bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

prosinec 2018
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 652
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 243
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 200

Houževnatost aneb vidět výzvy místo problémů

Podle řeckého filozofa Aristotela existují dva způsoby jak dosáhnout štěstí. První způsob nazýval eudaimonický (život v souladu se svým vnitřním dobrým duchem) a druhý byl hedonistický (život orientovaný na příjemné prožitky daného okamžiku, zaměřeného převážně na sebe). Zatímco ten druhý způsob je primitivní a povrchní, ten první je dle Aristotela ušlechtilý a čistý.

Pokud se na to podíváme z pohledu evoluce, pak oba způsoby mají své místo na slunci. Na jedné straně se lidé snaží vyhledávat radost, protože věci, které nám přinášejí radost, také většinou zvyšují šance na přežití. Kdyby nám například jídlo či sex nepřinášel radost, pak tu patrně již nejsme. Do jisté míry jsme tak pohánění „principem slasti“, jak tvrdí Sigmund Freud.

Na druhé straně jsme se postupem času naučili hledat ve všem hlubší smysl a účel věcí. A tím jsme se začali více sdružovat, jelikož člověk je tvor společenský. Proč? Protože lidé přišli na to, že když spolu pracují, pak z takového vztahu mají větší užitek a vyšší pravděpodobnost přežití, než když spolu soutěží. Toto máme také zakódováno v našich genech.

Houževnatí lidé tak nejsou ani asketové, ani požitkáři. Nejdříve se věnují nějaké činnosti, protože je zkrátka baví. A s postupem času, jak pronikají do všech detailů, se začnou o své poznatky dělit a učit ostatní. A čím více se stávají experty, tím více se u nich posiluje složka vyššího smyslu. A vyšší smysl jim naopak posiluje vášeň i houževnatost. Velmi názorné je například v podobenství o třech zednících:

Jednou se zeptali třech zedníků: “Co to děláte?“

První řekl: “Dávám na sebe cihly.“

Druhý řekl: “Stavím kostel.“

Třetí řekl: “Stavím dům pro našeho Pána.“

Podle studie profesorky Amy Wrzesniewskiové z Yale University to velmi dobře ilustruje náš přístup k čemukoliv, čemu věnujeme svůj čas:

  • Zaměstnání („Svou práci beru prostě jako životní nutnost, něco jako dýchání či spánek.“)
  • Povolání („Svou práci beru primárně jako odrazový můstek k jiné práci, která mě bude bavit více.“)
  • Poslání („Moje práce je pro mě jednou z nejdůležitějších věcí v životě.“)

Záleží tedy na tom, čemu člověk věří. Položení cihly tak může být něco, co je potřeba udělat, nebo něco, co člověka přivede k pracovnímu úspěchu, anebo něco, co člověka spojuje s něčím vyšším, co jej přesahuje svým dosahem a smyslem.

Není to o tom CO se děje, ale JAK na to reagujete

Jak se na aktivitu díváte, je důležitější, než její název či náplň. Můžete být šťastný vrátný, pokud chápete, jak důležitá vaše práce je stejně tak můžete být nešťastným majitelem firmy, pokud nebudete věřit v její poslání (vizi a mise). A znovu opakuji, že peníze hrají roli jen v krátkodobém horizontu. Pokud něco budete dělat pouze pro peníze, dříve nebo později si uvědomíte, že to za váš čas nestojí. Nemusíte mi věřit, přijdete na to časem sami.

I proto je velmi důležité si pokud možno co nejdříve uvědomit, proč se dané aktivitě věnujete. Cvičíte pouze proto, abyste měli hezkou postavu? OK, a co pak až ji budete mít? Cvičíte proto, abyste jednou získali titul mistra světa? OK, a co pak? Anebo cvičíte proto, abyste jednou byli vzorem pro jiné. Abyste jim pak pomohli se správně a často hýbat, aby pohyb byl přirozenou součástí života tak, jak byl i vaší? Která z těchto tří vizí je trvalejší, (myšlenkově) bohatší a má vyšší smysl? I proto se firmy neustále snaží formou různých akcí a školení, aby se jejich zaměstnanci plně ztotožnili s vizí/posláním firmy. Teprve pak ze sebe vydají maximum. Stejně jako vy, pokud si zvolíte své poslání.

Nikdy se nevzdat

Staré japonské rčení říká „sedmkrát spadneš, osmkrát vstaň“. Staří Japonci již tehdy věděli, že právě toto je tajemstvím úspěchu. A utrpení, které je spojené s dočasnými neúspěchy, je rozhodujícím momentem, který určí, jestli se necháme převálcovat neúspěchem, anebo vstaneme silnější…a moudřejší.

