bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

říjen 2017
Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 550
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 227
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 162

Dennis Hanover - Bojovník s velkým srdcem

Izraelský svět bojových umění má člověka, který se právem může nazývat Bojovníkem. Jmenuje se Dr Dennis Hanover a žije v Izraeli, kde i ve své pokročilém věku stále vyučuje izraelskou formu ju jitsu – Dennis Survival ju jitsu a v tomto případě si toto bojové umění své jméno plně zaslouží.

Dennis se narodil ve třicátých letech minulého století v Johanesburgu, kde se již od svého raného dětství setkával s útoky na minority, ať už to byli černoši, Židé, Číňané nebo Indové, kterých ve městě bylo poměrně dost. Vyrůstal v malém domku, hned vedle rodiny Afrikánců a asi netřeba dodávat, že ani oni neměli Židy příliš v lásce. V dětství zažil mnoho rvaček nejen on, ale i jeho sestry Helena a Iona. Jelikož celý jeho život byl hlavně o tom, aby ubránil sebe a své sestry od neustálých útoků Afrikánců, brzy jej osud přivedl na cestu bojových umění.

 

Když mu bylo 16 let, seznámil se s Micky Davidowem, který založil první židovský judo klub ve městě. Micky byl prvním židovským držitelem mistrovského stupně v judu. Klub stál hned vedle synagogy, což znamenalo, že si do něj Dennis velice rychle našel cestu. Členství v klubu znamenal pro Dennise obrovský zlom v jeho životě. Najednou zjistil, že techniky nemusí být tak silové a nemotorné, jak je viděl na ulici. Že i fyzicky slabší může vyhrát nad silnějším protivníkem, pokud aplikuje určitá pravidla biomechaniky. Že techniky se dají metodicky učit a naučit. To vše Dennise tak ohromilo, že trávil veškerý svůj volný čas v klubu Mickyho. Ten si vzal Dennise pod svá ochranná křídla a začal ho vyučovat judo. Už po dvou letech jej Dennis svou šikovností překonal, což Micky poté veřejně oznámil i v Židovském centru: ”Je mi ctí vám oznámit, že můj student Dennis mne v judu porazil.” Pro Dennise toto oznámení znamenalo největší poctu, kterou kdy do té doby obdržel. Poté začal také soutěžit ve všech možných judistických soutěžích, které byly v oblasti organizovány. A jelikož se v judu utkával logicky i s Afrikánci, i regionální, prakticky nevýznamná, soutěž byla brána nikoliv jako sportovní událost, ale velice často zde šlo o čest a o život. A přesto všechno se během jednoho roku Dennis stal “Transvaal mistrem juda ve střední váze v Jižní Africe”.

 

Asi v 25 letech se rozhodl s rodinou odstěhovat do Izraele, kde by se již nemusel neustále obávat o život svůj i životy svých blízkých. Zrovna v té době se v Moledethu postavily nové domy ze sbírek amerických Židů a proto bylo rozhodnuto o definitivním opuštění Jižní Afriky. Hned po příjezdu zorganizoval výuku juda i zde, a jakmile mu přišel z Jižní Afriky s ostatními věcmi i koberec, začal vyučovat mladé studenty. Na tyto časy dodnes vzpomíná s velkou nostalgií, protože děti byly velmi zapálené do výuky.

 

Poté, co se mu podařilo založit oddíl džuda, začal usilovat také o to, aby se judo stalo součástí izraelských olympijských her Maccabia. A tak v roce 1961 spolu se svými přáteli Yossi Levem a Sidney Faigou odletěli do Tel Avivu, kde jednali s olympijským výborem o zařazení juda do programu. Organizátoři nakonec souhlasili pod podmínkou, že se her soutěží zúčastní minimálně tři týmy. Proto zavolal svému učiteli Micky Davidowovi, aby s sebou přivezl svůj judistický tým a následně i Dannymu Waxmanovi, který právě vykonával vojenskou službu. Danny se doslechl, že v italské armádě je také židovský judistický tým, takže přesvědčil své nadřízené a Italové mohli dorazit. Třetím týmem byl pak klub Dennise. Tím byla podmínka pořadatelů splněna a judo se stalo součástí her, přesně jak o tom Dennis snil ještě během svého pobytu v Jižní Africe. Hry vyhrál nakonec izraelský tým, druhý byl tým z Jižní Afriky a třetí skončili Italové. To však ještě mělo jeden důsledek. Uvedení juda na olympijské hry umožnilo Dennisovi vytvořit oficiální Izraelskou organizaci juda.

 

Jakožto Izraelec musel Dennis nastoupit povinnou vojenskou službu. Překvapilo jej, že v jednotce, kde sloužil, byl jediným bělochem. Ostatní byli Iráčané a Maročané, mezi kterými se jeden běloch vyjímal jako ideální cíl šikany, což mu dávali patřičně najevo. Jelikož byla disciplína jednotky mizerná, znamenalo to, že se velice často musel bránit proti přesile šesti až sedmi Maročanů, kteří mu každý den dávali najevo, že mezi ně nepatří. Často si během služby kladl otázku, co tam vůbec dělá, v takovém nepořádku, chaosu a mezi lidmi, kteří nejsou hrdi na svůj stát Izrael.

