bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

říjen 2017
Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 549
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 227
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 162

O přežití - část 7. - Autorita a plazí mozek

Bavíme-li se při krizové situaci o „ostatních lidech“, je důležité zmínit důležitý fakt „jasná hierarchie řízení je vždy lepší než demokracie“. Když jde do tuhého, není čas debatovat a je proto lepší, aby bylo jasné (a všemi členy akceptovatelné), kdo přebírá vedení a bude rozhodovat, co dál.

Přirozená autorita

Představte si situaci, kdy jdete s celou rodinou v lese a najednou se proti vám vyřítí velká bachyně. Není čas demokraticky diskutovat nad nejlepším postupem a následně o ní hlasovat. V tu chvíli musí ten, který má největší přirozenou autoritu, nastoupit a vydat jasné a krátké příkazy. Proč krátké? Protože v okamžicích stresu nedokážete rozumově zpracovat delší větu. Tento fakt se nám opakovaně potvrdil i v konfliktních scénářích v rámci našich FDG kurzů, kdy společně řešíme konfliktní scénáře o různé intenzitě. Jednoduché příkazy jako „stůj“, „běž“, „dolů“, apod. fungují nejlépe. Věřím, že byste podobnou analogii nalezli i v jiných oblastech, kde se člověk dostává do kritických situací (vojáci, policisté, záchranáři, hasiči, apod.).

Je také důležité pochopit, že vůdce musí mít přirozenou/charismatickou autoritu, nikoliv formální/legitimní, protože v okamžicích krize lidé automaticky následují charismatického vůdce, případně alfa samce či samici. Většinou ten, kdo byl dosazen na svou pozici úřadem, v takových chvílích ztrácí svou pozici.

Analýzou chování lidí při přírodních katastrofách (a jiných kritických situacích) byli zpočátku odborníci překvapeni, že skupinu přeživších vedla osoba, která v normálním životě byla zcela nevýrazná. Například při střelbě na středních školách v USA, byla opakovaně vidět situace, kdy iniciativu převzala drobná nevýrazná učitelka prvního stupně namísto autoritativního ředitele či nějakého macho typu učitele. A když se pak zeptali dospělého personálu, proč se podřídili instrukcím oné učitelky, lidé odpovídali „následovali jsme jí, protože jsme měli pocit, že ví, co dělá.“

Měl jsem podobnou zkušenost při svém běhu na 24 km. Ve druhé části trati jsme již všichni byli notně unavení. V jednom úseku trati jsem se ocitnul sám a za mnou ve vzdálenosti nějakých 50 metrů běžel další běžec. Když jsem zkusil běžet náročnější trasou (ačkoliv to vůbec nebylo nutné), zjistil jsem, že mne běžec přirozeně následuje, protože „předpokládal, že vím, kam běžím“. Jedná se o zcela univerzální princip. Mějte proto na paměti, že ten vepředu ne vždy bude vědět více než vy ;-)

Dav a udušení

U skupiny, respektive davu však zůstaňme ještě chvíli. Zajímavé je, že v okamžiku nějaké náhlé krize (výbuchu v metru, apod.) lidé, kteří přežili prvotní výbuch, většinou následně neumírají díky zranění z tohoto výbuchu, ale díky vzniklé panice, přesněji řečeno, díky udušení či ušlapání. Jejich plíce se ve velmi omezeném prostoru nedokážou nadechnout a následně díky nedostatku kyslíku v krvi umírají. Při výzkumech paniky odborníci zjistili, že stačí jen pět lidí k tomu, aby člověk uprostřed zemřel na udušení. Dokonce stačilo pouhých třicet vteřin a pokusná osoba ztrácela vědomí a po pouhých šesti minutách byl mozek již oficiálně mrtvý. A přitom ani nemuseli spadnout na zem. Lidé v takových situacích umírali ve stoje umačkaní ostatními lidmi.

Dříve se odborníci spokojili jen s konstatováním, že člověk zemřel proto, že dav zpanikařil. Až v posledních letech hledají způsoby, jak se proti tomuto jevu bránit a hlavně, jak mu předcházet. Na první pohled se dav chová velice iracionálně, ale při bližším chování začali nacházet vzorce a vysvětlení, která ne vždy byla v souladu s etikou a lidskostí. To je však na jiné povídání.

Panika

Jak taková panika vlastně vzniká? O panice jsem již podrobněji psal v článku Pomóc, panika!, proto se nyní již zaměřme na hlavní tři aspekty vzniku paniky.

  1. Lidé musí cítit, že jsou v pasti. Je však rozdíl v chování lidí, kteří zjistí, že již nemají šanci uniknout a lidmi, kteří najednou zjistí, že šance přežít existuje, byť mizivá. Například námořníci v ponorce, která leží na dně, velmi pravděpodobně panikařit nebudou. Lidé na diskotéce, kde začalo hořet a je tam pouze jeden úzký vchod, naopak panikařit budou.
  2. Panika vyžaduje pocit velké bezmoci, který vzniká interakcí s ostatními lidmi. Co zpočátku začne jako individuální pocit bezmoci jednoho člověka, následně může velmi rychle přerůst v davové šílenství.
  3. Poslední předpokladem paniky je pocit silné izolace. Uvědomujeme si, že bychom mohli být zachránění, ale nikdo nepřijde, protože netuší, že se nám něco děje. Je to pocit, kdy si lidé uvědomují svou smrtelnost a zranitelnost, ale zároveň si i uvědomují, že to vůbec nemusí dopadnout špatně, pokud....

