bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

srpen 2019
Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 728
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 251
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 214

Mýty a pověry v bojovkách 8 - sensei

Když se řekne sensei, patrně se většině lidí vybaví sensei z kresleného seriálu Želvy Ninja, nebo sensei Miyagi z filmu Karate Kid, nebo mistr Yoda z Hvězdných válek, anebo sifu z Kung fu Pandy. Pokaždé je to stará osoba, která má mezi svými studenty obrovský respekt díky svým dovednostem, znalostem i zkušenostem boje.

Překlad slova sensei

Slovo „sensei“ se skládá ze dvou slov „sen“ a „sei“. V překladu znamenají „dříve narozený“, nebo také „narozený před 1.000 let“. Samozřejmě toto nelze brát doslova. Význam tohoto oslovení je ve smyslu obrovských znalostí, které tato osoba nasbírala za „1.000 let“ svého života a studia. Oslovení sensei se v Japonsku používá i v jiných oblastech lidského vědění a nejde tedy o titul vyhrazený pouze pro učitele (japonských) bojových umění.

Pravidla psaní oslovení sensei

V Japonsku se oslovení sensei uvádí vždy až za jménem (například „Suzuki sensei“ podobně jako „Suzuki san“) na rozdíl od západního způsobu, kde se titul sensei dává naopak před jméno (tedy „sensei Novák“ podobně jako „pan Novák“). A když se podíváte na podpisy/hanko (razítko, které Japoncům i oficiálně nahrazuje jejich podpis) nejen mistrů bojových umění v Japonsku, tak ti si nikdy za své jméno nepíšou titul sensei. Považovalo by se to za nevhodnou manifestaci ega a zároveň i projev nejistoty ve vlastní dovednosti. Skutečný sensei nemusí ostatním dávat tak viditelně vědět, že je senseiem. Lidé by to měli být schopni poznat.

Kdo tedy je sensei?

Sensei je učitel….a přitom není učitelem ve smyslu západního vzdělávání. Sensei také není kouč ani instruktor. Sensei také nezastupuje otce a není ani žádným guru, mnichem, náboženským vůdcem či orákulem. Zcela jistě sensei neví všechno a ani by se neměl schovávat za rádoby ezoterické rady a poznámky, kterým nikdo nerozumí. Často ani on ne…. Tohle je skutečně pouze filmová představa vševědoucího mistra.

Sensei také není terapeut, který „má připravený pro své studenty gauč“. Neřeší jejich traumata z dětství, ani se nesnaží napravit člověka, který je sociopatem, protože ani na to nemá potřebnou kvalifikaci. Jeho úkolem je (pouze) naučit bojové umění a vše s tím související a proto si pečlivě vybírá, koho bude učit.

Ve filmu často vidíte, jak nějaký rváč nalezne cestu k mistrovi a postupně se z něho stává jiný, lepší člověk. No….je to zcela jistě...hezká pohádka, jelikož ona přeměna není kvůli tomu, že se učí lépe a efektivněji mlátit jiné, ale kvůli kulturním, filozofickým i historickým hodnotám, které bojové umění (nikoliv bojový sport) výuku boje provází. Ale o tom více až někdy příště.

Sensei a alfa samec?

Sensei nemusí být zběhlý ve všech myslitelných oblastech lidského vědění a nemusí být ani nutně ten nejsilnější, nejzručnější a nejdokonalejší bojovník v dojo. Což mi připomnělo knihu Moudrost vlků: Jak myslí, jak vnímají a pečují o sebe od Elli. H. Radingerové. Kromě jiného autorka v této knize vysvětluje termín „alfa samec“. Říká, že alfa samec také nutně nemusí být nejsilnější, nejagresivnější či největší. Zajímavé je, že alfa samci jsou často staří vlci, kteří již nemají takovou sílu či agresivitu jako ti mladí. V čem však vynikají, jsou jejich zkušenosti z lovu. Právě díky nim má smečka mnohem větší úspěšnost v lovu, než kdyby v čele stál (nezkušený) mladý vlk, který je ale nejsilnější největší a nejagresivnější.

Tito vlci hrají ve smečce svou roli těch, kteří útočí ve finále na oběť, případně brání smečku před vetřelci. Nejstarší vlci organizují smečku k lovu a volí takovou strategii, která jim zajistí dostatek jídla. A protože vědí, že už nemají takovou rychlost a sílu jako ti mladí, zůstávají v pozadí, odkud radí, učí a pomáhají smečce.

