bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

srpen 2019
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 728
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 251
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 214

Mýty a pověry v bojovkách 12 - karate, zen

V tomto díle se podíváme blíže na následující dvě témata: nejdříve si vysvětlíme, proč karate skutečně není bojové umění jako judo, kendo či kyudo. Ve druhé části si pak osvětlíme další mýtus - tentokrát věnovaný nepochopení vztahu zenu a samurajů. Všechno to začalo několika dopisy jednoho mnicha svému příteli a studentovi a pak...to už je historie. Tak pojďme na to.

Karate není bojové/válečné umění

Chvilku vydržte, než začnete protestovat. Slibuji, že vše vysvětlím a rozhodně to nevyzní v neprospěch karate. Cílem tohoto dílu bude naučit se používat správné odborné „termity“ a zjistit tak, že i když karate skutečně není bojové umění, vůbec to neznamená, že není funkční nebo jakkoliv méněcenné.

Asi nejvýstižnější název pro „bojové/válečné/vojenské“ je v japonštině používán termín „bu“. Předponu „bu“ můžete nalézt u budo, bujutsu, bushi, Bushido, bugei, bugeisha, apod. Je důležité si také uvědomit, že hovoříme pouze o japonských bojových uměních, která jsou následně rozdělena do dvou hlavních kategorií – bujutsu (klasické válečnické styly) a Budo (moderní styly boje, jejichž cílem je především práce na sobě, než na pilování technických znalostí boje). Je také nutné si uvědomit, že za bojová umění – Bujutsu jsou označována taková japonská umění boje, která byla používána samuraji a vojáky v Japonsku.

Karate však japonské není (pochází z Okinawy). A navíc není ani bojové/válečnické ve smyslu japonských bojovníků/samurajů, jak si teď vysvětlíme. Na Okinawě upřednostňují termín Te-gua než nesprávně používaný termín Kobudo, který odkazuje spíše na staré zbraňové systémy v Japonsku.

A co tedy Karate je, když není bojovým/válečnickým/vojenským uměním? Asi nejblíže je kategorie civilní metoda sebeobrany. Civilní proto, že na Okinawě se karate cvičilo hlavně mezi rolníky a rybáři. 

Pozor! To, že karate není bojové umění, jeho efektivitu vůbec nesnižuje. Dle mého názoru je tomu naopak – ukazuje, že od začátku bylo vytvářené civilisty a pro civilisty. A bylo tak skvělé, že jej nakonec převzali i Japonci, kteří jej poté pojaponštili, aby bylo snadněji přijaté japonskou veřejností (viz použití stejného gi, technických stupňů i systému páskování jako v systému Kodokan judo).

Abychom byli zcela přesní, musíme si ještě definovat slovo „efektivní“. Kdy? V jaké situaci je karate efektivní? Pokud cvičíte v dojo, v keiko gi (nesprávně kimonu) a máte pravidla co je povolené a co naopak ne, pak nejde už ani o civilní sebeobranný systém. Pokud totiž cvičíte s jasnými pravidly, pak se velmi pravděpodobně jedná o bojový sport, podobně jako judo či MMA. Mimochodem, právě MMA (Mixed Martial Arts – smíšená bojová umění) mají podobný problém – nejsou bojovým, v původním slova smyslu válečným, ani uměním, ale spíše bojovým sportem, který je navíc ochuzen o filozofický a kulturní kontext, kterým se však naopak může pochlubit právě karate a díky kterému ze svých studentů nevychovává jen rváče.

A že se dá s pomocí karate/juda/boxu/šermu/mma ubránit? Ano, je známo také několik případů, kdy se golfista ubránil útoku hada pomocí golfové hole a golfu také neříkáme „bojové umění“. Abychom si rozuměli – výše uvedené informace nesnižují efektivitu té které aktivity. Jen ukazují, že bychom je měli správně pojmenovat, aby tak nedocházelo k záměně jen proto, že je zrovna IN sebeobrana či brazilské jiu jitsu.

To je vše k termínu „bojové“ a nyní se podíváme na druhou část – „umění“ a jeho souvislostí s karate. Japonské slovo „jutsu“ znamená spíše „technika, dovednost“ než „umění“ v tom západním slova smyslu. Je většinou dáváno do protikladu k „do“, kde jutsu se soustředí na zvládnutí řemesla, dovednosti, kdežto „do“ je spíše o vnitřním rozvoji bojovníka.

