objevovat „nové důkazy“ o tom, že ta která škola je vlastně původně japonská.

Úloha keikogi nyní

No a jaká úloha keikogi je vlastně nyní? Pokud bychom se podívali do historie, pak se cvičilo v tom, v čem člověk většinou přes den chodil. Poté Kano sjednotil cvičební oděv díky inspiraci z historického oděvu a použil takový materiál, který byl v té době levný. To znamená, že si jej mohli dovolit i chudší studenti. Dnes však máme úplně jiné materiály, které by střihem i materiálem mohli mnohem lépe nahradit „tradiční“ keikogi. Pokud se navíc učím japonská bojová umění kvůli sebeobraně, tak je to o to více do očí bijící. V keikogi po ulici moc nechodím, takže cvičit v keikogi sebeobranu je hloupost (což mi připomnělo, nedávno jsem viděl, jak jeden nejmenovaný mistr jujutsu učil brněnské revizory sebeobranu v tramvaji a hádejte co…byl oblečen v judogi….)

Nemluvě o tom, že pro mnoho lidí musí vypadat keikogi velmi nezvykle, či dokonce až směšně, ne nadarmo se mu mezi laiky přezdívá „pyžamo“. Musíme si však uvědomit, že když se poprvé japonská bojová umění prezentovala světu, bylo podobné oblečení považováno za exotické a tedy přitažlivé.

Anebo se věnuji sportovní formě a pak tu již máme funkční prádlo, které by možná nahradilo bavlněné keikogi mnohem lépe…netuším. Jenže pak tu máme další aspekt – nostalgii a svým způsobem i úctu ke kořenům, z jakých japonská bojová umění vznikla a i proto si myslím, že bavlněné keikogi je stále ještě mnohem lepší než flísová mikina a tepláky.

Obléknout se do keikogi a vstoupit do dojo pro mne osobně také znamená zanechat za sebou starosti všedního dne a plně přepnout na jujutsu či kendo. Vzpomínám si, jak jsem se poprvé postavil v kendo dojo v keikogi a hakamě a cítil jsem se (po velmi velmi dlouhé době) nesvůj. A o to tu i jde – dostat se ze své komfortní zóny a naučit se zvládnout nové situace. A jak jsem sám zjistil, kendo, podobně jako jujutsu, vám k tomu poskytne příležitostí více než dostatek 😉

Jarda Kolcun