bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

prosinec 2018
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 652
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 243
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 200

Mýty a pověry v bojovkách 2 - dojo

Mnoho věcí z japonských umění bylo a je vysvětlováno lidmi, kteří rádi staví věci do mystična a tajemství. V rámci zachování férovosti je důležité říci, že se jedná jak o Japonce, tak i studenty, kteří v Japonsku dlouhá léta studovali a poté vyučovali na Západě. A to je ještě ten lepší případ. Máme také mnoho mistrů, kteří neumí japonsky ani slovo, ale všechny aspekty samozřejmě chápou ;-)

Tajemství a kouzlo totiž prodává, takže bylo nasnadě některé úkony vysvětlovat dávnou historií, nejlépe do doby bohů Izanagi a Izanami, kteří podle legendy stáli za zrodem japonských ostrovů i Japonců samotných. Jak si však zde budeme postupně říkat, pravda je sice méně atraktivní, o to však cennější…i logičtější. Začneme proto hned tím, co se vybaví člověku jako první v souvislosti s japonskými bojovými uměními – dojo – místo, kde mistr učí své studenty. Termín dojo pochází z budhismu a původně jde o místo určené k provádění budhistických činností, jako jsou například zenové meditace či rozjímání nad budhistickými texty. Do ve slově „dojo“ znamená (duchovní) „Cestu“ a jo znamená „místo“, takže dojo se dá volně přeložit jako „místo, kde se studuje „Cesta“.

Jen pro úplnost - místo, kde probíhá ukázka bojových umění, se nazývá embu, nebo formálněji embu-jo. A místo, kde probíhá pravidelný trénink, se nazývá keiko-jo.

Je důležité také zmínit, že ono „místo“ nemusí nutně znamenat fyzickou „budovu“, ale prostě jen jakékoliv místo, kde probíhá výuka. V dávné historii si totiž jen několik málo daimyoů (feudálních pánů) mohlo dovolit postavit budovu speciálně věnovanou výcviku svých samurajů. A protože navíc boj většinou neprobíhal na vyleštěné dřevěné podlaze, bylo i nesmyslné, aby zde probíhal kompletní výcvik samuraje. Místo toho se šlo (v jakémkoliv počasí) ven a trénovalo na poli, v lese, na horách, na louce či v řece. Prostě kdekoliv, kde případně mohl v budoucnu probíhat boj. Možná by proto i současní budokové (studenti některé z disciplín Budó) měli trénovat své dovednosti i venku, aby nezískali falešný pocit, že jim takové techniky budou fungovat kdekoliv. Takový trénink odstraní nesprávné návyky a ukáže jim i jiný pohled na techniku, kterou již dělají prakticky automaticky. Tomuto typu tréninku se říká yagai-geiko, nebo no-geiko a překládá se to jako „venkovní trénink“.

Z vlastní zkušenosti vím, že jde o zcela jiný zážitek. Dobrým příkladem může být zkoušení pádů venku na trávě či na (betonovém) chodníku. Velmi rychle se pak naučíte padat měkce a chránit si i ty části těla, které se při pádu na tatami (judistické žíněnce) běžně a často dotýkají země. Jednou za čas proto vyženeme děti z našeho jujutsu klubu ven, aby si vše vyzkoušely v reálném světě, zbavily se psychických bloků (jako, že padat na beton je přeci nemožné a velmi bolestivé) a hlavně získaly jistotu, že dokážou spadnout bezpečně prakticky kdykoliv a kdekoliv.

Zpět k dojo. Za zmínku také stojí, že například sumisté necvičí v dojo, ale žijí v heya (či beya), což se překládá jako „stáj“ a cvičí v keiko-ba, což se překládá jako „místo ke cvičení“. Důvodem je pravděpodobně fakt, že Sumó nemá budhistické kořeny jako ostatní bojová umění, ale vychází ze šintoismu, kde dojo nikdy nebylo jeho součástí.

