bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

leden 2019
Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 662
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 244
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 201

Mýty a pověry v bojovkách 3 - návštěvníci, keikogi

Z předchozí kapitoly jste si mohli všimnout, že v dojo většinou chybí místo vyhrazené návštěvníkům – kankyaku „hosté v hale“. Kde tedy mohou zájemci o výuku stát a dívat se? V komerčním moderním klubu je to přitom klíčové, pokud chcete přilákat nové studenty a být tak schopen zaplatit nájem.

Návštěvníci v dojo

V tradičním dojo pro přihlížející návštěvníky vyhrazené místo většinou nebylo. Buď se cvičilo, anebo…ne. Návštěvníci působí při výuce jako rušivý element, zvláště když se pak jejich první otázky týkají výše poplatků místo toho, aby se ptali, o čem škola je a jaké hodnoty ve svých studentech vychovává. Takoví návštěvníci pak postávají někde v rohu, neklidně poposedávají a pak odejdou ještě před skončením výuky, což je mimochodem velmi neslušné. Je to podobné, jako byste byli pozváni na večeři a vy se najednou uprostřed večeře zvednete a odejdete bez jakéhokoliv vysvětlení.

Noví zájemci jsou většinou plni nadšení a nejraději by cvičili hned a 24 hodin denně. Jenže jejich nadšení pak často rychle vyprchá a teprve tehdy se ukáže, jestli a jak vážně to se studiem myslí. Zvláště pokud někde musí stát, hodinu i dvě se dívat na nudné opakování té samé techniky, slyšet neustálou kritiku nováčků ze strany pokročilých žáků, pak je to může odradit. A o to svým způsobem i jde. Nováček musí prokázat, že skutečně chce školu studovat.

Potenciálně dobrý student se nejlépe pozná podle toho, že předem zavolá a zeptá se, jestli by mohl přijít a rovnou si zkusit zacvičit. Neobjeví se zničehonic, jako by šel jen tak náhodou kolem a napadlo ho, že by to byl dobrý nápad teď dělat…doplňte si sami. Vážný student navštíví výuku minimálně třikrát (a zůstane přítomen po celou dobu výuky). Jakmile viděl několik lekcí a ukázal tak, že své rozhodnutí pečlivě zvážil, většinou je osloven jedním z pokročilých studentů a požádán, aby se k nim připojil. Existuje mnoho filmů, kde sensei komplikuje vstup studenta do své školy. To není proto, že je sensei sadista, ale aby jej student skutečně přesvědčil, že tuto školu chce studovat. Student si musí uvědomit, že to nejcennější, co pak ve škole dostane, je čas a zkušenosti mistra. Takže je zcela na místě prokázat, že své studium myslí vážně.

Keikogi – cvičební oděv studenta japonských bojových umění

roce 1859 napsal americký novinář Francis Hall o Japonsku toto: “Způsob oblékání obyčejných lidí je zcela uvolněný podobně jako jejich mravy. Ti nejchudší neměli zábrany chodit skoro nazí, jen s bavlněnou rouškou kolem pasu, která toho moc nezakrývá.“ O dvacet let později napsala cestovatelka Isabella Bird při svých cestách po Japonsku toto: “Mnohokrát jsem se setkala s tím, že lidé na sobě neměli vůbec nic.

A přesto první fotky a kresby Japonců, které se objevovaly na Západě, ukazovaly Japonky v překrásných komplikovaných hedvábných kimonech a samuraje v brnění. To však neznamenalo, že lidé chodili takto oblečení neustále. Zvláště pro lidi z nižších společenských tříd (rolníci, rybáři, apod.) by nošení jakýchkoliv kimon bylo dosti nepraktické a proto byli často vidět jen v roušce a jednoduchém kabátci z konopí (kalhoty Japonci do příchodu Evropanů neznali). To jim umožňovalo volný pohyb.

Během období Sengoku jidai se do Japonska začala dostávat ve velkém množství bavlna z Číny a Koreje. Ta se pak začala pěstovat i v Japonsku, konkrétně v regionu Kansai u Osaky. Někteří badatelé proto věří, že současné keiko gi (oblečení, ve kterém se praktikují japonská bojová umění) mají svůj původ právě v tomto zlomovém okamžiku japonských dějin.

