bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

duben 2020
Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 785
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 256
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 222

Právo a pořádek v samurajském Japonsku 3

Pro většinu choninů (obchodníci, měšťané) představoval vládu městský magistrát, který se skládal z policie, soudce i úřadu starosty. Ti měli za úkol zajistit dodržování pořádku, placení daní, hašení požárů i občanské a trestní právo. Machi bugyo dostávali roční rentu přibližně 3,000 koku rýže, což představovala velmi luxusní životní styl.

I proto byly tyto pozice obsazovány pouze vysoce postavenými samuraji hatamoto a fakticky se svou vážeností daly srovnat s pozicí daimyo menší oblasti. Japonsko v období Edo mělo přibližně 16 machi bugyo sho (a samotné město Edo mělo dokonce dva starosty pro každou část města), kteří se přímo zodpovídali hyojosho.

Úředníci městského magistrátu (machi bugyo sho)

Stojí za zmínku, že úředníci městského magistrátu neměli na starosti záležitosti týkající se jakýmkoliv způsobem samurajské společenské třídy. O ně se starali O metsuke (vyšetřovatelé),  metsuke (cenzoři, inspektoři) a jisha bugyo sho (úřad mající na starosti náboženské otázky). Nízko postavení samurajové pak sloužili jako machi kata, policejní důstojníci, kteří měli pravomoc zatýkat samuraje. Nicméně jich moc nebylo, takže jejich pravomoci oficiálně přebírali i obyvatelé měst a dokonce i bývalí kriminálníci, nyní ve službách policie.

 

Yoriki

Aby tokugawský šógunát zvládal řídit každodenní pořádek v Japonsku, měl k dispozici mnoho středně postavených samurajů, zvaných yoriki, což se dá přeložit jako „asistent“ či „pomocník“. Ti většinou plnili úlohu řekněme vykonavatelů šógunovi moci. Jednalo se často o dědičnou pozici a nárok na ní měli pouze samurajové na úrovni hatamoto nebo gokenin, což byli (společensky) vysoce postavení samurajové. Nový kandidát na tuto pozici se začal zaučovat přibližně ve věku 13-16 let a postupně postupoval výše poté, co zvládnul svěřené úkoly. V období Edo bylo v Japonsku přibližně 50 yoriki, kteří by se dali přirovnat k dnešním policejním kapitánům a těm, kteří pracovali ve městě a pro město, se říkalo machi-kata yoriki na rozdíl od těch, kteří pracovali na venkově. A jelikož byli zodpovědní za vyšetřování, potrestání i popravu samurajů, často byli ostatními samuraji ostrakizováni. Podle všeho jim to však nevadilo a byli dokonce hrdí na to, že jsou yoriki. Postupně si vyvinuli svůj vlastní styl oblékání hnědé/černé kimono a hakamu, bílé/modré tabi – ponožky a daisho – dva meče, které sloužily jako známka jejich příslušnosti k samurajské společenské třídě. Kromě toho také často nosili tzv. kanemuchi, dlouhý pevný kovový bič, který měl tvar bičíku na koně. Yoriki také zastupovali v úřadě soudce, pokud ten z nějakého důvodu nebyl přítomen. V takovém případě se jim říkalo ginmi yoriki.

Asistenti yoriki se nazývali komono (policejní asistenti) a ti s sebou nosili teyari, což bylo menší kopí, které sloužilo k umravnění vzpouzejících se zločinců.

Komono

Rekrutovali se z řad choninů (měšťanů) a jak jsem již uvedl výše, zodpovídali se přímo yoriki. Jejich úkolem byl výslech obžalovaného, osobní ochrana, sledování, apod. A podobně jako dóshinové níže i oni měli malý plat a proto žili buď z dobrovolných příspěvků obchodníků, anebo (často nelegálně) provozovali nějakou živnost.

Mnoho komono bylo speciálně vycvičených v různých metodách výslechu, stejně tak jako v zadržení podezřelého. Pracovali vždy ve skupinách a do jejich výstroje patřily žebříky (jednak na omezení pohybu podezřelého při zatýkání a jednak při pomoci hašení častých požárů), dřevěné hole, ale i různé další vychytávky sloužící k zadržení podezřelého (speciální prsteny, hole s háky na zkrocení agresivního/opilého samuraje, apod.) Ovládali techniky nasazování pák, škrcení, poutání, ale i dalších technik, díky kterým dostali podezřelého co nejrychleji na zem a tam jej spoutali a odvedli k výslechu, který následně sami vedli.

