bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

leden 2019
Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 662
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 244
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 201

Japonské šermování mečem: Mé první vzpomínky na kendo v Japonsku 1

napsal Dana Abbott a přeložil Jarda Kolcun

Má první vzpomínka na Japonsko patří onomu brzkému ránu, kdy stojím před budovou Budokanu v Tokiu. Je dosti chladný jarní den a já v tom v mrazivém ránu doslova vidím svůj dech. Ale konečně jsem tam...všechny ty nové obrazy a zvuky mne zcela pohltily. Doslova na dosah ruky byla najednou celá ta úžasná japonská historie i kultura.


Najednou za sebou zaslechnu hlas, který říká „sumimasen“ (omluvte mě). Otočím se tím směrem a poprvé vidím svého senseie (mistra). Odpovím mu, že jsem se právě přestěhoval do Japonska, abych zde studoval cestu meče a naučil se japonskou kulturu. On se na mne však dívá s rozpačitou tváří, jelikož vůbec nehovoří anglicky...podobně jako já nehovořím japonsky. Pokusil jsem se znovu vykoktat další anglickou větu, avšak jeho odpověď byla stejná. V tu chvíli se mu podívám do očí a řeknu...“kendo“. „Kendo deska?“ se sensei zeptá. Přikývl jsem a tak začaly mé první kroky k dokonalosti na Cestě meče - Kendo.
Můj budoucí sensei, Abe Šinobu, mě dovede do jedné místnosti a pokývne mi, abych si u vchodu sundal boty a sedl si na podlahu pokrytou tatami rohožemi. Odejde a po několika okamžicích se dveře znovu otevřou. Vejde mladá žena, která nese konvici s čajem a šálky. Na tatami rozestaví tři šálky, zatímco se vrací sensei Abe spolu s jedním ze svých studentů. Přisednou si a ukloní se. Také se ukloním, a zatímco popíjíme čaj, jeho student se nervózně pokouší konverzovat ve své nedokonalé angličtině poté, co jsme se navzájem seznámili.
1.
Když se ohlížím zpátky, uvědomuji si, jaké neskutečné štěstí jsem tehdy měl. Přišel jsem totiž k nesprávnému vchodu budovy zrovna ve chvíli, kdy si zde byl sensei Abe Šinobu krátce zakouřit. Už si nepamatuji, o čem jsme si vlastně tehdy u čaje povídali, ale se slovníkem v ruce a v přátelské konverzaci jsem byl nakonec pozván, abych navštívil školu senseie Abe Šinobu. Předal mi tehdy svou vizitku a řekl jen: "z nádraží ... vzít taxi".
Protože jsem nechtěl otálet už ani jeden den, aby na mě sensei náhodou nezapomněl, hned příští ráno jsem sednul na vlak a zakrátko dorazil do stanice Sakura Šimači. Taxikáři jsem pak jen předal vizitku školy Abeho, řekl „onegai šimas“ a vyjeli jsme vstříc mému novému dobrodružství. Během deseti minut jízdy jsme pak už dorazili k univerzitnímu vchodu. Vstoupím a rozhlížím se kolem sebe, až najdu kancelář, která vypadá jako přijímací kancelář a předávám jim vizitku senseie Abeho. Osoba, o které se domnívám, že má patrně na starosti studenty, ukazuje na židli a ve své "nejlepší" angličtině mi říká: "sedněte prosím". Za pár okamžiků přijde další osoba a odvádí mě již do kanceláře senseie Abeho. Později jsem zjistil, že jsem měl opravdové štěstí, když jsem se s ním tehdy setkal. Den předtím se totiž tento odžii san (starý pán) stal hlavním instruktorem výuky kendo na japonské univerzitě Nippon Taiiku Daigaku, která má jednu z nejlepších kendo škol v Japonsku.
2.