Přesto však i dnes můžete vidět, že ne všichni nosí během výuky bavlněné gi. Klasickým příkladem jsou například zápasníci sumo, kteří na sobě mají jen břišní pás mawashi, který je ovinutý kolem slabin, pasu a na zádech zauzlovaný. Badatelé na to mají hned několik teorií, proč se sumo bojovníci tolik liší od ostatních studentů japonských bujutsu a budo. Jedna z nich říká, že je to proto, že na rozdíl od ostatních bojových umění vychází sumo ze šintosimu (zatímco ostatní bojová umění vychází ze zen budhismu). Přijít na zápasiště prakticky nahý je symbol toho, že zápasník nic neskrývá a rozhodne jen síla, technika a mysl. Podle jiných šlo o velmi praktický důvod – zápasnické oblečení muselo umožňovat volný pohyb a muselo být zároveň i dostatečně cenově dostupné, aby si jej mohli pořídit i ti, kteří moc peněz neměli. Proto sumo bojovníci zápasili prakticky nazí.

Do konce 19. století neexistoval jednotný cvičební úbor. Cvičilo se v tom, v čem se člověk celý den pohyboval. A ono to mělo i svou logiku – přeci nebudete cvičit v jiném oblečení, než v jakém byste se museli bránit. Nemluvě o tom, že si spousta lidí nemohla dovolit mít oblečení speciálně na cvičení a další sadu oblečení pro denní nošení.

Judogi

Hlavní zásluhu na sjednocení vzhledu a dalšího vývoje keikogi má bezesporu Jigoro Kano (1860-1938), zakladatel nejznámější jujutsu školy Kodokan judo. Termín „keiko“ znamená „cvičit“ a „gi“ (nebo také „ki“) znamená „oblečení“. Jde tedy o „oblečení určené ke cvičení“ nejen japonských bojových umění, jak si později řekneme.

Podle badatelů se Kano nechal inspirovat japonskými hasiči, kteří nosili kabátce původně z konopné látky. A ti se pravděpodobně inspirovali vojenskými vojáky „yakko“, kteří zastávali funkci pěšáků, nosičů, či sluhů. Pokud jste někdy viděli průvod samurajů, pak yakko jsou ti, kteří nesou prapor. Hasiči si přizpůsobili tento kabátec „hanten“ tak, aby byl dostatečně silný a neumožnil jiskrám se propálit přes oděv až na kůži.

Kano vytvořil judogi jako symbol důstojnosti a bezpečí (při tréninku). Z počátku dvacátého století se uchovalo několik fotografií, kde Kano a jeho žáci spolu zápasí již v judogi velmi podobném tomu, jak jej známe v současnosti. Jsou zde však stále ještě vidět rozdíly – například kalhoty (které Japonsku představili skutečně až Evropané) jsou spíše střihu kraťasů a i kabátec má rukávy příliš krátké, takže jsou obnažené lokty. Střih judogi se znovu změnil, když se objevovalo příliš mnoho zranění ze spálené kůže o tatami. Tehdy se prodloužily nohavice i rukávy a více zpevnil límec tak, aby bylo možné za něj pořádně vzít. Kano také upřednostnil nohavice před hakamou, a to hned ze dvou důvodů. Jednak protože byly pro Japonce v té době novou věcí a tím přilákal studenty, kteří si chtěli vyzkoušet jak cvičit v judogi, tak i nově vzniklou školu Kodokan judo. Hakama navíc patřila vždy k dražším oděvům, takže si ji nemohl hned tak někdo dovolit. Ale o hakamě se povíme více až příště.

Karategi

Někdy v té době se v Japonsku začíná objevovat i Karate, a jelikož Japonsko se nacházelo zrovna v období, kdy vše moderní a západní bylo automaticky lepší, než tradiční japonské, i studenti karate si ze stejných (marketingových) důvodů jako Kano zvolili podobný oděv. Do té doby se totiž karate na Okinawě cvičilo pouze v bederní roušce.

První lidé, kteří v Japonsku začali karate představovat, pocházeli ze všech možných společenských tříd, od rváčů a hrubiánů až po vzdělané učitele. Karate bylo Japonci považováno za hrubiánský rváčský systém pro nejnižší společenské třídy v porovnání s jujutsu, které mělo v Japonsku dlouhou tradici a patřilo ke vzdělání elitní třídy samurajů. Bylo proto zcela logické, že průkopníci karate v Japonsku využili při propagaci i „judogi“, které se následně časem lehce odlišilo - bylo slabší, rukávy kratší a límec nemusel být zesílený, protože zde nešlo o zápasnické techniky, jak je známe z jujutsu, ale především o údery a kopy.