Sensei je svým způsobem velmi podobný těmto starším vlkům. V optimálním případě si prošli v mládí mnoha konflikty a skutečně ví, jaké to je bránit svůj život i jej vzít. A pokud vše zvládli (o čemž mohou svědčit jejich jizvy), mohou svou zkušenosti předávat svým studentům. A protože znají cenu lidského života i cenu za zabití (tj. co to udělá s psychikou člověka), většinou jsou jejich techniky takové, aby studenti nikdy nemuseli jiný život vzít (hovořím o civilních systémech sebeobrany). To je obrovský rozdíl od dvacetiletých černých pásů, kteří si již nechávají říkat sensei (ačkoliv do tohoto titulu mentálně nedorostli) a hrdě vyučují likvidační techniky za obdivných pohledů svých studentů…a samozřejmě i studentek. Připomínají tak malé děti, kteří si hrají s ohněm. Vzniklou škodu je pak velmi těžké, ne-li nemožné, napravit. Ale to je na jiné povídání a navíc mám pocit, že jsem o tom již kdysi psal v cyklu Kapitoly o zabíjení.

Sensei vs. Soke

Někdy bývá sensei zaměňován s titulem iemoto či soke, které se však překládají jako hlavní mistr/velmistr či chcete-li ředitel školy. Jde buď o zakladatele stylu či školy, anebo jeho dědic (v rodinné linii). A v některých případech mohou skutečně tyto dvě role splývat. Člověk tak může být zároveň sokem i senseiem. Ne vždy však rodinný dědic (soke) je automaticky i tím nejlepším učitelem (senseiem). Sensei může být pověřen sokem, aby v jeho škole vyučoval. Soke tak byl ten, který rozhodoval, kdo další může danou školu/styl vyučovat ať již v jeho škole, anebo kdo dostane licenci (menkyo kaiden) ji učit zcela odděleně od původní školy.

Na druhou stranu je také důležité zmínit, že v současnosti neexistuje nějaký výbor či organizace, která by udělovala titul sensei. Tedy pokud nejste pod nějakou (mezinárodní) organizací, kde o titulu rozhoduje „rada starších“ (rozuměj držitelé nejvyšších technických stupňů). Jenže i tam je to hodně o politice a především…o penězích. Platíte za členství, za zkoušky a později i za své studenty. Platíte proto, aby se „rada starších“ a celý ten administrativní moloch uživil, ačkoliv již nic nového do systému nepřináší…a zároveň brání novým změnám (obsah a forma výuky/zkoušek, apod.).

Pokud člověk tzv. „jede na vlastní triko“, pak mu nikdo nemůže bránit (snad jen kromě jeho svědomí) si říkat například „všemocný pán vesmíru, Buddhou vysvěcený kněz a držitel 18. danu v devatenácti nejefektivnějších stylech boje celého světa“. A pokud nalezne dostatečný počet studentů, kteří toto akceptují, pak je to bohužel již „jejich boj“. Ale už jen to, že takový „sensei“ všude publikuje, v čem všem je držitelem minimálně černého pásu, nosí budhistickou róbu, mrmlá nějaké nesrozumitelné modlitby a vyžaduje od svých oveček, pardon studentů, bezmeznou poslušnost, by mělo aktivovat jejich poplachové čidlo „guru Járy“ a zájemce by raději měl z takové školy pádit, jak jen nejrychleji dovede….nu aby nebyl jednou  „odháčkován“ ;-) Takový člověk a škola nemá s filozofií Bujutsu/Budó a titulem sensei skutečně nic společného.

Jak se stát senseiem

Sensei je člověk, který nejčastěji získal svou znalost a zkušenost formou „isshin deshi“, tedy přímým předáním/získáním znalosti a dovednosti buď na bojišti, nebo od jiného učitele. Isshin deshi je přímé předávání znalostí od jednoho na druhého. Je důležité také zmínit, že mnoho lekcí se odehrává i mimo dojo, kdy student tráví svůj čas s učitelem a formou rozhovorů i pozorování se postupně učí chápat, o čem bojová umění jsou.

Vůbec první učitelé organizované výuky (někdy v polovině 14. století) získali svůj titul sensei díky svým skutečným dovednostem na bojišti a zároveň i schopnosti je naučit ostatní. Pokud na bojišti přežili, pravděpodobně udělali něco správně a taková zkušenost stojí za sdílení mezi další spolubojovníky. Výhodou této formy výuky bylo i to, že vyučovaná technika či dovednost měla svůj původ ve skutečném boji. Ten druhý, se kterým se takový bojovník (sensei) střetl, většinou skončil buď těžce zmrzačený anebo mrtvý. Nešlo tedy o nějaké vymyšlené kombinace, které navenek „vypadají fakt drsně“, ale ve skutečnosti se hodí maximálně na nějakou budoshow.

