bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

červen 2017
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 517
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 210
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 125

Dějiny zápasu

Dějiny zápasu řecko-římského

Zápas jest jedním z nejstarších tělesných cvičení; jest obrazem boje člověka, jenž užívá výhradně svých přirozených zbraní, aby přemohl svého soupeře. O zápasu mluví historie všech národů. V šerém dávnověku byl člověk, pán tvorstva, odkázán v boji o svoje bytí pouze na tělesné síly, udělené mu přírodou, a až sem sahají stopy dnes tak vyspělého zápasnického umění. U všech národů, byť i nepěstovali sport a tělovýchovu systematicky, shledáváme se se zápasem jako druhem zábavy a projevem mužné síly. Zápas byl pěstován po celém světě, všude ovšem jiným, svérázným způsobem, účel jest však všude stejný: poraziti soupeře a učiniti jej bezbranným.

Soustavně začali zápas pěstovati staří Řekové, kteří jej zdokonalili, vynalezli chvaty a stanovili také první pravidla. Podle pověstí stanovil tato pravidla Theseus. Staletým pěstováním zdokonalili Řekové zápas tak, že jejich zápasnická škola jest až doposud základem pro všechny ostatní. V Řecku se zápasilo různým způsobem, jako ve stoji, v lehu, a užívalo se i bolestivých prostředků, jako kroucení a mačkání prstů, úderů, podrážení nohou atd. V zápase staří Řekové dosud předstiženi a ani dostiženi nebyli.

 

Ve starém Římě se pěstoval zápas v cirku, ale to byly již jenom nezdravé výstřelky z upadlého Řecka. Provozovali jej placení gladiátoři, kteří nehleděli na tělesnou krásu, ale pěstovali jenom objemná těla a hrubou sílu.

 

Z ostatních národů pěstovali také zápas staří Germánové, ale ne v takové míře jako Řekové a také odlišným způsobem. Ve středověku byl pojímán zápas též jako součást vojenské výchovy a byl hojně pěstován, hlavně šlechtou. O panu Lvu z Rožmitálu jest známo, že se na svých cestách potýkal v zápase s cizími rytíři. Ze zachovaných spisů ze 14. století (německých) i s obrázky je zřejmé, že i ve středověku se zápas pěstoval, byl to však zápas velmi hrubý, který byl spojen s kopanci, škrcením a podrážením nohou.

 

Vzkříšením staroklasické kultury, humanismem, byl vzkříšen i zápas. Ve Filanthropinech (výchovných ústavech 18. století) mu bylo vykázáno též čestné místo a když pak snahy filantropistů vykvetly v moderní tělocvik, zápas u porovnání s ostatními odvětvími tělocviku zůstal pozadu. Pouze ve Švýcarsku se zápas ujal a tam se také vypěstovala zvláštní škola zápasnická, tak zvaný „Švýcarský zápas" (Schwingen), který jest všeobecně pěstován statným horským lidem a chráněn jako národní majetek, na nějž jsou Švýcaři velice hrdi. Zápasy se konají v létě na volném prostranství při velikých lidových slavnostech, tak zvaných „Schwingfestech". K těmto slavnostem se scházejí obyvatelé z celého okolí a zápasí o mistrovství okrsků a kantonů. Při tomto zápasu se mohou zápasníci chytati za oblek.

 

Atleti ze řemesla se objevují ve Francii, vystupují veřejně jako siláci a vyzývají k zápasu o veliké odměny, mají svou akademii, kde cvičí a kterou se řídi. Největší oblibě se těší zápas v jižní Francii, zemi slavných mistrů. Francouzi pěstují zápas tak zvaný řecko-římský, který sestává z chvatů pouze od pasu nahoru, bez zakročování nohou. Zdá se, že tento název není správný, jelikož Římané přijali zápas od Řeků a sami jej nevynalezli, řecká škola pak byla jiná, nežli jaké se atleti francouzští přidržují.

 

Němečtí turnéři přijali tento způsob zápasu za svůj a nazvali jej německým zápasem, oproti švýcarskému, který připouští útok na nohy. O zápase mluví historie všech národů. Generace, které prožily počátky našeho sportu a sledovaly jeho vývoj, znaly až do roku 1893 zápas pouze jako vyumělkovaný, vypočítaný na zevnější efekt různých zábavních podniků, cirků apod., beze všech přesných pravidel a vymezených řádů. Téhož roku uchopili se francouzští sportovci věci a stanovili přesná pravidla a zvláštní treningový systém, zakázavše veškerou surovost.