Během paniky se také uplatňuje smrtící efekt „rychleji je pomaleji“, kdy panikařící lidi se z místa ohrožení dostanou paradoxně daleko později (anebo vůbec) na rozdíl od těch, kteří zpomalili a pak spořádaně odešli únikovým východem.

Celková paralýza – instinktivní reakce strnutí (freeze)

Někteří lidé naopak jednají tak…že vůbec nejednají, že se vůbec nehýbou. Odborně se tomuto jevu říká „negativní panika“, protože absolutní apatie je jakýmsi opakem panického zběsilého jednání. Ve skutečnosti se jedná o jednu z instinktivních reakcí – strnutí, kdy člověk fakticky zmrzne a není schopen se hnout. Tepová frekvence se dramaticky sníží, naopak frekvence dýchání se zrychlí a tělo bude necitlivé vůči bolesti (jak vidíte i v takovém případě máme geniálně zařízené obranné mechanismy těla přežít). Oči mají nejprve tendenci se zavírat a následně se otevřou a fixují na jeden (nejvýraznější) bod. Dochází tak k tunelovému vidění. Někdy je možné vidět, že se tělo začne nekontrolovatelně třást (generování tepla?).

Za tuto reakci je zodpovědná jedna z nejstarších částí mozku, zvaná amygdala. Ta se skládá ze dvou klíčových částí

  • Kortikomediální jádro – dostává přímé informace z čichových receptorů a dokáže ovlivnit například i sexuální chování jedince na základě pachových signálů.
  • Bazolaterální jádro – určuje emoční význam informace a přiřazuje k nim emoční náboj. Právě toto jádro je přímo napojeno s hipokampem, o kterém jsem psal již dříve.
  • Centrální jádro – zpracované signály následně vysílá do center řízení v mozkovém kmenu.

Špatnou zprávou je, že samotný průběh ovlivnit nedokážeme (probíhá na úrovni tzv. plazího mozku – limbického systému, který si do řízení nenechá zasahovat vývojově nejmladším racionálním mozkem – přední neokortex). Dobrou zprávou je, že můžeme oddálit její nástup a tím pádem se možná na takovou úroveň stresu ani nedostat. A jsme tím opět u nácviku stresových situací, které jsem blíže popsal v předchozích dílech tohoto seriálu ;-)

A k čemu je taková reakce vlastně vhodná? Vždyť nám nepomůže dostat se dále od nebezpečí, ani proti němu bojovat.... Důvody této reakce bychom nalezli opět v evoluci – některá zvířata si vybudovala tuto reakci jako nejvhodnější obrannou strategii přežití v případě napadení nějakou šelmou. Mnoho predátorů ztrácí zájem o kořist, pokud se tato nebrání, protože je velmi pravděpodobně nemocná. A oni ví, že budou schopni přežít a dále se rozmnožovat pouze v případě, že nebudou jíst nemocné či hnijící maso. Proto některá zvířata (například vačice) simulují smrt anebo nemoc v případě, že jsou ulovená. Samozřejmě to nezaručuje stoprocentní úspěšnost, ale stále tu je šance, že predátor o svou kořist ztratí zájem, protože se bude domnívat, že ulovil nemocný kus. Jinými slovy – pokud vám nezbývají jiné možnosti jak přežít, než hrát mrtvého/infekčního, pak jde o zcela jistě dobrou strategii.

Podobná paralýza není vidět pouze ve zvířecí říši, ale i v lidském světě. Asi deset procent znásilněných žen uvedlo, že se dostaly do stavu absolutního znehybnění díky obrovské intenzitě stresu, ve kterém se právě nacházely. A asi čtyřicet procent obětí znásilnění následně vypovědělo, že zažily alespoň částečnou formu strnutí. To je o něco více, než počet žen, které se svým útočníkem aktivně bojovaly, nebo mu utekly. Mimochodem, vynikající film, kde toto je názorně vidět, je Zvrácený s Monicou Bellucci v hlavní roli. Podle všeho to tedy vypadá, že právě instinktivní reakce strnutí je daleko častější reakcí oběti, než zbylé dvě reakce - boj či útěk.

Dá se tento stav strnutí nějak přerušit? Ano, dle některých výzkumů je možné dostat člověka z této reakce tím, že vytvoříme náhlý velmi hlasitý zvuk. Například na něj znenadání zařveme, případně bouchneme hlasitě dveřmi. V případě zvířat pomáhá například zatroubit na klakson, pokud najednou v noci vidíme na silnici strnule stojící srnu.

Co z toho plyne? Jakákoliv reakce je lepší, ať už vědomá nebo instinktivní, než nedělat vůbec nic a bláhově doufat, že se povodeň přežene a dům zůstane zázrakem stát (a proto v něm tedy mohu zůstat). Jak vidíte, příroda nás vybavila dostatečnými prostředky přežít ať už na úrovni vědomé (zkušenosti, znalosti) či instinktivní (boj, útěk, strnutí), jen my je dosti často ignorujeme a pak se divíme, že jsme zranění či dokonce mrtví ;-)

Předchozí díl

Dokončení

 

ZDROJ:

Metodika TacFit pro zvyšování odolnosti vůči fyzickému stresu

Metodika FAST Defense Global pro zvyšování odolnosti vůči psychickému stresu

The Unthinkable – Who survives when disaster strikes – and why; Amanda Ripley; 2009; Three River Press; First edition; ISBN: 978-0-307-35290-3