bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

červen 2017
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 517
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 210
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 125

O přežití - část 6. - Jak na cvičišti, tak na bojišti

Psychická i fyzická odolnost se dá naučit. Není to geneticky dané, ani „dar od Boha“. V současnosti již existují spolehlivé metody, které odolnost systematicky budují a výsledkem pak je větší počet vojáků / hasičů / policistů / záchranářů vracejících se z akce bez psychického ani fyzického zranění.

Ale samozřejmě je možné toto (na)učit i běžné civilisty. Jediný rozdíl je pouze v obsahu, či kontextu, nikoliv v metodě samotné.

Odolnost a armáda

Při výcviku se například zjistilo, že krev trénovaných jedinců (členů speciálních sil), obsahuje nadměrné množství neuropeptidu Y, neurotransmiteru, který jim umožní zůstat v klidu a myslet racionálně i ve chvílích intenzivního stresu. Dokonce i po velmi náročném výslechu se jim do čtyřiadvaceti hodin v krvi obnovilo původní (stále nadprůměrné) množství tohoto neuropeptidu Y, zatímco řadoví vojáci byli totálně vyčerpáni a zdeptáni.

V současné době proto armáda zkoumá, jestli nadměrná produkce tohoto neurotransmiteru je geneticky daná (a pak by bylo jednoduché takové vojáky identifikovat ještě před samotným výcvikem), anebo jde o získanou dovednost. Zatím se podařilo zjistit, že čím méně se voják disociuje, zvláště v běžném prostředí, tím více neuropeptidu Y produkuje a tím lépe pak i zvládne stresové situace (odpovídající studie zde). Také se zjistilo, že lidé s přirozeně vysokým obsahem tohoto neurotransmiteru měli dosti náročné dětství, kdy se museli potýkat například s nějakou formou sexuálního zneužívání, násilím, hladem, týráním, apod. Jinými slovy, kdy se museli potýkat a vyrovnat s velmi intenzivním stresorem již v raném dětství.

V současné době již existuje dotazník (jehož tvůrcem je významný americký psychiatr Charles Morgan III), který se uchazečům o místo ve speciálních silách dává ještě před samotným výcvikem a podle něhož lze prý až s 95% přesností určit, jestli uchazeč celý výcvik zvládne, anebo ne (odpovídající studie zde).

Post traumatický stresový syndrom

Americká armáda utratila miliony dolarů ve snaze zjistit, jak udělat (psychicky) odolnějšího vojáka. Podle některých statistik se zabije v důsledku PTSD až dvanáct (!!!) vojáků každý den! Nikoliv tedy na bojišti, ale až poté, co se vrátí domů. To je pro armádu hodně velký problém, protože do jejich výcviku investuje mnoho finančních i lidských prostředků a pak, po jednom či více bojových nasazeních (záleží na intenzitě zatížení i celkové odolnosti člověka), je pro ně takový voják prakticky nepoužitelný. Podle výzkumů na University of Yale, kde se touto problematikou dlouhodobě zabývá klinický profesor Charles Morgan III, se u takto postižených veteránů našlo několik zajímavých symptomů:

  • daleko rychleji se emočně vzrušili i na spouštěče, které i zdravých lidí maximálně vyvolaly trhnutí nebo mírný úlek (zabouchnutí dveří, rychlý pohyb...)
  • daleko častěji měli výpadky v paměti a od popisovaných zkušeností se odosobňovali, jako by se to stalo někomu jinému
  • barvy a zvuky jim připadaly daleko jasnější, hlasitější, a zřetelnější
  • atd.

To vše vypovídalo o tom, že jejich mozek „zamrznul“ v krizovém módu a funguje jako by stále ještě byli v situaci extrémního ohrožení. Neustále se jim vyplavovaly stresové hormony, které udržovaly sympatický nervový systém aktivní po velmi dlouhou dobu, takže zde nemohlo dojít k fázi relaxace, kdy se naopak zaktivuje parasympatický nervový systém. Již v polovině devadesátých let minulého století zjistili vědci, že mozek takto postižených lidí je doslova fyzicky jiný (změněný).

Psychické zatížení a mozek

Například hipokampus, který se nachází hned vedle amygdaly, byl o něco menší, než u zdravých lidí. Hipokampus se přitom podílí na procesu učení a pamatování si. Pomáhá nám také rozlišit, jestli je něco bezpečné nebo ne. V kritických situacích nám také pomáhá zaktivovat „krizové řízení“, tedy instinktivní reakce těla.

Zajímavé je, že hipokampus mají naopak nadměrně velký taxikáři, kteří si musí zapamatovat velké množství ulic. Podle pokusů na zvířatech, která byla vystavena extrémnímu intenzivnímu stresu, se jim po této zkušenosti právě hipokampus zmenšil, nicméně 100% ověřené to zatím není.

