bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

duben 2020
Po Út St Čt So Ne
30 31 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 785
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 256
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 222

Právo a pořádek v samurajském Japonsku 1

O roli samurajů v japonské historii jsme si již opakovaně povídali v rámci cyklu Mýty a pověry v bojovkách. Nyní se podíváme podrobněji na to, co se se samuraji stalo po bitvě u Sekigahary (r.1600), kdy nový šógun Ieasu Tokugawa začal konečně sjednocovat Japonsko….

 

To samozřejmě probíhalo postupně a začalo tím, že si Tokugawa musel nějak pojistit, že jeho současní spojenci si to po nějaké době opět nerozmyslí. Proto jim přikázal, aby část jejich rodiny trvale pobývala na šógunově dvoře v hlavním městě Edo (dnešním Tokiu). To samozřejmě znamenalo, že se město začalo velmi rychle rozrůstat a do Eda se začali poté stahovat i obchodníci a řemeslníci, kteří viděli šanci, jak vydělat více peněz. A za nimi se následně začali stěhovat i zlodějíčci, podvodníci a další kriminálníci, kteří viděli v nově rozrůstajícím se městě naopak velké příležitosti jak snadno přijít k penězům…jiných.

No a to poté vedlo i k tomu, že bakufu (vláda pod vedením šóguna) musela zcela přeorganizovat policejní složky, které měly dohlížet nejen na dodržování práva v Edu, ale i v dalších městech a na venkově. A protože tu měl k dispozici samuraje, které již nemuseli použít jako válečníky, využili jejich zkušeností a služeb k prosazování pořádku v celém Japonsku.

Samozřejmě se to muselo také zařídit tak, aby po čase žádný samuraj nenashromáždil příliš velkou politickou moc a proto například zakázali používat kolové vozy na hlavních cestách. Obávali se totiž, že jejich prostřednictvím by se dalo relativně rychle převážet jak zbraně a zásoby, tak i dopravovat větší počet vojáků. Vytvořili také hodně byrokratický systém úředníků, který zajistil, že prakticky jakékoliv rozhodnutí muselo být posvěceno o několik úrovní výše. Ale o tom si více povíme později.

Nošení zbraní

Jelikož pouze samurajové tehdy mohli oficiálně nosit zbraně, farmáři, řemeslníci a obchodníci se také nějak potřebovali bránit proti zlodějům, kteří je mohli přepadnout doma či na cestách. A právě v té době se objevilo mnoho skrytých zbraní, tzv. hibuki, které na první pohled vypadaly například jako obyčejná hůl, ale v dutině se přitom skrývala čepel, řetěz, apod.

Nošení katany bylo vyhrazeno pouze pro samuraje a choninové (doslova „měšťan“, nejčastěji obchodníci nebo řemeslníci) či nominové (doslova „farmář“) mohli nosit na svou obranu pouze tanto (dýku) a případně i krátký meč (wakizashi). Co je však méně známé, je fakt, že v té době ještě neexistovala přesná definice toho, co vlastně lze považovat za katanu a co lze považovat již za wakizashi, tedy krátký meč. I proto zvláště na počátku nově rodícího se Japonska (období Edo) bylo možné běžně vidět chodit choniny, kriminálníky i členy yakuza s mečem, který byl svou délkou srovnatelný s katanou, ale oni jej vydávali za wakizashi. To se později změnilo, když šogunát přesně definoval maximální délka wakizashi. Jeden z těchto výnosů se jmenoval Daisho katana no sumpo oyobi touhatsu futsumo no sei  (Příkaz ohledně daisho katan a stylu účesu), který přesně vymezil délku katany na 2 shaku a 8 nebo 8 sunů (85,5-87,5 cm) a wakizashi na 1 shaku a 8 nebo 9 sunů (55,5-57,5 cm). A následně v březnu 1668 vydal šógun Tokugawa ještě další výnos – Muto rei, kterým zakazoval choninům nosit jakýkoliv jiný meč delší než ko-wakizashi o délce čepel kratší než 1 shaku a 5 sunů (45,5 cm) bez státního povolení. Později se tento výnos ještě zmírnil na případy, kdy chonin cestoval (v té době byly cesty zamořeny zloději, kteří přepadávali pocestné), anebo v případě požárů, ke kterým v Edu docházelo velmi často a proto choninové často s sebou nosili veškeré cennosti, které si samozřejmě chtěli ubránit před všudypřítomnými zloději.