Existuje tedy karate jutsu? Do 20. století se většina okinawských systémů sebeobrany nazývala „te“ („ruka“), nebo „tode“ (čínská ruka). Avšak Gichin Funakoshi a jeho soukmenovci se snažili představit v Japonsku karate nikoliv jen po té fyzické stránce (jutsu), ale chtěli ukázat i jeho hluboké duchovní hodnoty, které karate v člověku vychovává. Proto zatímco tode na Okinawě bychom japonsky nazvali „karate jutsu“, v Japonsku se postupně změnilo na „karate do“ – „Cesta prázdné ruky“.

Zen buddhismus a samurajové

Pokud se někoho zeptáte, jestli ví, co nebo kdo je samuraj, pravděpodobně odpoví, že se jedná o japonského válečníka, který kromě boje často meditoval. Bohužel to je však představa, která s realitou nemá moc společného, viz předchozí díl tohoto cyklu.

Na Západě se však tato představa hodně rozšířila, protože nám zněla romanticky, atraktivně a svým způsobem i známě (podobně jako středověký rytíř, který se před bojem modlí). Pojďme i tento mýtus vyvrátit. O (zenový) buddhismus se samurajové začali zajímat…no…prakticky až na Západě. Že je to nesmysl? Počkejte ještě s těmi rychlými soudy.

Buddhismus jako filozofický směr je v Japonsku znám již od 12. století. Přišel z Číny a byl oblíbený hlavně mezi šlechtou. Jeho centrum bylo v Kyotu a v Kamakuře, kde sídlil i shogun, vojenský vládce Japonska.

Jelikož byl (buddhistický) mnich většinou vzdělanější, než průměrný samuraj, sloužili jim jako rádci a učitelé. Někteří historici z tohoto faktu chybně vyvodili, že se samurajové zajímali o zenový buddhismus, ale jak si za chvíli vysvětlíme, není to tak úplně pravda.

Od přibližně 10. století do 17. století bylo Japonsko prakticky neustále ve válce. Samurajové žili s tím, že příští bitva či dokonce příští hodina může být jejich poslední. Neměli ten přepych, že by seděli dlouhé hodiny v meditacích a rozjímáním nad koanem, jak se to vyžaduje při studiu (nejen) zenového buddhismu. Studium buddhismu znamenal dlouhý proces studia a poznávání, na který samuraj zkrátka v té době neměl čas. Nicméně jak jsme si řekli již dříve, samuraj buddhistické mnichy respektoval kvůli jejich vzdělání a jiném pohledu na věc.

Za zmínku stojí fakt, že v nalezených (samurajských) dopisech i svitcích densho (svitky vztahujícím se k nějaké škole bojových umění) samurajové jen velmi velmi zřídka zmiňovali zenový buddhismus. To zákonitě vede k otázce – jaký duchovní výcvik tedy samurajové měli? A jak je možné, že se zenový buddhismus a samurajové nyní vnímají v tak úzkém vztahu?

Zenový buddhismus a samurajové

Nejdříve zodpovězme druhý dotaz – Yagyu Munenori (1571-1646), druhý velmistr školy Yagyu Shinkage ryu byl přítelem a studentem zenového mnicha Takuana Soho (1573-1645). Takuan napsal několik pojednání a dopisů svému studentovi a aby mu problematiku zenového buddhismu co nejlépe přiblížil, použil analogii s uměním meče. Jde o známou metodu vzdělávání – nejlépe totiž člověk pochopí předávanou informaci, pokud používáte slova a přirovnání, které již zná.

A jelikož šermířská škola Yagyu Shinkage ryu požívala také obliby u šóguna, měla v té době obrovský vliv na tehdejší společnost. Tyto svitky a pojednání se tak následně předávaly a četly i mezi šlechtou, která automaticky předpokládala, že když mají svitky ze školy Yagyu Shinkage ryu, je tu pravděpodobně úzký vztah mezi zenovým buddhismem a uměním meče. Je však potřeba rozlišovat mezi svitky densho, které obsahují techniky, principy a filozofii dané školy a které patří k nejutajovanějším věcem té které školy. V moderním jazyce bychom mohli říci, že svitky densho obsahovaly „know how“ školy a proto musely být velmi chráněny.