Z počátku organizované výuky neexistují (nebo alespoň dosud nebyly nalezeny) žádné písemné materiály – manuály, učebnice, apod., takže se o počátcích výuky a ustanovení titulu sensei můžeme jen dohadovat dle dostupných nepřímých důkazů. Až někdy ve druhé polovině 14. století, kdy byla ustanovena první ryu (škola), jsou první spolehlivé důkazy o existenci role senseie ve výuce.

Výhodou takto organizovaných škol bylo to, že shromažďovalo kolektivní zkušenost a nešlo tedy jen o jeden (zcela nekritický) způsob řešení nějaké konfliktní situace. A do konce patnáctého století systém ryu jež převládl v drtivé většině škol a systémů. Školu založil soke a v ní pak vyučoval jen či více senseiů.

Co je důležité zmínit, je fakt, že zvláště později v historii (17. - 19. století) se většinou jednalo již o velmi úzce specializované školy. To znamená, že bojovník musel studovat u více mistrů, aby získal potřebnou dovednost v kyujutsu, sojutsu, kenjutsu, naginatajutsu či třeba jujutsu.

Gramotnost studentů – často opomíjená část výuky

Je také důležité zmínit, že se studenti v ryu vzdělávali nejen v oblasti boje, ale i ve čtení a psaní. Během 17. století tak bylo v Japonsku více jak 90% (!!!) Japonců schopno číst a psát. Abychom byli úplně přesní, takto vysoká gramotnost není jen zásluha ryu, ale i budhistických chrámů a soukromých učitelů, kteří lidi učili číst a psát. Některá panství dokonce založila akademie, kde se mohly děti samurajů vzdělávat. Nicméně až do počátku dvacátého století, kdy země ustanovila po vzoru západního vzdělávacího systému státní školy, neprobíhalo nějaké masívní, organizované a systematické vzdělávání a i školy bojových umění tak hrály ve vzdělávání obrovskou roli.

Je proto škoda, že v současných, především dětských, klubech bojových umění se na vzdělávání nebere příliš ohled pod výmluvou, že na to není čas. Hlavní tak je, že dítě chodí na tréninky a platí členské poplatky. Výsledkem pak je podobně izolovaná výuka (rozuměj od jiných aktivit) jako je aerobic, či tenis. A přitom právě bojová umění mohou a mají nabízet skutečně komplexní pohled na člověka a jeho sebevzdělávání. A to rozhodně není jen výuka úderů, kopů, hodů, pák či škrcení.

Čí je to chyba? Jednoznačně senseie, který vidí a učí pouze vnější formu a o vnitřních aspektech maximálně tlachá v nejasných pojmech a jen proto, že se to zkrátka od něj očekává…..A přitom je to obrovské mrhání časem studentů, ale pokud ti si vybrali takového senseie, pak je to jejich volba a zodpovědnost.

Jen pro zajímavost, ať je vidět, že jen netlachám – víte, jak je to u nás v roztockém klubu jujutsu? Pravidelně kontrolujeme studentům žákovské knížky, a pokud má některý student dlouhodobě špatné známky, má pozastavené členství, dokud si své známky neopraví (je skvělé, že v tom máme i podporu rodičů). Pořádáme pro děti různé vzdělávací akce, ať už se týkají ukazování souvislostí mezi vědou a bojovými uměními, nebo i výukou jiných oblastí jako je první pomoc, umění přežít v lese, na vodě, v zimě, apod. A samozřejmě i prezentací jiných bojových umění, protože ačkoliv si osobně myslím, že jujutsu je (ve své původní podobě) nejlepší bojové umění ;-), rád bych, aby na to studenti přišli postupně sami…a přitom poznali i výhody nalézání souvislostí a radosti z nových informací.

Vztah sensei a student - minulost

Před druhou světovou válku měli studenti bojových umění osobní vztah se svým senseiem. Po válce vzrostl počet (západních) zájemců o studium bojových umění tak, že již nebylo možné, aby si sensei pamatoval každého jednotlivého studenta, natož s ním mohl osobně trávit čas a předávat tak své znalosti původní metodou (isshin deshi). V současné době soke (ředitel školy/organizace) často ani netuší kolik přesně studentů škola má, či jak vypadají a sensei je často učitelem bez hlubšího vztahu ke svým studentům. Ne, že by nechtěl, ale studentů je zkrátka tolik, že není v lidských silách si je všechny pamatovat a individuálně předávat zkušenosti, jako tomu bylo dříve.