 

První mezinárodní zápas stylu řecko-římského konal se v Paříži v listopadu roku 1898 na podnět časopisu „Journal des Sports" s velikým finančním i morálním úspěchem; odtud se šířil pak se všemi pravidly přes Belgii, Holandsko a Německo do Anglie, Ameriky, Ruska, Rakousko-Uherska, Dánska a Švédska. Zvláště v Rusku doznal velkého rozšíření. Tam pomocí mecenášů vychovaly různé atletické ústavy (akademie) ruské veličiny zápasnické světové pověsti. Několik členů této zápasnické společnosti dobylo svými výkony nehynoucího jména v historii zápasnického i vzpěračského sportu. Nejslavnějším z nich byl Faouët mladší. Z tehdejších zápasnických veličin velmi málo se mohlo pochlubiti, že jej překonaly. Faouët mladší zemřel roku 1879 v Bordeaux ve stáří 29 roků. Z ostatních byli slavnými: Milomme, vynálezce chvatu spodního trhnutím se strany v pokleku (ceinture-ramassement de cote á terre — Aufreißer von der Seite), dále Picard, který svým chvatem ramenozvratným (tour de bras — Armzug über die Schulter) uváděl soupeře v zděšení, a konečně bordcauxský zápasník Felix Bernard, žák Faouëtův, jenž šířil slávu svou i svého mistra uměním zápasnickým a kterého počítali k nejlepším zápasníkům, které Francie kdy zrodila.

 

Z mladších zápasníků francouzských (okolo 1870) měli zvučná jména Fournier, Doublier, Christol a Rigal, mimo Francii též v Německu, kde našli rovnocenného soupeře v Karlu Absovi, zakladateli zápasnického sportu v Říši německé, který zemřel roku 1895, zanechav výtečné zápasníky ve svých žácích Arnoštu Roebrovi, Jindřichu Eberlovi, John Pohlovi, Jakobu Kochovi a jiných.

 

Od roku 1898 jsou pořádány ve Francii, kolébce to zápasu řecko- římského, každoročně mezinárodní zápasy o mistrovství světa, Francouzi jej přinášejí pak do Finska a Estonska (Reval), kde nabývá rychle půdy a veliké obliby. Z uvedeného jest patrno, že hlavní zásluha o zmodernisování starověkého zápasu náleží Francouzům, kteří nejenom tento ušlechtilý sport povznesli, ale i očistili přesnými pravidly od středověké surovosti, učinivše jej přístupným nejširším vrstvám.

 

V Čechách, jmenovitě v Praze, kde jiné atletické cviky a cvičení s činkami se těšily již okolo roku 1890 všeobecné oblibě, začal býti pěstován zápas slohu řecko-římského intensivně teprve po návštěvě slavných zápasníků Christola, Jagendorfera, Doublicra a Pierriho, kteří svým uměním získali u nás několik nadšenců pro sport zápasnický, jimž čeští sportovci děkují za dnešní rozvoj tohoto sportovního odvětví. Byli to zejména naši staří průkopníci těžké atletiky J. Balej a Fridolín Hoyer; později se k nim přidružil Antonín Bína. Tito založivše nepatrný kroužek atletů a přeměnivše jej po čase ve větší klub, pěstovali mimo cvičení s břemeny též racionálně zápasnictví a vychovali řadu dobrých borců. Ježto tenkrát ještě nebylo přesných pravidel zápasu řecko-římského, byl vzat za podklad zápas na celé tělo, z něhož některé chvaty, jako křižní, břišní aj. spadaly do stylu zápasu francouzského (řecko- římského). Když se k nám po čase dostala přes Německo pravidla francouzská, jejichž názvosloví se používalo až do prvních let tohoto století po celé pevnině, doznalo zápasnictví, získavší postupem času mnoho cvičenců a ctitelů, svého nynějšího rozvoje. Někteří čeští zápasníci, věnovavše se cele tomuto umění, získali v mezinárodních soutěžích, ať jako amatéři či jako profesionálové, mnoho význačných úspěchů, jimiž proslavili jméno českého sportu. Nová doba, jež se snaží tělesnou kulturu povznésti ve všech směrech a ve všech vrstvách našeho národa, pomůže snad i zápasu k větší oblibě a rozšíření, jako se stalo v mnohých jiných zemích, což jest naším upřímným přáním.