Nu a pak tu máme svitky od Takuana (sebrané spisy vyšly i v češtině v knize Cesta zenu, cesta meče), které kolovaly mezi šlechtou a ty tajné vůbec nebyly. Co vlastně Takuan svému žákovi vysvětloval? Zaměřoval se primárně na vztah mezi výcvikem a spontánností, respektive stavem mysli nejen při tréninku, ale i při boji.

Dovol mi to vysvětlit v terminologii bojových umění. Jako začátečník nemáš ani ponětí o správném postoji, pozici meči vůči soupeři, apod. Takže když se dostaneš do situace, kdy stojíš proti soupeři, nemusíš se rozhodovat mezi tím či oním postojem. Zkrátka si stoupneš tak, jak ti to v tu chvíli přijde přirozené. Pokud na tebe soupeř zaútočí, jen se bráníš. Opět tu neprobíhá nějaký rozhodovací proces mezi tou či onou obranou. Díky tomu reaguješ rychleji. A tak to platí i v běžném životě – jsi schopen reagovat na změny mnohem rychleji, pokud máš prázdnou mysl, nezatíženou předsudky, rušivými myšlenkami, strachem, či obavami o svou budoucnost. Proto studujeme umění Zenu, abychom ze své mysli odstranili veškeré překážky a ta tak mohla vidět svět jaký skutečně je“, napsal v jednom ze svých dopisů Yagyu Munenorimu mnich Takuan.

Podobně takto navázal i Miyamoto Musashi ve své Knize pěti kruhů: “Podle vědy bojových umění musí být stav mysli v boji podobný jako v klidných dobách. Cvič svou mysl, aby zde nebyl rozdíl mezi myslí v boji a v každodenním životě. Snaž se, aby tvá mysl byla klidná a uvolněná a nikoliv napnutá a plná rušivých myšlenek minulosti i budoucnosti. Jedině pak uvidíš situaci ve své pravé podobě.“, napsal Musashi.

Šermíři jako Yagyu či Musashi se následně věnovali studiu Zenu a vyprázdnění mysli z následujících důvodů:

  • Šlo o metodu práce s vlastní myslí
  • Učili se reagovat spontánně, bez pochyb, obav, váhání a strachů v jakékoliv situaci
  • Snažili se naučit vidět ještě předtím, než se stanou. Pozor – jakkoliv to může znít ezotericky, ve skutečnosti šlo o to, že když váš soupeř neuměl kontrolovat svou mysl, mohli jste jasně vidět v jeho neverbálním projevu (řeč těla) jeho vztek/obavy, apod. a díky tomu vcelku přesně odhadnout, jestli a kdy zaútočí. To vám také pomohlo vmanévrovat soupeře do situace, kdy se nedokázal plně kontrolovat a tím pádem se stal velmi zranitelným.

Když se pak po druhé světové válce japonská bojová umění ve velkém představily světu, tento (chybný) vztah mezi zenovým buddhismem a bujutsu se ještě více posílil. Obzvláště tomu napomohly dvě knihy, ze kterých vychází prakticky všechny další pojednání o zenu a Cestě válečníka. První je od učence Daisetsu Suzukiho, který nebyl ani zenovým mistrem, ani mistrem nějakého bojového umění. Ten napsal velmi úspěšnou knihu Zen a japonská kultura (Zen and Japanese Culture), kde věnoval dvě dlouhé kapitoly Zenu a umění meče.

Druhý byl Eugen Herrigel, Němec, který měl jen základní znalost japonštiny a krátce studoval Kyudo během svého pobytu v Japonsku ve třicátých letech minulého století. Ve své knize Zen a umění lukostřelby (Zen and the art of Archery) používá zenový buddhismus k vysvětlení Budó. Doslova vše, co od té doby bylo napsáno v angličtině, se dá vystopovat zpět buď k překladům Takuanových svitků anebo těmto dvěma knihám.

Není tedy pravda, že by všichni samurajové studovali Zen, ale je pravda, že se našli tací samurajové, kteří neustále hledali nové způsoby, jak být lepší, jak cvičit nejen své tělo, ale i svou mysl. A právě Zen se ukázal jako vynikající metoda, jak toho dosáhnout.

Pokud tedy chce moderní budoka (student Budo) studovat také zen, není problém. Ale nemělo by to být kvůli historickému a duchovnímu spojení zenu a samurajů, protože jak jsme si právě vysvětlili, takové obecné spojení zde fakticky nikdy nebylo.