Autor knihy, ze které ve svém povídání čerpám, Dave Lowry se během studia v Japonsku zeptal svého učitele, kolik by měl mít studentů, až bude jednou učit. Učitel mu odvětil, že pokud je schopen stále ještě rozeznat své studenty podle toho, jak křičí kiai, či jak zní jejich pohyb bez toho, aby se na ně podíval, pak je to optimální počet. Je nutné si znovu připomenout, že výuka probíhala často v rodinném kruhu či v malé skupině, kde spolu studenti sdíleli většinu dne. Znali se velmi dobře, protože vedle sebe pak i bojovali.

Vztah sensei a student - současnost

Současná doba je velmi odlišná, má jiné cíle a důvody a i proto je výuka také zcela jiná co do kvality a obsahu předávaných znalostí. Neznamená to, že není možné mít podobný vztah se svými studenty/senseiem, jako tomu bylo v minulosti, jen je nutné se přizpůsobit novým podmínkám a zde je pár tipů, které se mi osvědčily:

  • Pokud jste student, pak navrhněte svému učiteli, že spolu občas (ideálně pravidelně) zajdete na pivko, kávu, zmrzlinu či limonádu. Zde se pak můžete ptát na věci kolem bojových umění, na které během tréninku není čas.
  • Pokud jste učitel, pak organizujte pro své studenty víkendové či týdenní pobytové akce, kde je šance si večer sednout a probírat i věci kolem bojových umění, na které během tréninku není čas.

Každopádně se snažte trávit se svým učitelem/studenty maximum času, aby předávaná znalost byla co nejlépe pochopena i v odpovídajících souvislostech. Není to jen o fyzickém pohybu, ale o souvisejícím nastavení mysli a znalostech kontextu. Ne vše je možné předat během hodinové výuky jednou či dvakrát týdně.

Při výuce dětí se nám také osvědčil přístup, kdy v dojo striktně vyžadujeme oslovení sensei, nicméně jakmile opustíme dojo a jsme venku (tedy výuka již skončila), mohou nás děti oslovovat křestním jménem. Jde o přístup, který je běžný v Americe a ačkoliv ne vše, co se do Ameriky z Japonska dostalo, bylo správně pochopeno a následně i vyučováno, tenhle přístup ke studentům se nám osvědčil i u nás. Zabráníte tak trapným chvílím, kdy například potkáte studenta se svými rodiči někde venku ve městě a student na vás už zdálky volá „Dobrý den sensei!“. Osobně si myslím, že mám mnohem více rolí v životě, než je sensei a pokud bych tak tvrdošíjně trval na tomto oslovení i mimo dojo, pak mám patrně vážný problém se svým egem a titul sensei si proto nezasloužím.

Renshi, kyoshi a další tituly

Některá dojo mají také další tituly, jako je renshi, kyoshi, shidoin a další. Všechny tyto tituly symbolizují určitou autoritu či úroveň zkušenosti a mají svůj původ v armádě, ze které byly následně adoptovány do Budó. Například v kendo je titul hanshi udělován těm, kteří jsou držitelé titulu kyoshi minimálně deset let, jsou staří nejméně 55 let a získali 8. dan.

Zajímavé také je, že se při běžné konverzaci nepoužívají podobným způsobem, jako titul sensei. Neměli byste oslovovat svého mistra „Suzuki hanshi“, ale jen „Suzuki san“, anebo „Suzuki sensei“, pokud je pan Suzuki učitelem. Zvláště na Západě se titulům přikládá až příliš velká pozornost. To pak vede k tomu, že se studenti ženou spíše za titulem (či za černým pásem), než za znalostmi, které se za takovým titulem skrývají…

Pokud byste běžnému Japonci řekli, že ten a ten je Budó sensei, bude tomu rozumět tak, že ona osoba je učitelem v určitém způsobu boje. Pokud to však řeknete někomu za Západu, pravděpodobně si představí osobu blízkou těm, které jsem zmínil na počátku našeho dnešního povídání. Člověk ovládající nadpřirozené síly, neporazitelný, kterého můžete oslovit jen v hlubokém předklonu. Dobrá, možná maličko přeháním, ale jsem si jistý, že podobné „senseie“ naleznete na všech kontinentech. Možnost být obdivován a uctíván je přeci tak lákavé….a jen skutečně silné osobnosti tomu odolají.