 

Různé druhy zápasu

Formy zápasu se utvářely a měnily podle mravů a vzdělanosti národů, dále podle věků a nazírání na tělesná cvičení postupem doby. U všech druhů zápasu jest však nejdůležitějším činitelem chvat, kterým se soupeř uchopí a švih, kterým se přivede z rovnováhy, hodí na zem a položí na lopatky. Osobní individualita, síla a postava, jakož i základní postoj zápasníků jsou také důležitým činitelem. Chvaty, švihy a postoje byly ve všech dobách a při všech druzích zápasu usměrňovány pravidly a nazíráním na vítězství nebo porážku, jež jest často velmi odlišné.

Ve Švýcarech rozeznávají se dva druhy zápasu: a „Schwingen". Oba tyto druhy se podstatně liší od moderního zápasu. V obou se provádí útok na nohy a nohama, hákování a podrážení nohou, průvleky skrze nohy, přehozy, při nichž pod soupeřem proklouznou hlavou, a pomocí chycení za stehna se vyzdvihne do výše. Zakazuje se chytání za šaty (při zápasu) a začíná se v přímém postoji. Schwingen povstalo údajně ze starého německého zápasu a nosí se při něm kalhoty, které sahají od boků do půli stehen a na konci jsou zahrnuty.

 

Zápas se zahajuje v postoji nebo v pokleku. V každém případě však musí zápasník uchopiti svého soupeře pravou rukou za popruh vzadu na kalhotech a levou rukou za pravou paži soupeřovu. Po provedení tohoto počátečního záběru mohou se další chvaty nasazovati již libovolně. V zápase se pokračuje také na zemi a ke zdvihání soupeře smí se prováděti i uchopení za kalhoty na sedací části. Přednost dává se chvatům, jimiž se soupeř vyzdvihne do výše a hodí pak k zemi, k čemuž se používá nejčastěji chvatu v rozkroku. Pomocí tohoto chvatu se provádí překoty z postoje i pokleku. Schwingen jest oblíbený národní sport Švýcarů, hlavně horalů, v němž se pořádají veliké soutěže o různé tituly. Zápas tento má starou a slavnou tradici a vítězové se těší veliké vážnosti. Sportovní disciplina jest veliká a velice se dbá na správné provádění a hodnocení švihů. Při velkých soutěžích scházejí se závodníci ze vzdálených krajů (kantonů) z Alp i měst, aby změřili svoje síly a podali důkaz své zdatnosti. V Chau-de-Fonds sešlo se na příklad při veliké slavnosti k závodům na 1000 závodníků. Vítěz více za sebou následujících soutěží se nazývá „Král švihů" (Schwingerkonig). Ve švýcarském zápase pokládá se za poraženého ten, kdo se dotkl země lopatkami, zády nebo sedací částí, anebo kdo se zároveň dotkl země šíjí a patami. Švýcaři si přinášejí do zápasu cenné prvky ze „Schwingen" a jsou proto také výborní volnostylaři.

 

Ranggeln jest obdobou švýcarského „Schwingen" a není mezi oběma způsoby podstatného rozdílu. Nejlepší zápasníci jsou mezi horaly v Kitzhübelu, Brixentalu, Ahrentalu. Jako při Schwingen nejlepší zápasník se nazývá Schwíngerkönig, tak v Rangeln dostává titul „Hochmoar" nebo „Obermoar", což jest pro mládence největší poctou a odměnou. Švýcarští a tyrolští zápasníci se odedávna spolu utkávají v pohraničních místech.

 

Turecko má svůj národní zápas, který provozují zápasníci, zvaní (Pehluan). Název „Pehluan" jest perského původu a znamená: Muž s pehlu (ramenní svaly), to jest svalovec, silák. Turečtí zápasníci vyznačují se silným krkem a zády, velice vyvinutými stehny a lýtky. Paže nemají nápadného svalstva, ale síla rukou jest mimořádná ve svěru. Profesionální zápasníci turečtí z dřívější doby vyznačovali se všichni těmito vlastnostmi. Jejich ruce byly jako kleště a své váhy a síly využívali hlavně ku stržení soupeře k zemi, válení a drcení. Rychlost a ohebnost byly již menší. Do zápasiště vstupuje turecký zápasník v krátkých kožených kalhotách, přiléhajících těsně k tělu; celé tělo, hlava i obličej jsou silně napuštěny olejem.