Duchovní výcvik samurajů

A nyní se vraťme k první otázce - jaký duchovní výcvik tedy samurajové měli? Pozor nezaměňovat se studiem etického kodexu Bushido.

V prvé řadě si musíme znovu zopakovat, že průměrný samuraj se zenovým buddhismem neměl moc společného, protože na něj zkrátka neměl čas. Studium zenového buddhismu vyžaduje pravidelné dlouhé meditace a rozjímaní, na což samuraj neměl čas, protože musel sloužit svému pánovi (pozor, to neznamená jen bojovat, či hlídat jak jsme si řekli v tomto díle našeho cyklu).

Tak jaký duchovní směr tedy samurajové studovali? Velmi pravděpodobně se jedná o mikkyo. Na tento termín jsem poprvé narazil, když jsem se začal zajímat jako malý kluk o ninjutsu. Mělo se jednat o tajné učení, jak v sobě probouzet skryté síly pomocí prstových muder Kuji in. Ale protože vysvětlení byla dosti složitá, nakonec jsem studia zanechal. A hle, opět jsme na mikkyo narazili. Takže si jej pojďme vysvětlit ve srozumitelných termínech a zároveň si detailněji osvětlit jeho vztah k samurajům.

Mikkyo je směr japonského buddhismu, kterému se také někdy říká Shingon. Jedná se pravděpodobně o jediný skutečný buddhistický směr, který má své kořeny v Japonsku. Buddhismus kromě jiného učí, že veškeré naše utrpení pochází z našich tužeb, které nikdy nejsou dokonale uspokojeny. A proto bychom se měli od nich oprostit.

Mikkyo učí prostřednictvím duchovních i logických cvičení probudit v sobě skryté (nadpřirozené) síly. Nejznámějších z nich jsou prstové mudry Kuji in a Kuji kiri, které je používané například v ninjutsu, ale i v józe.

Vliv mikkyo na bojová umění není na první pohled příliš viditelný. V Japonsku jsou však hrady, které mají ve svých (kamenných) základech skrytý kámen s mikkyo nápisy.  Dokonce najdete mikkyo nápisy a symboly i na zbroji a zbraních tehdejších samurajských válečníků. I svitky densho, o kterých jsem psal výše, jsou často po stranách ilustrovány také mikkyo symboly. Nemluvě o svitcích menkyo kaiden (licence k učení), které také obsahují četné mikkyo symboly na ochranu.

Samozřejmě se tyto věci cizincům neříkaly, takže pro neznalého působily jako běžné kresby. Zkrátka jestli nějaký filozofický směr ovlivňoval samuraje, pak je to zcela jistě mikkyo buddhismus. A ono je to možná i pochopitelné. Pochopení mikkyo vyžadovalo zasvěcení do všech detailů. Jednalo se tedy o podobný princip jako bojová umění. Nevyžadovalo dlouhé meditace a rozjímání, protože nácvik prstových muder kuji in anebo kresby ochranných symbolů bylo možné se naučit relativně rychle.

Počátkem 19. století se celá japonská společnost modernizuje po evropském vzoru a tento vztah ještě více ustupuje do pozadí. Názorně je to vidět například u Kodokan juda, kde Jigoro Kano záměrně eliminoval jakékoliv spirituální aspekty bojových umění a místo toho začal zdůrazňovat etické a sociální aspekty s kapkou konfuciánského vlivu.

 

Pokračování

Předchozí díl

Zdroj:
Moving Toward stilness: Lessons in Daily life from martial ways of Japan; Dave Lowry; Tuttle Publishing; 2000; ISBN: 978-0-8048-3160-4
The Japanese Art of War: Understanding the culture of strategy; Thomas Cleary; Shambhala, Boston Book; 2005; ISBN: 978-0-87773-907-4
The essence of Budo – A practitioner’s guide to understanding the Japanese martial ways; Dave Lowry; Shambhala, Boston Book; 2010; ISBN: 978-1-59030-846-2
Clouds in the west: lessons from the martial arts of Japan; Dave Lowry; The Lyon Press; 2004; ISBN: 1-59228-590-2
In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9
Traditions, Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts; Dave Lowry; Tuttle Publishing; First edition; 2002; ISBN-10: 0-8048-3432-6
Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf
Japanese hanko stamp - FAQ
History of Budo - part 1, History of Budo - part 2; Empty Mind Films

Jarda Kolcun