Dokonce na to byly provedeny experimenty, které jasně prokázaly, že utrpení nevede automaticky k beznaději. Je to pouze v situacích, kdy se domníváme, že ho nemůžeme ovlivnit, že nad ním nemáme kontrolu. Ale to je náš nejčastější omyl. Mnoho přeživších nějaké katastrofy, nebo dlouhého věznění (nacistické koncentrační tábory, ruské gulagy, vietnamské věznění) vypověděli, že právě toto byla jedna z věcí, kterou se naučili – vždycky je nějaká šance.

A konání je lepší, než přešlapovat nerozhodně na místě. V okamžiku, kdy to vnitřně vzdáte, kdy si namluvíte, že tohle už dál nemá cenu, teprve pak se rozbíhá to pravé peklo, které často vede k depresím a dalším symptomům intenzivního stresu. Na druhou stranu, pokud budete dál bojovat, pak máte dvě možná zakončení: buď nakonec uspějete, nebo při pokusu uspět zemřete. To není tak špatný výhled v porovnání s pomalým umíráním, pokud se vzdáte….

V této souvislosti je mi velmi sympatický program Outward bound, který je pojmenovaný podle okamžiku, kdy loď vyplouvá z bezpečí přístavu na širé moře. Mládež vyráží do divočiny spolu se zkušenými průvodci na několik týdnů. Cílem je u účastníků prohloubit „výdrž, odhodlání a neporazitelný duch“ (podobně jako náš letní dětský tábor Akademie hrdinů). A má velmi dobré výsledky, které byly následně potvrzeny i odbornými studiemi. Ty potvrdily, že tento program skutečně zvýšil nezávislost, sebevědomí, asertivitu a přesvědčení, že svůj život můžeme mít pod kontrolou. Navíc se tyto pozitivní přínosy časem zvyšovaly, jak si je žáci ověřovali i v jiných oblastech života. Všechny nepříznivé situace, které následně překonávali, formovali jejich přístup k jejich řešení dle vzorce, který získali ve výše zmíněném programu.

Optimisté a pesimisté

Zajímavé je, že je jedno, jestli jste optimisté nebo pesimisté. Do problémů se budete dostávat zhruba stejně často. Co vás však jako optimisty bude odlišovat od těch pesimistů, je fakt, že máte vyšší šancí přežít. Proč? Pokud se vzdáte a rezignujete, vaše tělo a mozek se zastresuje. To následně znamená (dle intenzity stresoru), že přestáváte využívat své znalosti a zkušenosti a řízení přebírá vývojově nejstarší mozek. Jsou situace, kdy to je dobré (např. náhle intenzivní nebezpečí), ale daleko častější jsou situace, kdy byste udělali lépe, pokud si situaci promyslíte a pokusíte se nalézt řešení.

Navíc optimisté obvykle hledají dočasné a konkrétní důvody svého strádání („dobře, tohle se zrovna moc nepovedlo, jdeme dál“), kdežto pesimisté se většinou uchylují k trvalejším a dlouhodobějším zobecněním („já nikdy neměl štěstí na…“, „jsem prostě smolař“). Tento způsob uvažování nemáme vrozený, je tedy možné jej změnit, naučit se.

Stačí fakticky maličkost – najít v jakékoliv situaci něco pozitivního a toho se pak držet. Pomáhá dobře i černý humor, prostě cokoliv, co udrží vaši mysl „na nohou“. A pokud se budete snažit hledat nějaký způsob, jak situaci změnit k lepšímu, máte velmi slušnou šanci, že nějaký najdete. Přestanete-li však hledat a řeknete si, že takový způsob neexistuje, pak určitě žádný nenaleznete. Tajemství tedy netkví v tom, jestli se musíte někdy potkat s nepříjemným problémem, ale jak se k němu vnitřně postavíte. Vaše nastavení mysli určí, jestli jej zvládnete, anebo „hodíte flintu do žita“.