 

Zápasu předchází delší obřad, který vrcholí v proslovu rozhodčího, pronášeném ku klečícím zápasníkům, obsahujícím napomenutí i slib asi tohoto obsahu:

 

Alláh jest Bůh a Mohamed jest jeho prorok.

Osvícený zápasník Hamsa jest náš otec;

jeho čistá duše nám poskytuje všude svoji milost,

proto nikdy nenadužívejte síly svých paží,

neboť zápasiště jest pole cti!

Jak mnozí již jako mladí lvové vykročili,

aby ukázali sílu svých paží,

aby pak, spoléhajíce na svou sílu, podlehli potměšilé slabosti,

proto, nehonos se nikdo svým vítězstvím! Poražený ale, snes svou lítost bez hněvu a záští!

Alláh vám dopomoz ku zdaru! Ve jménu Prorokově!

 

Zápasníci třikráte předstoupí a silně se ukloní, pak si silně tlesknou na stehna a vrátí se na pokraj zápasiště. Zápas započnou se silně předkloněným tělem, nohy jsou co nejvíce zakročeny dozadu. Ruce se zkříží na zádech a druhou rukou se snaží zápasníci vzájemně uchopiti za kalhoty a nohy, jelikož při kluzkosti namaštěného těla skýtají nejlepší možnosti k útoku. Vykrucování prstů jest zakázáno. Dovoleny jsou všechny chvaty volného zápasu, a proto jsou Turci dobrými zápasníky ve volném stylu. K porážce postačí sezení v přímé posici, dále dotek země jedním ramenem, anebo nesení soupeře tři kroky, aniž by se tento dotkl země. Most, který jest v moderním zápase výbornou obranou, platí rovněž za porážku. Přerušování zápasu jest libovolné. Zápasníci se procházejí za účelem osvěžení, napití, nebo aby si utřeli olej a pot z obličeje, nebo aby se polili vodou.

 

Z nejslavnějších tureckých zápasníků slavné epochy koncem minulého a počátkem tohoto století jmenujeme Courta Derelliho, muže veliké vytrvalosti, který zápasil s Ismailem Jusufem 2 1/2 hodiny nerozhodně. Jeho rozměry byly tyto: Výška 190 cm, krk 52, prsa 140, paže 44—47, předloktí 40, stehno 78, lýtko 50, zápěstí 23 cm, váha 150 kg. Neméně slavný Halil Adali, který měřil 193 cm, a vážil 132 kg. Halil Adali zápasil s velikým úspěchem v Evropě i Americe, později se však stal obětí alkoholu a ve své domovině zanikl. Obr Alli Hassan Nurlah měřil 204 cm, objem prsou 100, krk 56, paže 50, stehno 83, lýtko 52 cm, váha 104 kg! Nurlah vybojoval poměrně málo utkání, protože pro jeho enormní rozměry jej nechtěli bráti do soutěží, jelikož naháněl svým soupeřům strach. Svého krajana Kara Ahmeta porazil Nurlah v Paříži 11. 2. 1900 za 17 min. 30 vteřin. Kara Ahmet dobyl po dvakráte mistrovství světa. Nurlah pocházel ze zápasnické rodiny, byl abstinent a nekuřák, živil se hlavně chlebem, rýží a zeleninou. Později vedl špatnou životosprávu, jíž si navykl v Evropě, poklesl ve formě a vrátil se do vlasti. Ismail Jussuf byl 195 cm vysoký a vážil 128 kg, jeho předkové byli rovněž zápasníci. Porazil Halil Adaliho za 3 hodiny a zanikl při katastrofě francouzského parníku „Bourgogne" 4. 9.1898, když se vracel do své vlasti s nabytým zlatem.

 

Jussuf pil jenom vodu, postil se před každým zápasem a byl vzorem solidní životosprávy. Také Kara Ahmet zápasil jako ostatní pouze ve slohu řecko-římském a dociloval pronikavých úspěchů. Nejprve byl nosičem, pak se stal proslulým zápasníkem a dobyl v letech 1899 a 1900 v Paříži mistrovství světa. Za svoje úspěchy vděčil spíše enormní síle nežli technice, liboval si v provádění nelsonů a podramenních chvatů. Váha 105 kg, výška 178 cm. Zemřel v roce 1902 v Cařihradě, kde měl kavárnu, byv raněn mrtvicí, neboť byl přílišně krevnatý.