Asistent mi pokynul, abych si sednul, a poté mi začal servírovat čaj. Přes velká prosklená okna učitelského kabinetu jsem viděl moře modrých kendistů s bambusovými meči, které se míhaly v rychlých úderech. Byl jsem tím pohledem naprosto ohromen. Vytrvalost, výbušnost i způsoby chování všech těch modře oděných studentů Cesty meče byly prostě úžasné. Pak úder velkého bubnu zastavil trénink a to, co ještě před okamžikem vypadalo jako obrovský chaos, se okamžitě stalo disciplinovaným pořádkem.
Tehdy jsem v tom organizovaném davu rozeznal senseie Abeho, který se studentům uklonil a za chvíli si již sednul ke mně s šálkem horkého čaje v ruce. Brzy do místnosti přišel ještě další člověk a řekl: "Dobrý den, jmenuji se Šizawa Kunio. Slyšel jsem, že se chcete naučit kendo." Ukázalo se, že sensei Šizawa strávil minulý rok několik měsíců v Austrálii a byl vděčný za možnost opět použít svou angličtinu. V seize (pozice v kleku) se nakloní dopředu, zvedne malý šálek čaje a s odhalenými masivními předloktími se napije. Pak mi začne klást mnoho různých otázek, jako například: „Proč chcete cvičit kendo? Máte rád sushi? Co jste studoval na Arizonské státní univerzitě? Jak dlouho jste měl v úmyslu v Japonsku zůstat? Jakou profesi má váš otec?“, atd. Když se na to teď dívám s odstupem času, myslím, že šlo o příjímací pohovor, díky kterému jsem byl nakonec přijat do kendo školy na univerzitě Nippon Taiiku Daigaku. Zde jsem začal svůj skutečný výcvik v boji mečem.
3.
Můj první den se na rozdíl od prvního dne japonského studenta značně lišil. Jednak jsem byl v Japonsku úplným cizincem. A jednak, jelikož jsem byl cizincem, všichni měli obrovskou snahu vyhovět mým potřebám. Zjistil jsem tak, jak je Japonsko obrovsky odlišné od mého rodiště, včetně jejich přístupu k cizincům.
Semestr právě začal, protože všichni nově přijatí studenti byli v krásných nových vyžehlených uniformách. Starší studenti se vraceli ke studiu v dalším semestru. Za zmínku stojí, že školní rok zde začíná až v březnu místo v září, jak je obvyklé v USA. Opět jsem se přesvědčil, že šťastným řízením osudu jsem byl na správném místě ve správný čas. A stejně jako i jinde, peníze jsou až na prvním místě. Musel jsem proto co nejdříve vymyslet, jak pokrýt veškeré náklady spojené (nejen) s výukou. Brzy nadešla chvíle, kdy mě poslali do kanceláře, abych zaplatil zápisné za své studium. K mému velkému překvapení to bylo jen pár set dolarů. S novým studentským průkazem jsem již chtěl odejít, ale při odchodu jsem se jich ještě zeptal, proč to bylo tak levné, když jsem slyšel, že je v Japonsku většinou všechno velmi drahé. Odpověděli mi: "Oh, nejde o peníze...zaplatíte svým potem a dlouhými hodinami tréninku".
4.
Následujícího rána jsem dychtivě nastoupil do vlaku. Po pár kilometrech jízdy jsem další neskutečnou náhodou uviděl ve vlaku z Jokohamy do Tokia senseie Šizawu. Pomocí rukou se nám přes ten velký dav cestujících lidí, podařilo zvládnout alespoň základní konverzaci. Sensei Šizawa se mě zeptal, v jaké stanici jsem nastoupil, a když jsem odpověděl, že jde o Fudžigaoku, zjistili jsme, že sensei bydlí blízko mne, prakticky za rohem. To je až neuvěřitelná náhoda, že ve městě, kde žije 16 milionů lidí, se naše cesty setkaly.
Když jsme vystoupili z vlaku sensei Šizawa mi nabídnul, že se s ním mohu svézt taxíkem a cesta pak trvala asi 15 minut. Po příjezdu na univerzitu mě sensei Šizawa vede zadním vstupem do dojo. Studenti se již začali shromažďovat na ranní cvičení. V tu chvíli si nejsem úplně jistý, co mám dělat, nebo kam jít.
