bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

únor 2020
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 1

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 780
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 253
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 220

Mýty a pověry v bojovkách 20 - Bushido III

Kniha Bushido: Duše Japonska však získala zcela jiné přijetí v Japonsku. Přestože termín Bushido se teprve chystal vstoupit i na japonskou scénu, existovalo tu již mnoho reakcí předních japonských vědců a historiků, kteří knihu již přečetli v angličtině a otevřeně vyjadřovali nesouhlas s Nitobeho reprezentací japonské historie a kultury v západním světě. I proto se Nitobe roky cíleně bránil japonskému překladu své knihy ze strachu z toho, co si čtenáři doma v Japonsku o knize pomyslí.

Přijetí Duše Japonska v Japonsku

Poté, co byla kniha přeložena do japonštiny, mnoho japonských čtenářů napadalo Nitobeho práci kvůli jeho snaze představit samuraje jako japonskou formu evropského rytíře s křesťanskými ideály a dalšími historickými nepřesnostmi. Historik Oleg Benesch vysvětluje, že většina japonských vědců nebrala Nitobeho práci příliš vážně. V době svého prvního vydání obdržela Nitobeho kniha Bushido: Duše Japonska pouze...řekněme..."vlažné" přijetí od těch Japonců, kteří již četli anglické vydání. Byly však výjimky. Tsuda Sokichi napsal v roce 1901 skutečně obrovskou kritiku knihy a odmítl i Nitobeho argumenty, proč a jak knihu napsal. Podle Tsudy „…autor věděl o předmětu svého bádání jen velmi málo“. Tsuda Nitobeho dále kritizoval i za absolutní nerozlišování mezi jednotlivými historickými japonskými obdobími.

Mnoho současníků Nitobeho se však naopak veřejně přihlásilo k výkladu kodexu Bushido založenému na „dávné historii“ Japonska. Prezentovaná forma Bushido jimi byla vnímána jako jedinečná a nesrovnatelně lepší než jakákoli cizí ideologie, která se s modernizací země začala v Japonsku objevovat. Velký příznivce Nitobeho práce, filozof Tetsujiro Inoue, zašel až tak daleko, že prohlásil evropské rytířství za „nic jiného, než uctívání ženy“, a dokonce se vysmíval konfucianismu jako podřadnému čínskému dovozu. A jeho ortodoxní myšlenková škola nakonec plně akceptovala Nitobeho verzi Bushido, byť byla „znečištěna křesťanskými ideály“.

Aby se věci ještě více zkomplikovaly, v době vydání Bushido: Duše Japonska, jen několik málo Japonců znalo termín Bushido. V knize „Musaši: Sen posledního Samuraje“ (Musashi: The Dream of the Last Samurai) autor Mamoru Oshii vysvětluje: „Termín Bushido nebyl mezi Japonci vůbec známý…… objevil se sice velmi sporadicky v literatuře, ale rozhodně nebyl běžně používaným slovem, jak se nás snaží přesvědčit Inazo Nitobe.“ Dr. Benesch podporuje Oshiiho argument: „Skutečně, (Bushido: Duše Japonska) byla teprve druhou knihou v Japonsku, která toto téma zmiňuje… a pouze čtyři knihy v naší databázi historických knih zmiňují termín Bushido před rokem 1895. Počet publikací na téma Bushido se ale následně zvyšuje z celkem tří v roce 1899 a 1900 na sedm v roce 1901, šest v roce 1902 a poté desítky ročně od roku 1903 a dále“.

Aby toho nebylo málo, Nitobeho kniha mohutně romantizovala i onen staromódní třídní systém, který všichni, kromě samurajů, doufali, že zmizí spolu s moderním Japonskem. Samurajové měli všemožné výhody na úkor nižších společenských vrstev, což samozřejmě vzbuzovalo jejich nelibost. Ačkoliv se to stávalo jen velmi výjimečně, samuraj mohl například legálně zabít člena nižší třídy (kirisute gomen) pro „nezdvořilé, neprokazující úctu či jinak nevhodné chování.“

S takovými nerovnostmi není divu, že nižší společenské třídy necítily zrovna sympatie k japonské elitě - samurajům. Benesch píše: „Pohrdání, které mělo většina Japonců pro samuraje, bylo často popisováno jako ‚velmi významné.“ Běžný člověk, který neměl prakticky žádná práva, ani se nemohl bez povolení svého pána přestěhovat (například do města), samozřejmě neměl velký zájem oslavovat či dokonce usilovat o udržení vládnoucí třídy samurajů. Jak jsme si však již řekli, Nitobe svou knihu napsal především pro západní publikum, a nikdy nezamýšlel, aby knihu četli i čtenáři v Japonsku. Nitobe psal v angličtině, odkazoval na anglické zdroje a romantizoval fakta, aby splnil svůj cíl přiblížit jakýmkoliv způsobem západnímu světu Japonsko. Neočekával, že si jeho práci jednou přečtou i přední znalci japonské historie a kultury přímo v Japonsku.