 

Bretoňci, obyvatelé severofrancouzské provincie La Bretagne, provozují také svůj svérázný zápas - La Lutte bretonne, který se liší od jihofrancouzského. Zápasníci mají kalhoty a blůzu nebo košili ze silného plátna a jsou opásáni hrubým koženým opaskem. Zápasníci se uchopí za blůzy nebo košile a snaží se pomocí hákování nohou strhnouti svého soupeře na lopatky. Když se při tom napadenému podaří otočiti se na břicho, začíná se zápas znovu z postoje. Zápasí se pouze v postoji a dovoleny jsou chvaty od hlavy k pasu.

 

Peršané se před započetím zápasu pozdraví položením ruky na hlavu svého soupeře. Útok se zahajuje tak, že se jedna ruka položí na rameno soupeřovo a druhá se vsune pod paždí, aby se tělo přivedlo z rovnováhy a pomocí zdvižení hozením do strany přivedlo na lopatky. Za vítězství se považuje hození na zem a položení na lopatky se hodnotí nejvíce. Poražený setrvá delší chvíli na zemi, nato se pokloní vítězi, který poctu od svého soupeře pozdravem opětuje.

 

Na Kavkaze provozovaný gruzínsko-arménský zápas má mnoho podobného se švýcarským „Schwingen", jest ale mnohem tvrdší. Charakteristickou jest kazajka z pevného plátna s krátkými rukávy, která jest vpředu otevřená a nechává krk i prsa volná. Kalhoty jsou obtočeny šálem a těsně přiléhavé. Kazajka a kalhoty slouží za předmět útoku. Zápasu předchází tanec Lesgiňka, jehož melodie se během zápasu zpívá a doprovází tleskáním rukou všemi diváky. Nejproslulejším kavkazským zápasníkem byl Kula Gardanelli (Hrimjanc), kterýžto byl jen jednou poražen, a sice od obrovského kozáka F. Michailova.

 

Na Krymu se cvičí tatarský zápas, při němž se soupeři uchopí vzájemně za popruh, který jest upevněn okolo pasu a snaží se zdvižením, hozením a nastavením nohy jeden druhého poraziti.

 

V celém Rusku jest velice populární také pásový zápas, k jehož provádění nosí zápasníci rovněž okolo těla pás s dvěma držadly. Na znamení potleskem se zápasníci uchopí za tato držadla a sice vpravo nadhmatem a vlevo podhmatem. Pás jest upevněn dvěma řemeny mezi nohama, aby při záběru neklouzal. Když během zápasu některý ze soupeřů tato držadla pustí, pokládá se za přemoženého. K tomuto zápasu jest třeba velké síly rukou a spočívá v tahání, točení a házení soupeře. Velké námaze jsou vystaveny paže, záda a kříž. Neobyčejně se vyvíjí síla prsou. Dobrými pásovými zápasníky byli také Lurich, Padubný a Pohl.

 

Rusíni a Ukrajinci v bývalé Haliči, Malorusku i Ukrajině, silný a samorostlý kmen, provozují druh zápasu, jenž se zakládá na síle. Jedna ruka se položí na rameno a druhá na záda soupeřova. Pomocí tlaku na paže snaží se zápasníci docíliti dvojitého křižního chvatu, při čemž větší a silnější obyčejně zvítězí. Nastavování nohou jest zakázáno, stejně jako při límcovém zápasu, při němž se soupeři uchopí za límce u košil a snaží se vzájemně hoditi k zemi. Nohy musí při tom vyvinouti velkou sílu, aby se zápasník udržel v postoji. Dlouhou dobu platil za národního hrdinu Kirilo Košemjaka, který v zápase nadmíru vynikal.

 

Na Islandu jest národním zápasem Glima. Zápas tento byl chován dříve jako národní tajemství a teprve roku 1900 byl v Evropě po prvé předváděn. Zápasníci nosí kalhoty. Na začátku boje uchopí se soupeři vzájemně, a sice pravou rukou za hořejší část kalhot na levé straně a levou rukou za pravou kapsu kalhot. Soupeři se snaží vyzdvihnouti a švihem do strany s podražením nohy položití. Poražen jest ten, kdo se dotkne země kteroukoli částí těla mezi loktem a kolenem. Glima jest směsí zápasu pásového, Schwingen i našeho a vyžaduje velkou zručnost. Hlavně záleží na provádění jistých chvatů, které vyžadují anatomické znalosti. Rozdílů ve váze a třídách není.

