bojovky

jujutsufasttacfitkaleidoskop

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

červen 2017
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 517
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 209
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 124

Co má společného SEAL a výchova dětí? Část 1/2

Nedávno se mi do ruky dostala velice zajímavá kniha – rady rodičům dětí od bývalého člena amerických speciálních jednotek SEAL. Zpočátku jsem k tomu přistupoval s dosti velkou nedůvěrou a asi tušíte proč. Nemám rád takový ten vojenský spartánský přístup, kdy pyžamo musí být složené do komínků a na stěně visí nástěnka s programem dne ;-)

Přesto mi to však nedalo a do knihy se začetl. A dobře jsem udělal. Dovolte mi nyní zmínit nejzajímavější myšlenky, které mne osobně také oslovily a hned jsem je začal realizovat i u nás doma.

Musím říci, že s autorem sdílím podobný názor na současnou výchovu dětí. Děti jsou totiž často vychovávány podobně jako kočky v bytě – nakrmí se, dá se jim do ruky tablet či posadí k televizi a bavte se sami. Lepší varianta je, když se odvezou na nějaký zájmový kroužek a rodiče tak mají hodinku pro sebe. Už jsem se ale potkal s přístupem rodičů, kteří hledali jakýkoliv, doslova jakýkoliv, zájmový kroužek, jen aby jejich dítě nebylo doma, protože bylo až příliš aktivní…. Proč si tedy dítě pořizovali, je mi dodnes záhadou.

Druhá oblast se týká výchovy obecně. Dříve rodiče i učitelé neváhali dát pohlavek či na zadek, pokud dítě neposlouchalo. Nyní se již bojíme na dítě vztáhnout ruku, abychom nějak zásadně nenarušili jeho emocionální stránku. Já si vzpomínám, že jsem dostal na zadek či pohlavek kdykoliv jsem překročil určitou míru a necítím se jakkoliv emocionálně pochroumaný. Upřímně řečeno, dnešním učitelům vůbec nezávidím, když slyším a vidím, jak se k nim jejich žáci chovají. Dětem chybí elementární slušnost, respekt a úcta ke starším lidem.

Ale dost již o tom a vraťme se ke knize. Kniha se jmenuje „Things I teach My kids, That i Learned In the SEAL Teams“ a název by se dal volně přeložit jako „Věci, které jsem se naučil v SEAL týmu a nyní učím i své děti“. Zatím vyšly dva díly a každý díl rozebírá tři důležité vlastnosti člověka, které autor nejdříve vysvětluje z pohledu člena nejelitnější americké jednotky SEAL a pak i z pohledu rodičů vychovávající své děti.

Nikdy nenech svého parťáka na holičkách

„Nikdy nenech svého parťáka na holičkách“

Během přípravného i kvalifikačního kurzu do jednotky SEALS se uchazeči učí fungovat jako tým. Neexistuje zde místo pro individualitu, protože jakákoliv neplánovaná sólo akce může znamenat smrt celého týmu. Každý učastník k sobě dostane parťáka, se kterým bude celý kurz procházet. Platí zde pak pravidlo „šesti stop“, což znamená, že od svého parťáka se nedostanu nikdy dále než maximálně 6 stop. Jedině tak jsem totiž schopen mu pomoci, pokud by se dostal do nesnází. A když můj parťák nezvládá nějaký dril či fyzické cvičení, musím mu pomoci. Pokud mu nepomohu, pak trest dopadne na oba dva. Mám tak dvě možnosti – buď se na něj vykašlu, a instruktorovi řeknu, že chci jiného parťáka, což ale dopadne tak, že stejně budu za okamžik mokrý a od písku od hlavy k patě...spolu se svým parťákem, anebo mu pomůžu a možná to tentokrát již zvládneme v časovém limitu. Tento přístup se osvědčil i v boji, kdy vojáci vědí, že pokud by zůstali zranění uprostřed bitevního pole, ostatní udělají maximum pro to, aby se pro něj vrátili.