Uspořádání dojo

Podíváme-li se pak podrobněji na samotné uspořádání dojo, najdeme v drtivé většině následující geometrické uspořádání:

  • Vchod do dojo se nazývá shimoza neboli „snížená strana“
  • Strana proti vchodu - kamiza – přední strana dojo, kde je umístěna kamidana (malý šintoistický oltář). Někdy se této části také říká shomen „vyvýšená strana“
  • Napravo od vchodu – joseki
  • Nalevo od vchodu - shimoseki

Většinou hned naproti kamize bývá vyvýšené místo agari zashiki, kde sedí mistr/učitel/vážení hosté. Původ tohoto vyvýšeného místa je patrně ve snaze oddělit vůdce rodinného klanu od ostatních, kteří se v místnosti shromáždí. A zatímco zbytek místnosti pokrývají například tatami, tato vyvýšená část je bez nich. Pokud takové vyvýšené místo v dojo není, mistr sedí před kamizou rovnoběžně se studenty. Místo, kde takto sedí, se nazývá yokoza.

Za zmínku také stojí fakt, že například v judo dojo podobné uspořádání nenajdete. Je to z rozhodnutí jeho tvůrce Jigoro Kano, který nechtěl zatěžovat nově vzniklý systém jakýmkoliv náboženstvím (šintoismus) či filozofií (buddhismus). Proto najdete ve většině judo klubů maximálně fotografii jeho senseie, sokeho a případně i dalších význačných judistů, kteří klub či zemi proslavili.

Když probíhá úvodní/závěrečný pozdrav, řadí se studenti dle toho, jak moc pokročilí jsou. Nejblíže vchodu jsou začátečníci a nejblíže kamize sedí nejpokročilejší studenti. Toto uspořádání plní i bezpečnostní funkci. Pokud by totiž do dojo nečekaně vstoupil nepřítel, nejdříve na něj zaútočí začátečníci, kteří se jej pokusí zaměstnat na tak dlouho, dokud se nepřipraví pokročilí studenti, případně dokud mistr neunikne do bezpečí. Drtivá většina všech pravidel je založena právě a jedině na snaze ochránit svého senseie či sokeho (více o nich později). To jen časem se tomu začaly na Západě (chybně) přiřazovat i další významy, ať už filozofické nebo ezoterické.

A pak tu máme vůbec nejdůležitější místo v dojo – střed (embu jo), kde probíhá samotná výuka. Není zde místo na diskusi o tom, co budeme dělat večer po tréninku, co se nám stalo v práci, apod. Není zde ani místo pro (zbytečné) vysvětlování, proč se nám zrovna nějaká technika nepovedla. Prostě ji příště udělejte lépe a neřešte to, na trénink máte jen přesně vymezený čas. Navíc, vysvětlování udělané chyby je považováno za akci vašeho ega, které se snaží (zcela zbytečně) obhajovat před ostatními. Nechte to prostě být, přestaňte se v tom nimrat a chybu při příštím provedení odstraňte.

Vzpomeňte si na to, co znamená jo ve slově dojo – „místo“. Bu znamená „bojový“ a em znamená „jednat“. Embu jo tedy není místo pro diskusi nebo teoretizování. Zde se cvičí, zde se brousí praktické dovednosti. Zde se objevuje upřímnost a soulad mezi tím, co má být a co skutečně je. Myslete na to, až příště budete cvičit.

Výše uvedená pravidla však nejsou nutně pravidlem a jsou školy, které to mají úplně jinak. Například, že kamiza není úplně proti vchodu, studenti nesedí tak, že nejblíže vchodu jsou začátečníci, atd. Tím chci říci, že neexistuje jediný a správný způsob, protože se stávalo, že dojo bylo tak nešikovně architektonicky uspořádané, že výše uvedená pravidla nebylo možné dodržet a proto si je škola přizpůsobila tak, jak právě potřebovala. Upřednostňovala se především funkčnost před důsledným dodržováním „tradice“ (hovoříme o době, kdy válčení bylo velmi časté). Následně to sice mohla vysvětlit studentům nebo návštěvníkům nějakou hlubokou „filozofickou“ úvahou či přáním bohů, ale jak už to tak bývá, pravda většinou byla mnohem jednodušší a…všednější.

Předávání znalostí

Zajímavé je, že výše uvedená pravidla a uspořádání v dojo se nováčkům speciálně nevysvětlovala. Očekávalo se, že nováčkové budou pozorovat ostatní a sami postupně pochytí všechny zvyklosti té které školy. Navíc dříve byly dojo většinou místem pro uzavřenou skupinu válečníků, kteří se navzájem velmi dobře znali a věděli tak, kdo má jakou autoritu ve skupině. Nováček, přicházející do takové skupiny, zpočátku jen sledoval a napodoboval bez toho, aby věděl ono PROČ. Zbytečně se neptal na věci, které časem mohl zjistit trpělivým pozorováním. Občas během tohoto procesu jej někdo z pokročilých studentů opravil či upozornil na nějakou nesrovnalost pohlavkem či nakopnutím, vše v rámci kawaigari, tedy v překladu „laskavé péče dojo“.  