Dóshin

Běžnou policejní práci vykonávali nízko postavení samurajové zvaní dóshin. Podobně jako jejich nadřízení (yoriki), i machi kata dóshin byli dosti vyčlenění ze společnosti. Jejich úkolem byl častý kontakt s obyvateli měst, vyšetřování vražd, výkon trestu (bičování, setnutí, ukřižování, apod.) a jiní samurajové jimi často opovrhovali. Podobně však jako yoriki, i tato pozice byla často dědičná a většinou ji získal nejstarší syn. Nicméně to neznamenalo, že ji automaticky vždy získá. Pokaždé musel požádat magistrát (machi bugyo) města, který jeho zvolení schválil.

Ti nejníže postavení machi kata dóshin pracovali jako roya mimawari (dozorce ve vězení) a za to dostávali velmi malou mzdu, díky čemuž si vydělávali i jinými způsoby. Například tajným prodejem mrtvol, které mohly být použity samuraji na otestování mečů, případně mastičkáři na výrobu lektvarů dlouhověkosti, apod. Oficiálně však spoléhali na dary a sponzorství místních obchodníků, kteří byli vděční, že hlídají zločince co nejdál od jejich krámků. Někteří však, napříč zákazu, byli také vlastníci čajoven nebo malých restaurací, aby si zabezpečili pravidelný příjem. Oficiálně však byl majitelem nějaký chonin (měšťan).

Dóshinové byl uniformovaní policisté a detektivové, kteří se dělili do třech skupin – nejpočetnější byla sanmawari (hlídka tří), dále následovala jomawari dóshin a rinjinmawari dóshin, což byli všichni klasičtí pochůzkáři, kteří se ani nesnažili nijak svou identitu skrývat. A pak tu byla ještě jedna skupina onmitsumawari dóshin, kteří se zabývali sledováním a špionáží a ti se většinou oblékali jako obchodníci, řemeslníci či vesničané.

Dóshinové nosili lehké kimono a dva meče – katanu a wakizashi. Na nohou měli speciální dřeváky geta, anebo sandály zori. Kromě mečů s sebou také nosili jutte, což je železný obušek, který se používal jak pro umravnění vzpouzejícího zločince, tak i jako obrana proti ozbrojenému útoku. Jutte má po straně jeden výčnělek, o kterém se mylně předpokládalo, že slouží primárně k tomu, aby zachytil čepel meče a následně jej zlomil. Podle všeho je však funkce toto výčnělku mnohem prozaičtější – aby se zachytil za obi/kimono a nesklouznul při chůzi dolů na zem.

Dóshinové většinou nosili kimono i hakamu, nicméně pokud se jednalo o nějaký větší zátah na zločince, místo hakamy si vzali těsné kalhoty, které je nijak neomezovaly v pohybu ani při šplhání na střechy, apod. Na hlavu si pak často brali tzv. hachimaki, což je taková širší čelenka, která byla z plátna, do kterého byly všity kovové proužky. To proto, aby jednak odváděla pot a jednak, aby chránila uši před zraněním z helmy, která na hlavě ne vždy dobře seděla a při pohybech mohla způsobit řezné rány uší či čela. Navíc taková čelenka kryla i vršky uší, které byly často useknuté při šarvátkách s mečem.

Informátoři – okappiki

Spolu s komono a dóshiny, kteří pracovali na plný pracovní úvazek a goyokiki či meakashi, kteří byli zaměstnaní většinou na částečný pracovní úvazek, měla policie v oddobí Edo k dispozici ještě obrovskou síť informátorů okappiki. Většinou pocházeli z těch nejnižších společenských tříd, případně se jednalo o zločince, kterým policie prominula trest za donášení na místního oyabuna (šéfa místního podsvětí), případně nějakého samuraje podezřelého z trestní činnosti či zrady. Tito informátoři nedostávali oficiální odměnu, a proto je policisté platili většinou ze svého platu, případně na oplátku přehlíželi jejich drobné přestupky.

Například policejní speciální jednotka hitsuke tózoku aratame kata, o které bude ještě řeč později, často využívala jejich služeb při usvědčování vysoce postavených zločinců, na které by jinak policisté městského magistrátu byli krátcí.

 

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ DÍL

Zdroj:
Taiho jutsu – law and order in the age of the samurai; Don Cunningham; Tuttle Publishing; 2004, first edition; ISBN 0-8048-3536-5
Taiho jutsu

Jarda Kolcun