 

V Anglii, Americe a v britských koloniích i v Austrálii pěstuje se zápas ve volném slohu (catch as catch can) a to amatéry i profesionály, kdežto řecko-římský zápas nenašel obliby. V Anglii jest zápas pěstován již po staletí a již král Eduard VI. (1547—1553) povolal mistra zápasu Herda z hrabství Westmorcland ke svému dvoru, aby se přesvědčil o síle a obratnosti tohoto obra.

 

V posledních letech rozšířil se zápas ve volném slohu také v evropských zemích, jelikož jest součástí programu olympijských soutěží. Nejvíce se pěstuje v severských státech, Belgii, Francii, Švýcarsku, Maďarsku a Turecku, v ostatních zemích méně; rovněž u nás nezapustil přes veškerou snahu některých činitelů pevné kořeny a soutěže ve volném stylu jsou pořádány jenom ojediněle, ačkoliv máme řadu dobrých volnostylařů. Zápasník těžké váhy Klapuch dobyl II. ceny na mistrovství Evropy ve Stockholmu v roce 1934 a II. ceny na olympijských hrách v Berlíně. Zápas ve volném slohu připouští všechny chvaty na celé tělo, mimo dvojitého nelsonu, nůžkového chvatu přes břicho a chvatů strangulačních. Zakázáno jest rovněž jako při zápase řecko-římském kroucení prstů, kopání, škrábání, tahání za vlasy a škrcení, naproti tomu hákování a podrážení nohou a akce nohama jsou dovoleny. Z českých zápasníků vynikl ve volném stylu nejvíce zesnulý profesionální mistr Josef Smejkal, který dociloval ve Spojených státech velikých úspěchů a utkal se s Frankem Gotchem o mistrovství světa, když byl předtím porazil 54 zápasníků. Frank Gotch zemřel v roce 1920, Smejkal r. 1942.

 

V Indii se liší zápas od volného stylu jenom tím, že strangulační chvaty (škrcení) ve všech formách jsou dovoleny, dále pak tím, že se zápasí bez obuvi na boso na holé zemi. Indičtí zápasníci dávají přednost postoji a jsou velice pohybliví, zvláště pohyby nohou jsou prováděny velmi rychle. V Evropě neznámějším zápasníkem byl Gama, který zápasil v londýnském stadiu se St. Cyganiewiczem (Zbyszko) 2 1/2 hod. nerozhodně. V roce 1911 dobyl mistrovství Indie v Allahabadu před obrem Kikar Singhem. Středisko indických zápasníků jest v Lahore. Indičtí zápasníci opouští jen velmi zřídka svoji zemi a jsou proto ve světě poměrně málo známí.

 

V Africe jsoukmeny, které pěstují od mládí zápas, při němž platí za poraženého ten, na němž jeho soupeř leží nebo klečí. V Egyptě se provozuje zápas řecko-římský, který tam zavedli Francouzi a Italové. Afričané si libují v natírání těla olejem. Také Kabylové v severní Africe pěstují jakýsi druh zápasu ve volném stylu podle určitých pravidel a dávají přednost výhradně účinným chvatům na nohy. V Jižní Africe pěstuje se výhradně volný styl podle mezinárodních pravidel.

 

Japonsko má starý zápasnický kult (Sumotori). Rozeznáváme dva druhy japonského zápasu a sice Sumoo a Jiu-jitsu, které jako sportovní disciplina se nazývá Judo.

 

Sumo jest starý japonský zápas, zápasníci tvořili zvláštní kastu a byli vychováni ve školách, dobře živeni, takže z prostředních postav byli vychováváni enormně tlustí kolosi. Zápasníci se dělí na třídy podle vyspělosti a jejich hodnost jest vyznačena na vyšívaných zástěrách. Zápasí se v kruhu o 6 metrech v průměru. Kruh jest zřetelně vyznačen obrubou z plsti. Zápasníci mají na nahém těle pouze úzký pás okolo boků a snaží se jeden druhého z kruhu vytlačiti nebo poraziti. Za porážku platí již dotknutí se země jedním prstem ruky. Používá se hlavně hákování a podrážení nohou, zdvihání a házení, jakož i přetlačování. Každé soutěži předchází obřadné zahajování. Velké soutěže konají se v hlavních městech dvakrát do roka a těší se velikému zájmu. Ze zápasníků se utvoří nejprve skupiny a z těchto pak se tvoří dvojice. Sumoo jest doposud v Japonsku nejpopulárnějším zápasem, ačkoliv tam již v poslední době pronikly i moderní zápasnické systémy. Soutěže v Sumoo trvají více (obyčejně 9) dní a konají se o Novém roce a na počátku jara.