Obrovskou změnou pak byl po druhé světové válce příchod mnoha nadšených studentů ze Západu (i díky propagátorské činnosti Jigoro Kano), kteří vtrhli do velmi uzavřené skupiny (bývalých) válečníků, kladli až příliš mnoho dotazů a dopouštěli se i mnoha faux pais. Stejná faux pais, která se následně přenášela do dalších generací již západních škol japonských bojových systémů. A s každou další generací nových učitelů se na to nabalovalo nějaké to mystično ve stylu tajemného Dálného východu, Říše vycházejícího slunce, dotyku smrti, tajných technik, „closed door studentů“, apod. I proto si tu budeme povídat spíše než o JAK, tak o PROČ se to či ono dělá takto, či takto vypadá. A snad se tím podaří napravit alespoň některá nedorozumění, abychom před japonskými mistry příště nevypadali neslušně či dokonce směšně.

Se začátečníky v japonském dojo je občas zacházeno jako se sluhy, kteří mají předem jasné povinnosti. Nicméně to není takto černobílé a rozhodně nejde o nějakou formu šikany. Povinnosti jsou vyvážené a pokročilý student naopak ví, že musí umožnit začátečníkovi se co nejrychleji začlenit a naučit vše, co potřebuje, aby na bojišti přežil. To jen nyní se tento přístup mění v nesmyslnou buzeraci, která většinu nadějných studentů odradí.

Začátečníci však musí pochopit, že se jim sensei bude věnovat, až když dostatečně prokážou, že své studium míní vážně (a on jim tedy má věnovat svůj vzácný čas) a mezitím jim pomáhají se studiem pokročilí studenti (přesněji řečeno sempaiové, o kterých ještě bude v budoucnu řeč).

Tento přístup často chybí například v současných klubech bojových sportů, kde jde především o to vychovat co nejdříve šampiona a zbytek členů klubů jsou pak jen „sponzoři klubu“ a „tréninkoví partneři“ pro jednoho či více takto vybraných borců. I proto bojové sporty nemají již nic společného se skutečnými Budó či Bujutsu disciplínami. I když mají ve svém jméně „do“ a „jutsu“…

Etiketa sdělovaná a (skutečně) dodržovaná

V  tradičních dojo je občas obrovský rozdíl mezi tím, co o etiketě říkají pokročilí studenti a jak se tito skutečně chovají. Zapomínají, že začátečníci jsou na počátku velmi vnímaví a jsou schopní si všímat i detailů, které oni již nevidí. Ve většině dojo tak lekce v etiketě byly součástí procesu, někdy i bezděčného a automatického, který přirozeně přicházel ruku v ruce s výukou technik boje.

Jak jsem napsal již dříve, v tradičním dojo byla většina etikety podřízena praktickým bojovým účelům. A je jedno, jestli se jednalo o bojové umění nebo například chadō (Cesta čaje). Vždy šlo v prvé řadě o ochranu učitele, hostitele, případně rodiny. Představte si dojo jako kdyby to byl včelí úl. Sensei, jako včelí královna, je ve středu úlu spolehlivě chráněna svými bojovníky.

Všechno je jinak ;-)

Uspořádání některých dojo také podléhalo určitým budhistickým rituálům, ale i taoistickým pravidlům. A zcela určitě se za každým uspořádáním dojo skrývají ještě další důvody, bylo by proto chybné si myslet, že si tu dokážeme vysvětlit každý jednotlivý aspekt. Je dokonce možné, že někdy to tam prostě bylo proto, že se to stalo jednoduše zvykem.

Nehledejte proto za vším nějaký hluboký filozofický důvod. Japonci nebyli o nic více filozoficky a nábožensky zaměření než lidé kdekoliv jinde ve světě.

 

Zdroj:

In the Dojo: A Guide to the Rituals and Etiquette of the Japanese Martial Arts; Dave Lowry; Shambhala Publications, Inc.; 2006; ISBN: 978-8348-0572-9

Transitions within Kodokan Judo Etiquette (Naoki Murata).pdf

 

Jarda Kolcun