Nu a jak tenhle přístup implementovat do výchovy dětí? Děti musí pochopit, že rodina = tým. A pokud máte více jak jedno dítě, pak sourozenci = tým. Úklid po psovi je úklid po parťákovi, úklid hraček po mladší sestřičce je pomoc méně zkušenému parťákovi, protože pokud nebude před spaním uklizeno, hračky budou vyhozeny (respektive schovány na několik dní tak, aby si s nimi děti nemohly hrát, ale to jim neříkejte ;-)

A pokud mladší sestra udělá něco, například bude čmárat po zdi, a starší to uvidí a přesto neudělá nic, pak budou potrestány obě dvě jako tým. Pokud však starší upozorní mladší sestru, že je to špatně a neměla by to dělat (či jinak se pokusí ji odradit), pak udělala vše, co mohla a v tom případě bude potrestána pouze mladší sestra. Tenhle přístup jim pomůže se o sebe postarat i v dospělosti. Cílem je, aby obě sestry cítily vzájemnou zodpovědnost jedna za druhou.

Vynikajícím testem pro ověření, jestli skutečně přemýšlejí a jednají jako tým, je dát jim například pouze jednu čokoládu. Pokud se automaticky rozdělí s druhou sestrou, pak máte splněno. V opačném případě je nutné ihned upozornit, že jako tým jsou trestáni, ale i odměňováni. Tím, že holky budou postupně vyrůstat, budou vědět, že tu vždy bude někdo, kdo jim pomůže, až tu jednou rodiče nebudou.

Nechoď pozdě

„Raději přijít o tři hodiny dříve, než o minutu později.“

Tohle je jedna z věcí, které mne dokáží skutečně naštvat. Když se domluvíme, že někde budeme ve tři, tak tam raději dorazím o něco dříve. Považuji to za neúctu ke člověku, se kterým se mám vidět, pokud bych se zpozdil. A stejně tak to vnímám i naopak, když mě na schůzku přijde někdo později. Je to jedna z mála věcí, které si beru skutečně osobně.

Při výcviku SEALS opět platí, že tým, který dokončí cvičení poslední, si většinou celé cvičení zopakuje, případně absolvuje nějaký podobný dril, díky čemuž budou zase mokří a od písku od hlavy až k patě. Vězte, že byste nechtěli zažít ten pocit, kdy skončíte poslední a celý tým to musí kvůli vám zopakovat.

Pokud máte děti, které jsou příliš malé na to, aby měly představu o čase, či časovém limitu, je dobré jim nejdříve určit nějaký časový limit a poté pravidelně je informovat, kolik času jim zbývá. Skvěle to funguje, například když mají uklidit svoje hračky do pěti minut. Zpočátku je budou uklízet v poklidném, či naopak velmi panickém tempu, protože nebudou mít reálnou představu, jak dlouho pět minut vlastně je. Proto pomáhá, aby jste jim řekli, že zbývají ještě tři, dvě, jedna minuta a odpočítávat pak i desítky vteřin až do konce limitu. Časem se naučí časový limit vnímat lépe a pak jej můžete používat i na jiné aktivity, kde potřebujete, aby si pospíšily. I tady platí, že když si při tom budou navzájem pomáhat (například si podrží navzájem bundy, aby se do nich rychleji oblékly), pak splní úkol a dostanou pochvalu. Neexistuje, že jedna dcera splnila a druhá se zpozdila. Zpozdily se obě dvě, tečka. Pokud splní úkol, měli byste je patřičně odměnit. Nezapomeňte, že v tak malém věku je pro ně motivace nejen vaše pochvala a objetí, ale zcela jistě nepohrdnou třeba i zmrzlinou ;-)

Síla mysli

Pokud ti to nevadí, nezáleží na tom. A co ti vadí, o tom rozhoduješ jen ty sám.

Naše tělo dokáže neuvěřitelné věci v momentech, kdy na tom skutečně záleží. Ostatně o tom se pravidelně přesvědčují i příznivci systému TacFit. V současné době existuje i čím dál více programů, které jsou zaměřené na překonávání vlastních limitů. Lidé dělají 1,000 kliků za den a zvládají to. A přitom, pokud byste se jich zeptali na začátku, drtivá většina z nich vám řekne, že jste se zbláznil. Že to nejde, protože...doplňte si sami. A víte co? Drtivá většina z nich to pak zvládne. Jejich sebedůvěra vzroste a oni zjistí, že dokáží daleko více, než si myslí. Naučí se přitom, že pokud dokáží přesvědčit svou mysl o vítězství, pak tělo následuje. Celý přípravný kurz pro budoucí SEAL je hlavně o tomto – ukázat jim, že jsou schopni neskutečných výkonů a zároveň i zjistit, jak se jejich tělo a mysl chová v těchto krajních situacích aby získali praktickou individuální zkušenost.