Vědci se pokoušeli tento poznatek ověřit i na dvojčatech, kde však objevili jinou zajímavou věc – u dvojčat, z nichž jeden nebo oba dva byli ve válce, byla velikost hipokampu přibližně stejně velká. Když pak porovnávali velikost hipokampu u různých dvojčat, pak ti, kteří nikdy ve válce nebyli (případně nezažili žádné velké trauma), měli znatelně větší hipokampy. To tedy znamená, že jsou mezi námi lidé, kteří budou pravděpodobně lépe snášet stres a naopak i lidé, kteří se tuto odolnost budou muset teprve naučit.

V současné době se klinicky ověřuje již několik metod, jak mozku dát vědět, že je již konec, že může přejít do „klidového módu“, ale potrvá to ještě několik let, než dokážeme tento důsledek extrémně intenzivního působení stresoru plně vyléčit.

Rizika a muži vs ženy

Podle Paula Slovica, experta na rizika, mají větší tendenci zlehčovat situaci spíše muži, než ženy. Muži se často nechají unést svým egem a jdou často až na hranu rizika, kdežto ženy, zvláště ty, které již mají dítě, se dají daleko snáze přesvědčit, aby opustily své domy, například před přicházejícím hurikánem. Muži si často až přehnaně věří, že to doma zvládnou a obhajují se, že je nutné, aby doma někdo zůstal a „hlídal hrad“. Proto je daleko více obětí přírodních katastrof buď mezi seniory, anebo právě mezi muži.

A přitom katastrofa mezi lidmi vytváří přirozené pouto. Lidé se začnou přirozeně shromažďovat, pomáhat si, protože je v naší DNA stále zakódováno, že jako skupina přežijeme a jako jednotlivec velmi pravděpodobně zemřeme. Navíc nemáme v nátuře jít proti rozhodnutí skupiny, i když to nemusí být zrovna nejoptimálnější rozhodnutí. Názorně je toto vidět například při skupinových turistických výletech v případě že zabloudí, kdy se lidé podřídí rozhodnutí většiny, i když to znamená, že půjdou delší (ale bezpečnější) cestou.

Skupinové chování a nebezpečí

Na počátku osmdesátých let minulého století primatolog Carel van Schaik strávil v Indonésii několik měsíců, aby lépe porozuměl chování opičích skupin. Zatímco na ostrově Simeuleu, kde neexistovali žádní přirození predátoři typu leopard, tygr, nebo kočky, se makakové pohybovali ve velmi malých skupinkách. Na Sumatře, kde naopak kočkovití predátoři hojně žijí, makakové vždy cestovali ve velkých skupinách. Čím větší nebezpečí, tím větší skupina. Tento princip se dá snadno aplikovat i na lidskou společnost, ať už se podíváme na kočovné kmeny na poušti, anebo typického obyvatele města. Čím více v bezpečí se cítíme, tím menší potřebu se fyzicky stýkat a shromažďovat máme. Nu, a pokud se podíváme na současný stav, pak můžeme snadno uhodnout, jaký pocit bezpečí máme…

Kdybych tak…

Při rozhovorech s těmi, kteří přežili nějakou katastrofu, se mnoho z nich vyjádřila, že „kdybych jen tehdy udělal tohle, mohl jsem zachránit i další…“, apod. Školení odborníci se jim pak snaží vysvětlit, že je katastrofa zastihla nepřipravené, například ve dvě ráno a v ten moment prostě více již nemohli udělat. Nebylo v lidských silách zachránit více lidí. Experti na psychologickou stránku přežití často dodávají „pokud se v kritické chvíli musíte zastavit a zvážit možné varianty postupu, pak velmi pravděpodobně nepřežijete“.

Jak na cvičišti, tak na bojišti

Člověk, který systematicky pracuje na zvyšování odolnosti vůči psychickému nebo fyzickému zatížení, používá vhodné metody přesně dle univerzálního principu „jak na cvičišti, tak na bojišti“. Hasiči proto absolvují tréninkové polygony, které simulují zátěž a podmínky při skutečném zásahu. Policisté a vojáci absolvují výcvik v tzv. kill housech, které opět simulují podmínky skutečného zásahu a civilisté absolvují například velmi speciální kurzy sebeobrany, jejichž hlavní součástí není fyzické řešení konfliktu, ale nácvik situačního povědomí, verbální obrany a v závěru i modelových konfliktních scénářů, kde se zvedá intenzita konfliktu agresorem.

Je totiž nutné mít neustále na paměti pravidlo – „jak trénuješ, tak se budeš chovat i v reálném životě“. A pokud trénujete výše popsaným způsobem na nejčastější kritické situace (ať už jde o různé formy mezilidského konfliktu či typy přírodních katastrof), pak již budete vědět, že takovou emočně intenzivní situaci zvládnete a budete daleko klidnější při bleskové analýze a následné volbě (naučeného) optimálního postupu řešení.

 

Předchozí díl

Pokračování

 

ZDROJ:

Metodika TacFit pro zvyšování odolnosti vůči fyzickému stresu

Metodika FAST Defense Global pro zvyšování odolnosti vůči psychickému stresu

The Unthinkable – Who survives when disaster strikes – and why; Amanda Ripley; 2009; Three River Press; First edition; ISBN: 978-0-307-35290-3