Kritika Inazo Nitobe

Nitobeho obava z toho, co si (japonští) čtenáři pomyslí, se ukázala jako plně opodstatněná, když se na jeho knihu v Japonsku snesla těžká kritika. Mnoho japonských učenců obvinilo autora, že je absolutně nekvalifikovaný, aby psal o Bushido a zpochybňovali i jeho odborné znalosti o japonské historii a kultuře. Jeho kritici právem prohlašovali, že díky Nitobeho celkovém odcizení od japonské kultury, postrádal nezbytné vzdělání i historické a kulturní znalosti psát o takových japonských tématech, jako je právě například „historické“ Bushido. Nitobeho totální absence odkazů na věrohodné zdroje o japonské historii a literatuře jen zvyšovala váhu těchto argumentů. Kniha Bushido: Duše Japonska tak spíše zůstává spíše jako jeden subjektivní názor/přání člověka, který si zcela svévolně idealizoval japonskou minulost a kulturu, jak se mu to hodilo.

A i těch několik málo japonských odkazů, které Nitobe ve své knize uvedl, zpochybňuje její věrohodnost. Uvedu příklad - ačkoliv Saigó Takamori ve skutečnosti opravdu vedl Satsumské povstání, popsaná hrdinská motivace k sebevraždě, kterou ve své knize popsal Nitobe, z něho udělaly vzor ideálního samuraje.  Skutečnost však byla trochu jiná, jak si za chvíli také řekneme…. Nitobeho kniha spustila lavinu dalších interpretací rádoby historického samurajského kodexu cti.

Abychom však byli spravedliví, mnoho spisovatelů i kritiků Nitobeho výkladu kodexu Bushido, také záměrně ignorovalo některá historická fakta a vybírali si pouze takové informace a události, které podporovaly právě ten jejich výklad Bushido. Nicméně, nic z toho, co se dělo v té době neomlouvá jeho záměr a hlavně způsob provedení. Kniha Bushido: Duše Japonska ve svém jádru tak představuje romantizované představy, které jsou zcela mimo skutečná fakta a odhaluje odpoutanost autora od japonské historie a kultury.

Chceme novo-staré Bushido

Současná popkultura znázorňuje  Bushido jako konkrétní morální zákon. Zákon tak úzce propojený s japonskou samurajskou třídou, že se tyto dva aspekty jeví zcela neoddělitelné. Ve skutečnosti však termín Bushido začal opravdu existovat až ve dvacátém století s napsáním knihy Bushido: Duše Japonska. Termíny jako Budo (Cesta boje), Bushi no michi (Cesta válečníka) a Yumiya no michi (Cesta luku a šípu) byly v té době mnohem běžnější,“ píše Benesch. „Ačkoliv tyto termíny dokazují, že nějaké válečné ideály skutečně existovaly v japonském vědomí, přirovnávat je k Bushido by bylo velmi nepřesné. Koncept Bushido začal být používán skutečně až během období Meiji, ale nezískal široké uznání až do konce tohoto období, do roku 1912. Navzdory zažité představě mezi veřejností, samurajové skutečně o Bushido nepsali žádné spisy, ani o tomto kodexu nijak nemluvili. A nečestné činy, kterých se samurajové dopouštěli, nekončily jejich kariéru ani životy, jak se nás snaží zromantizovaná historie dle Nitobeho přesvědčit.“ To neznamená, že by starověké Japonsko postrádalo jakékoliv zákony nebo morální kodexy. Rosalind Wiseman uvádí ve své knize „Queen Bees and Wannabes“: „Všichni tak nějak tušíme, co je to kód cti. Je to sada standardů chování, včetně disciplíny, charakteru, poctivosti a loajality, které lidé dodržovali a na které se odkazovali.“ Od malých komunit, jako jsou pracoviště a kluby, až po velké instituce, jako jsou náboženství a národy, samozřejmě každá kultura své kodexy cti i koncepty morálky.

Populární nepřesná reprezentace Bushido, samuraje a starověkého Japonska však zobrazuje jasný a přísně vynucený kodex cti. Zneuctěním tohoto kodexu znamenalo spáchat duchovní a poté i fyzickou sebevraždu. Knihy jako Bushido: Duše Japonska a Hagakure – moudrost samuraje z kraje Saga od Yamamoto Tsunetomo, které byly mohutně popularizovány (po zániku třídy samurajů), pomáhají tento mýtus dále posilovat, takže se zdá, jako by samuraj velmi doslovně žil a jednal podle jasně definovaného souboru pravidel, která však ve skutečnosti nikdy neexistovala. Ale je nutné mít neustále na paměti, že například v případě knihy Hagakure se původně jednalo o knihu určenou pro malou skupinu podobně smýšlejících samurajů, kterou však v období modernizace a později i nacionalizace Japonska začali chybně prezentovat jako široce rozšířený spis, kterým se řídili všichni samurajové…podobně jako i morálním kodexem Bushido….. 

 

 

Pokračování

Předchozí díl

 

Překlad článku: Bushido: Way of total bullshit

Použité zdroje:

 

Jarda Kolcun