Stojím tam tedy jak „tvrdé y“, když tu ke mně přistoupí sensei Šizawa, který si všimnul, že na kendo nejsem vhodně oblečený. Asi jsem tam vypadal v tu chvíli hodně zoufale, protože se mu mě zželelo a řekl mi, že v šatně je jedno starší kendogi (tréninkové oblečení na kendo), které si mohu vypůjčit. Bylo patrně po studentovi, který odešel již před lety. Řekl mi, že si jej mohu půjčit, než si pořídím své vlastní. Naštěstí se jednalo o univerzální velikost, i přesto mi však chvíli trvá, než jsem si své staré/nové oblečení správně upravil. Jdu po schodech dolů k dožo a připadám si v kabátci a hakamě velmi nezvykle. Jako bych měl na sobě nějaký honosný oblek. Přicházím ke vchodu a ukláním se podobně jako studenti předem mnou.
Uvědomuji si, jak rozdílný pohled na dožo to nyní je z pohledu studenta v porovnání s pohledem, který jsem měl včera z proskleného učitelského kabinetu, kde jsem popíjel čaj se senseiem a pozoroval dění tam dole. Zde najednou všichni vypadají nějak vyšší a větší, což mě hodně překvapilo, protože jsem si vždycky myslel, že Japonci jsou národ nevysokých lidí. Pak mi řekli, abych šel do protějšího rohu dožo, kde senseiové Abe a Šizawa vyučovali pokročilé studenty. Mám  čekat v řadě s ostatními pokročilými sudenty, kteří se připravují na zkřížení mečů se senseiem.
Jsem již takřka na řadě, když se začnu ptát sám sebe "co mám teď dělat"? Student před mnou dělá to a to a to a já se ptám sám sebe, co přesně je to, to a to? Abych si zachránil tvář, na což mimochodem Japonci kladou velký důraz, dělám přesně to, co i student přede mnou říká a dělá. Přichází můj první okamžik pravdy. Stojím tváří v tvář senseiovi Abemu. Klekám si do seizy, pokládám svůj šinaj po straně, poté umisťuji obě ruce před sebe na podlahu a ukláním se s nesmělým zadrmolením "Onegai šimas", protože jsem viděl, že to takto udělal i student přede mnou. Dodnes nevím, jak jsem v tu chvíli asi vypadal, ale snad to nebylo až tak špatně, protože jsem nezaznamenal žádnou (negativní) reakci.
5.
Netřeba říkat, že jedním z nejtěžších věcí, které jsem měl tehdy udělat, bylo právě jít do kleku a říci: "Onegai šimas". Bez váhání jsem sice napodobil své spolužáky v úkloně, ale pro mne to vůbec nebylo přirozené. Doma v Arizoně jsem nikdy nemusel někoho žádat o svolení...k čemukoliv. Zaprvé bych si v podobné pozici poškrábal své kovbojské boty. A za druhé mi v tu chvíli, s nosem u podlahy, proběhlo hlavou: "To je tak ponižující. Určitě teď vypadám jako žebrající toulající pes". Také mám v tu chvíli pocit, že všechny pohledy jsou upřené jen na mne. Ale přitom všichni v dožo se uklánějí úplně stejně. Právě tehdy jsem se začal skutečně učit...projevování úcty tomu druhému.
Přemýšlení o respektu je jedna věc, ale pak jej skutečně projevit, je úplně jiná věc. S hlavou stále u podlahy opakovaně slyším mnoho jednotlivých hlasů studentů žádajících o svolení, aby si s instruktory mohli zacvičit. Pak i já mám po zdvořilé žádosti možnost si zacvičit se senseiem Abe.
Dny přecházely v týdny a týdny se rychle měnily v celá roční období, jak jsem si postupně zvykal na všechny ty odlišnosti. K mému překvapení jsem se měnil uvnitř i navenek podobně rychle jako plynoucí roční období. Vše v dojo i mimo ně se postupně stávalo přirozenou součástí mého života.
 
Pokračování příště
 
Jarda Kolcun