 

Jiným a u nás již dosti známým druhem japonského zápasu jest Jiu jitsu, jež se sportovně nazývá „Judo". Jiu-jitsu převzali Japonci od Číňanů, kde již bylo mnohem dříve provozováno. Jiu-jitsu jest sebeobranou a zakládá se na znalosti stavby kostí a anatomie vůbec. Tento systém byl dříve výsadou válečnické kasty samurajů, později jej však přinesli Japonci také do Evropy, kde nabývá stále více půdy, zvláště v Anglii a Německu. Jiu-jitsu má mnoho bolestivých a nebezpečných chvatů a vyžaduje veliké obratnosti a odolnosti.

 

Judo jest Jiu-jitsu, které jako sportovní disciplína bylo již oproštěno od nebezpečných chvatů, vyžaduje dobré znalosti chvatů, přehozů a pádů. K zápasu nosí se kalhoty i kazajky z pevného plátna, za které se soupeři chytají, aby jeden druhého snáze porazil nebo přehodil. Podrážení nohou jest dovoleno. Judo pěstuje se u nás již v několika klubech a jest v něm každoročně pořádáno mistrovství v několika třídách. V Jiu-jitsu, resp. Judo najde volnostylař velmi cenné chvaty. O Jiu-jitsu vyšla v naší literatuře velmi dobrá kniha od F.S.Dobo, na kterou zájemce odkazujeme.

 

Také některé kmeny Indiánů v Jižní Americe (Timbris) mají svůj druh zápasu. Úplně nazí zápasníci nosí silný řemen okolo pasu a protáhnou si kus látky skrze nohy, aby si ochránili pohlavní orgány. Levou rukou se uchopí vpředu za pas a pravou vzadu, snažíce se vzájemně vyzdvihnouti a hoditi na zem. Kdo chce zvítěziti, musí svého soupeře vyzdvihnouti do výše, aby se nemohl držeti a položí jej na lopatky, což vyžaduje více síly nežli techniky. Utkání mistrů se koná při velkých slavnostech.

 

 Čínský zápas jest velice surový a nezasluhuje proto tohoto jména. Nejznámější čínský mistr zápasu „Chin-On" z Kantonu, který svoje umění ukazoval také v New-Yorku, řekl o něm toto: Čínský zápasník zápasí jako fúrie a nehledí na strkání a rány do břicha, rukou nebo hlavy, jest jenom stále připraven provésti něco svému soupeři, co by jej učinilo boje neschopným. Zajisté bylo zapotřebí celých století k vynalezení všech chvatů, ran, hození, úskoků a klamů a jejich zdokonalení pro útok i obranu, jichž dnes používáme. V těch jsou obsažena pravidla čínského zápasu. Čínský zápasník, t.j. rváč, který jest mistrem svého oboru, dovede svému soupeři vraziti ukazováček a prostřední prst ruky přímo do očí a zároveň jej druhou rukou škrtí, jelikož mu tlačí klouby ruky na vzduchovou trubici. Napadený má ovšem možnost, aby se stejně vydatným způsobem svému soupeři odplatil a to třeba úhozem kolenem do břicha nebo žaludku.

 

Zápas řecko-římský a volný styl jsou rozšířeny ve všech kulturních státech. V Evropě převládá zápas řecko-římský, v ostatních světadílech volný styl. Světové oficiální soutěže se pořádají pod dohledem mezinárodní zápasnické federace (International Amateur Wrestling Federation) každoročně. V každé tělesné třídě smí za každý stát startovati pouze jeden závodník, representant dotyčné země, který byl národním svazem určen. Soutěže se konají odděleně ve volném slohu a v zápase řecko-římském. Zápasí se buď o titul mistra Evropy, nebo mistra světa. Za světové mistrovství se považují soutěže na olympijských hrách. Největší oblibě a rozšíření se těší zápasnický sport v Evropě ve státech severských."

 

Zdroj: František Menšík: Zápas řecko-římský (1. vydání 1944 v naklada­telství Melantrich)

Jarda Kolcun

TacFit Field Instructor

FAST Defense Instructor