Fixní vs. růstové nastavení mysli

S tím úzce souvisí i způsob, jakým k sobě hovoříte (self talk). Možná si to ani neuvědomujete, ale velmi často používáte taková slova, která vás buď sráží k zemi, anebo pro to minimálně připravují půdu. Pojďme si pro názornost uvést několik příkladů:

První sloupec znázorňuje fixní nastavení mysli (máš/nemáš talent, jsi/nejsi chytrý), tedy takovém který říká, že vše prakticky je geneticky dané a není šance to změnit. Druhý sloupec naopak znázorňuje růstové nastavení, které hodnotí úsilí a nikoliv výsledek a které věří, že mozek je natolik plastický (což prokazují i četné odborné studie), že se člověk může naučit prakticky cokoliv a jediné, co je potřeba je vášeň a vytrvalost.

Pokud tedy chcete vybudovat silnou houževnatost, musíte:

  1. Přehodnotit své názory na inteligenci a talent
  2. Cvičit se v optimistickém myšlení
  3. Nebojte se požádat o pomoc
  4. Nevzdávejte se!

Zkrátka se přeneste přes všechny svoje názory co je a není možné, a prostě to zkuste. S tím souvisí i výchova našich dětí. Nechte je se přihlásit do nějakého zájmového kroužku pod jednou podmínkou – musí si pečlivě rozmyslet, jestli tam chtějí chodit, ale pak tam musí vydržet minimálně jedno pololetí. A pokud nenastane nějaký závažný důvod přestat chodit (zranění, apod.) vaše dítě nesmí skončit. Vaším úkolem pak kromě zaplacení kroužku bude pomoci dítěti překonat slabé chvilky, kdy se mu nebudu chtít, protože je unavené, má toho hodně, případně venku je hezky a raději by šel s kamarády ven. A udělat to takovým způsobem, aby se dítě naučilo hledat a najít vždy to pozitivní a nikdy se nevzdat. Naučte je vytrvalosti, probuďte v nich vášeň a věřte, že toto budou lekce, na které vaše děti budou rádi vzpomínat celý život.

V New York Time se nedávno objevila reportáž s názvem „Sisu – slovo, které vysvětluje Finsko“. Jeden Fin popsal reportérovi své krajany takto: “Typický Fin je tvrdohlavý chlap, který věří, že zvítězí nad zlým osudem tak, že dokáže, že vydrží ještě něco horšího.“ I proto jsou ve Finsku tak populární různé skautské tábory uprostřed hlubokých lesů, kde se děti musí postarat o to nejnutnější – kde spát, čeho se napít a co jíst. Jakmile zvládnou zařídit tyto základní potřeby, pak je pro ně jakákoliv nepřízeň osudu v civilizovaném světě „drobným zádrhelem“.

Theodor Roosevelt, americký prezident, který si v mnohém zasluhuje náš obdiv (například se zasloužil o propagaci japonského bojového umění jujutsu v USA a byl velkým příznivcem pravidelného cvičení a zdravého životního stylu), kdysi řekl: “Nezáleží na kritikovi, ani na člověku, který poukazuje, jak ten silný klopýtl nebo kde si ten, kdo se odvážil do něčeho pustit, mohl počínat lépe. Uznání patří člověku, který je skutečně v aréně, jehož tvář je špinavá od prachu, potu a krve; který statečně bojuje; který chybuje a selhává znovu a znovu, protože není úsilí bez chyb a proher; který zná obrovské nadšení, velikou oddanost a obětuje se pro dobro věci; který přinejlepším nakonec zažije triumf velikého úspěchu a přinejhorším, pokud neuspěje, alespoň neuspěje při velikém hrdinství, takže se nikdy nebude řadit k těm ubohým duším, jež neznají ani vítězství, ani porážku.

A o tom to vlastně celé je – „nalézt v sobě sílu i ve chvílích špatných a využít chyb a problémů jako příležitostí k tomu se zlepšit – nikoliv jako důvodů se vzdát“.

Vzpomínám si, jak nám docent Karel Havlíček na přednáškách vždy říkal: “Máte dvě možnosti, jak svůj život povedete. Buď se ráno probudíte a hned zase zalezete do postele vystrašeni množstvím problémů, které budete muset ten den řešit….a pak váš život bude utrpením.

Anebo se ráno probudíte a uvědomíte si, kolik nových možností řešit výzvy před vás život ten den postavil a začnete se těšit na každý nový den, jako se bojovník těší do arény. A pak váš život bude plný nadšení i houževnatosti.

Co si zvolíte vy?

 

KONEC
 
Zdroj:
DUCKWORTH, Angela, 2017. Houževnatost – síla vytrvalosti a vášně. Přel. E.Nevrlá, Vyd. 1. Praha: Melvil Publishing. ISBN: 978-80-7555-021-7

Jarda Kolcun