Být senseiem také neznamená být „milujícím otcem národů“. Neexistuje tu demokracie a studenti se nemohou učit to, co se jím zrovna líbí. To je další z věcí, které někteří studenti nepříliš chápou. Zvláště ti mladší, kteří mají pocit, že by jim vždy mělo být umožněno „projevit svou duchovní podstatu“ a nikdy by neměly být zraněny jejich „křehké city“….nu…jak bych to jen řekl dostatečně citlivě….možná pro ně studium bojových umění není úplně to pravé, pokud nejsou ochotni akceptovat, že sensei na ně může zvýšit hlas (nikdy však urážet či ponižovat), může po nich chtít splnit na první pohled nesmyslné, nudné úkoly…a je to jen a pouze on, kdo rozhodne, jestli a kdy bude student například připuštěn na zkoušku.

Sensei a zkoušky

Neberu zde v úvahu školy a kluby, kde se student může kdykoliv přihlásit, zaplatit poplatek a…pak zkoušky nezvládnout. Tohle je v prvé řadě neúspěch senseie. Pokud sensei někoho již pustí na zkoušky, pak ve svého studenta již věří a samotná zkouška je spíše oficiálním potvrzení a ceremonií, než skutečnou zkouškou.

Hovořím tu o klubech, kdy sensei jednoho dne poklepe na rameno studentovi a řekne, že za chvíli bude dělat zkoušku, anebo jen pogratuluje k úspěšně zvládnuté zkoušce, o které student ani netušil, že ji vykonává. To jednak vyžaduje od studenta, aby na každém tréninku ze sebe vydal maximum, jako by každý trénink byl zkouška (a ona to vlastně i zkouška je) a zbaví ho zbytečně nervozity a často i zbytečné teatrálnosti, která každou zkoušku nezbytně provází. Ale neexistuje zde jasné pravidlo. Vše je na uvážení senseie, protože na konci je senseiovou vizitkou, jestli a jak student zkoušku zvládnul.

Před mnoha lety jsem viděl zkoušku na mistrovský stupeň, kde jsem byl pouhým přihlížejícím, abych viděl, co všechno budu ještě muset zvládnout. A ačkoliv student nepodal zrovna přesvědčivý výkon, jeho sensei následně alibisticky tvrdil, že to sice nebylo úplně dokonalé (to skutečně nebylo ani zdaleka), ale ostatní ve zkušební komisi prý byli spokojení a tak mu „nezbývá“ než mu černý pás dát. Jako by si neuvědomoval, že takový člověk pak s černým pásem reprezentuje školu i učení senseie. A pokud to není dokonalé, pak dělá ostudu nejen sobě, ale i škole a senseiovi.

I proto například u nás v klubu našim studentům povolíme jít na zkoušku až v okamžiku, kdy požadovanou látku na ten který stupeň plně ovládají a samotná zkouška je již jen jakousi pouhou demonstrací pro ostatní, co všechno se budou muset ještě doučit. Neděláme z toho divadlo, ale určitou ceremonii to mít musí. Koneckonců jde o potvrzení, že student zvládnul další krok na své Cestě bojových umění a to si určitou formálnost zcela jistě zaslouží.

Sensei a další zdroje vědomostí

Studenti by také měli plně důvěřovat svému senseiovi a nevyhledávat (zvláště na počátku svého studia) další zdroje znalostí, jako jsou videa na youtube či kamarádi věnující se jinému stylu. Sensei je (měl by být) dostatečně zkušený, aby věděl, kdy a co bude studenta učit a student si proto nemůže vybírat. Sensei je jediným a pravým zdrojem informací. A pokud se to studentovi nelíbí, může odejít. I proto se sensei studentovi pořádně věnuje až po nějakém čase a nikoliv hned první hodinu jeho nástupu do školy. Senseiův čas je vzácný a on potřebuje mít jistotu, že investuje svůj čas do studenta, který za to stojí. A čím více je taková škola (ryu) blíže k Japonsku (ve smyslu vztahů, nikoliv zeměpisném), tím více je tento přístup dodržován. Toto by měli mít studenti neustále na paměti a nebýt odrazeni na první pohled malým zájmem. Ve skutečnosti si je sensei jejich přítomnosti velmi dobře vědom.

Předchozí část

Dokončení


Zdroj:
In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9
Traditions, Essays on the Japanese Martial Arts and Ways: Tuttle Martial Arts; Dave Lowry; Tuttle Publishing; First edition; 2002; ISBN-10: 0-8048-3432-6
Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf
Japanese hanko stamp - FAQ
History of Budo - part 1, History of Budo - part 2; Empty Mind Films

Jarda Kolcun