S tím souvisí i přístup k dětem, které při posouvání svých limitů například spadnou a odřou si koleno. Pokud k nim přispěcháme s panickým výrazem ve tváři, budou se domnívat, že jejich zranění je velmi vážné a dle toho i zareagují, často až hysterickým, pláčem. Pokud však k dítěti přistoupíme s klidem a ubezpečíme jej, že se tak moc hrozného zase nestalo, náš klid se přenese i na dítě a to bude reagovat daleko mírněji. Tenhle přístup se mi osobně opakovaně osvědčil, když holky například spadly z kola a odřely si lokty či kolena. Hned poté, co spadly, se po očku podívaly na mne, jak budu reagovat. Když jsem jim řekl, že je to v pořádku, případně zavtipkoval („chytla jsi toho zajíce?“), obyčejně se jen oklepou, nasednou na kolo a jede se dál. Právě dobře načasovaný vtip pomůže odpoutat mysl od bolesti a nespustí onu hysterickou plačtivou reakci. Nedávno mne mladší dcera překvapila, když poté, co opět spadla, mi hned oznámila, že chytla zajíce a budeme ho mít k obědu :-) Bez pláče, bez hysterických scén. Pokud je mysl přesvědčená, že se zase tolik nestalo, pak se tělo dle toho zařídí. Velice často jsou děti spíše jen vystrašené...hlavně naší reakcí na jejich zranění, než tím, co se jim stalo.

S tím souvisí i další obava – ze tmy. Moje holky se bojí tmy. Zjistil jsem však, že pomáhá, když například řeknu starší dceři, aby se postarala o mladší. Změnil jsem jejich způsob uvažování z pasivního (bojíme se) na aktivní (spolu to zvládneme). Dvě malé holky si navzájem dodávají odvahy a zvládnou poté dojít do postele i po tmě. Ještě lépe to funguje u kluků, kteří si mohou představit, že jsou členy tajného vojenského/policejního/špionážního týmu, který musí projít nepřátelským územím až do postele. A pokud by ani to nefungovalo, doporučuji zvolit následující postup:

  1. Nechte všude rozsvíceno až do postele.
  2. Nechte urostřed zhasnuto a rozsvíceno pouze na začátku a na konci. Dejte jim na cestu třeba baterku, pokud se budou cítit lépe.
  3. Nechte všude zhasnuto a dětem dejte baterku.
  4. Nechte všude zhasnuto a tentokrát to již musí zvládnout bez baterky.

Dříve nebo později se naučí vnímat tmu jako něco přirozeného. Občas chodím venčit našeho psa k večeru, kdy se již stmívá, a beru s sebou i holky. Dostanou baterky, jdeme do lesa, kde je pak požádám, aby po určitou část cesty své baterky zhasly a naslouchaly zvukům lesa. Neustále jim opakuji, že les je jejich kamarád, protože jakmile by zničehonic utichl, dává jim tak najevo, že se něco děje a ony se mají ihned schovat. V opačném případě je i noční les překvapivě hlučný. Moje holky tyto procházky milují a vždycky se těší, až zase v noci půjdeme do lesa :-) A ne, úchylů se nebojíme, neboť ti budou spíše číhat někde v temné uličce, než v lese...a navíc s sebou máme velkého psa, který miluje „running food“ ;-)

Zdroj: „SEAL DAD – Things I Teach My Kids, That I Learned In the SEAL Teams“, kindle edition, 2003, vol. 1 a vol. 2, www.amazon.com

 

Dokončení

 

Jarda Kolcun

TacFit - Field Instructor
CST - Clubbell Instructor
A.S.R.T. Senior Instructor
Jujutsu instruktor