Karate se začalo Japonsku představovat systematičtěji někdy ve dvacátých letech dvacátého století. V roce 1930 na Univerzitě Keyo je již vidět, že jak studenti, tak Funakoshi již cvičí všichni v keikogi, které je na první pohled prakticky nerozeznatelné od judogi.

Aikidogi

A jak je to s keikogi v Aikidu? Historické fotografie z dvacátých let dvacátého století ukazují, že všichni studenti Morihei Ueshiby nosí judogi s hakamou. Judogi bylo v té době již standardně vyráběno v továrnách, což znamenalo, že byly cenově dobře dostupné. I proto se Ueshiba rozhodl je použít i ve své škole. Navíc judogi bylo vhodné i pro aikido cvičení, protože nijak neomezovalo v pohybu, takže nebylo potřeba jej jakkoliv dále upravovat. V současné době je však kabátec na aikido o něco slabší než na judo. Pod hakamou nosí aikidokové kalhoty, protože se považuje neslušné, aby se při nácviku technik naskytl ostatním pohled na….propocené slipy či boxerky…to v lepším případě ;-)

Kendogi

Oblečení na kendo mělo zhruba podobný vývoj jako na judo. Také je inspirováno kabátcem hasičů, ačkoliv není tak silné jako například kabátec na judo. Na rozdíl od kabátce judogi, který má rozparky po obou stranách, protože judista se potřebuje volně hýbat do všech stran, v kendo je pohyb více omezen a tak boční rozparky většinou chybí. Není to však pravidlem. A na rozdíl od judogi má kendogi na sobě našité šňůrky, které zabraňují, aby se kabátec úplně rozevřel a odhalil tak nahou hruď. Kendoka také nepoužívá pod hakamou kalhoty, protože rozsah pohybu není tak velký, jako v případě aikida či juda.

BJJ - jujutsugi

Keikogi na brazilskou formu jujutsu (BJJ) je o něco tenčí, než standardní judogi, má užší rukávy i nohavice, aby soupeřovi zkomplikoval chytání keikogi. V současnosti je běžné mít keikogi v různých barvách a nášivkách do takové míry, že jujutsuka pak vypadá jako chodící reklama.

I proto je tato forma jujutsu spíše než bojové umění bojovým sportem, které má již pramálo společného s filozofií Bujutsu anebo Budó. Mistři těchto tradičních disciplín, by se na taková jujutsugi dívali jako na zcela nevhodnou manifestaci ega jeho majitele. Osobně si proto myslím, že brazilská forma jiu jitsu je fakticky „jen“ japonský zápas (podobně jako řecko-římský zápas, mongolský zápas, apod.), který má své kořeny v Brazílii. To však neznamená, že bych BJJ neměl rád, ba naopak. Jen bych byl rád, abychom tuto formu bojového sportu nezaměňovali za bojové umění (byť má „jutsu“ ve svém názvu) či dokonce sebeobranný systém, jak je občas prezentován i zde v Čechách. Jde o (krásný a velmi populární) bojový sport a BJJ na vše, co zatím dokázalo, může být právem hrdé.

Barevná keikogi

Kabátec v indigo barvě má v současnosti již mnoho tradičních japonských bojových umění, jako například kendo, iaido, či kyudo  (plus výše zmíněné brazilské jujutsu). U některých tradičních škol se dlouho používala jen a pouze bílá barva. Je to proto, že bílá se považuje za původní/přirozenou barvu bavlny a jakákoliv (barevná) změna znamenala ve skutečnosti jen na sebe upozornit (tedy šlo o ego nositele podobně jako v případě keikogi BJJ).

Například v judu až mnohem později (v roce 1997) Mezinárodní Federace Judo povolila používat i modré judogi a to jen z toho důvodu, že bylo potřeba jasně od sebe odlišit závodníky při zápasu. V ostatních případech se doporučuje mít bílou/indigo barvu keikogi, protože jakákoliv jiná barva jen znamená, že škola či jednotlivec na sebe chce upozornit své okolí, což je v rozporu s hodnotami Budó, jak jsme si řekli již dříve.

Jarda Kolcun