Zatímco meč byl před obdobím Edo (období Sengoku jidai – období válčících států) opečováván jak se ke zbraní sluší (pozor, neznamená to posvátně uctíván/duše bojovníka, apod., jak se dnes často mylně věří), podobně jako luk a kopí (hlavní zbraně samurajů), v období Edo se postupně stával spíše jen jakýmsi symbolem (vyšší) společenské třídy. Samurajové se postupně měnili z válečníků na úředníky, byrokraty, filozofy, ale i policisty. A samozřejmě někteří stále zůstávali v armádě jako šógunova armáda.

Samurajové se přesto stále snažili si udržovat svou technickou zručnost v zacházení se zbraněmi a proto po celém Japonsku, ale hlavně v Edo, vznikaly dojo se školami kenjutsu, kde se kromě zacházení meče učili mladí samurajové i další bojová umění (Bujutsu). Mistři a učitelé meče byly v období Edo velmi uctívání, protože se snažili uchovat samurajskou tradici nebezpečného válečníka, zatímco někteří samurajové postupně zlenivěli, anebo se dali na kriminální či policejní dráhu, jak si později řekneme.

Bohužel však i mnoho ryuha (škol) začalo postupně upřednostňovat výuku vizuálně efektních technik, před těmi praktickými bojovými, aby přilákali další zájemce do své školy, což vedlo k další degradaci technik i celých systémů. Už v té době se proto ozývalo mnoho odpůrců této tendence, kteří varovali před tím, že díky „květnatým stylům“ na efekt Japonsko postupně ztrácí svou bojeschopnost. Bohužel to nic nebylo platné, protože v té době se již upřednostňovala především zručnost orientovat se v úřednickém světě než na bojišti. Jen připomínám, že se bavíme o 17. století… Další ránu dostaly Bujutsu školy (tedy tradiční školy bojových umění) po přechodu na Budó formu, kde se dále upozadila bojová stránka na úkor rozvoje bojovníkova ducha….Jestli to byl správný krok, ponechám na vašem zvážení a případné diskusi někdy jindy.

Kirisute gomen, aneb „zabít a odejít“

O tomto právu samurajů jsem psal již zde, proto jen velmi krátce. Jedná se právo, které umožňovalo samurajům setnout jakéhokoliv chonina, nomina či příslušníka kasty eta (ne-člověk), nicméně ani to nebylo úplně bez důsledků. Samurajové tohoto práva občas zneužívali proto, aby otestovali své ostří (tsuji giri), avšak mohli pak s jistotou počítat s tím, že budou následně zatčeni a vyšetřováni, jestli měli opravdu dostatečný důvod k takovému činu. Tokugawský šógunát vydal sadu nařízení Kujikata osadamegaki, který přesně definoval ospravedlnitelné důvody, stejně tak jako tresty pro samuraje. Šógunát si byl velmi dobře vědom toho, že mrtvý obchodník nebude platit daně a proto velmi přísně trestal samuraje, pokud se prokázal nedostatečný důvod k zabití daňového plátce. Prošlo mu to většinou jen tehdy, pokud byl ten druhý ozbrojen a mohl se bránit. I proto se „občas“ stávalo, že s sebou samurajové nosili ještě jednu zbraň, kterou poté mohli vložit do rukou…již mrtvého rolníka a ukázat, že šlo čistě o (jejich) obranu….

POKRAČOVÁNÍ

Zdroj:
Taiho jutsu – law and order in the age of the samurai; Don Cunningham; Tuttle Publishing; 2004, first edition; ISBN 0-8048-3536-5
Taiho jutsu

Jarda Kolcun