 

Armádní službu zvládnul a po návratu domů zjistil, že se mezitím do Moledethu přistěhovali další lidé. Jeden z nich byl Al Holbert, který jej začal zasvěcovat do kyokushin karate a ju jitsu. Obě bojová umění mu velice učarovaly, takže s Alem záhy trénovali tak často, jak to jen šlo. Díky svému studio se brzo stal známou autoritou a záhy dostal nabídku na založení klubu přímo v Tel Avivu. Nabídku přijal a odstěhoval se s celou svou rodinou do hlavního města Izraele. Vyučoval zde spolu se svým přítelem Alem celkem čtyři bojová umění – Al měl na starosti výuku ju jitsu a kungfu a Dennis si vzal na starosti karate a judo. I přesto že vyučovali od rána do pozdního večera, zájem o jejich výuku byl tak velký, že brzo otevírali nové kluby po celé zemi.

 

V roce 1975 se Dennisovi dostalo neobyčejné cti – Gidon Kadri jej požádal, aby se připojil k izraelskému národnímu týmu na světové mistrovství Kyokushinkai karate v Japonsku, který organizoval Kaicho Masutatsu Oyama. Mistrovství se účastnilo 128 závodníků z 35 zemí. Už cesta samotná byla zajímavá. Při přestupu v Moskvě se Dennis šel opláchnout do koupelny, když zjistil, že je sledován místním policistou. Počkal si na něj v koupelně a tam mu vysvětlil, co si o Sovětském svazu myslí. Očividně neměli rádi kritiku, jelikož byl odveden k dlouhému výslechu a jejich letadlo mělo díky tomu velké zdržení. Zbytek cesty do Tokia však již proběhl v pořádku. Na tokijském letišti izraelský tým uvítal sám Oyama, který se velmi podivoval pokročilému věku Dennise, nicméně souhlasil s tím, aby Dennis také závodil. Ačkoliv tým nedopadl nejlépe (Dennis jediný uhrál remízu, zbytek týmu prohrál), získal si sympatie Oyamy, který je pozval na večeři a poděkoval jim za to, že se zúčastnili mistrovství a za jejich bojovné srdce během celého turnaje. Následujícího rána Oyama požádal Dennise, aby si zatrénoval s jeho žáky. Během svého pobytu v Japonsku tak Dennis mohl cvičit přímo s Oyamou, který jej na konci jeho pobytu jmenoval oficiálním zástupcem kyokushinkai karate v Izraeli.

 

O čtyři roky později se Dennis připravoval se svým týmem na další mistrovství v Japonsku. Jaké však bylo jeho překvapení a zklamání, když jej Oyama požádal, aby nejezdil, protože jsou na něj kladeny takové politické tlaky, že by to mohlo zničit celou kyokushinkai karate organizaci. Dennis mu odepsal, že je mu to velice líto, ale protože Oyama nechal vstoupit politiku do bojových umění, on rezignuje na post šéfa izraelské kyokushinkai organizace a přerušuje veškeré styky. Tímto skončilo jeho několikaleté působení v kyokushinkai karate.

 

Začátkem června v roce 1976 začala Šestidenní válka a Dennis byl opět povolán do služby. Sám na toto období vzpomíná velice rád, protože mu to pomohlo si utřídit životní priority a hlavně, pochopil, jak je lidský život cenný. Dennis byl přidělen do pohraničí, kde měl naučit pohraničníky sebeobranu. Zpočátku měl z úkolu radost, ale poté, co jednou uviděl, jak si vojáci zkoušejí techniky na chyceném zajatci, rezignoval a odešel z armády. Pro něj byla bojová umění určena k obraně a nikoliv k tomu, aby se člověk naučil, jak toho druhého zranit ještě lépe a více.

 

Místo výuky v armádě se Dennis rozhodl pomáhat lidem v běžném životě. Začal se tak věnovat výuce dětí, zvláště těch, které měly problém s chováním, případně zažily nějaké trauma, ať už v rodině (znásilnění, rozchod či smrt rodičů, apod.) nebo na ulici. Jsou známy příhody, kdy za Dennisem přišel do tělocvičny kluk, který slyšel, že Dennis půjčuje peníze. Dennis mu peníze půjčil pod podmínkou, že bude chodit k němu cvičit. Mnoho dětí využilo této nabídky a mnoho dětí nakonec zůstalo dlouholetými studenty Dennise.

 

Dennis se také věnoval výuce sebeobrany žen, ale nejen to, kromě žen vyučoval Dennis Survival ju jitsu i muže, kteří se na svých ženách a dětech dopouštěli domácího násilí, a i zde měl vynikající výsledky. Učil je, že násilí se dá ventilovat i jinak, a že je nutné se chovat s úctou ke svým blízkým. Díky všem těmto aktivitám získal v roce 1996 státní vyznamenání „Shield of the Welfare Minister”.

 

Dennis Hanover vyučuje dodnes, i když již ne tak často, jako tomu bylo dříve. Má kluby nejen v Izraeli, ale i v Chorvatsku, Anglii, Rakousku, Itálii, atd. Právě životní filozofie Dennise je pro mnoho studentů tak přitažlivá. Nedávno Dennis také účinkoval i v dokumentárním cyklu Human Weapon, kde představil světové veřejnosti izraelská bojová umění i svůj styl Dennis Survival ju jitsu. Letos Dennis Hanover obdržel od ministra kultury a sportu další státní vyznamenání za jeho celoživotní zásluhy. Více o Dennisu Hanoveru lze nalézt například zde.


Pokud máte zájem se seznámit se stylem Dennis Survival Ju jitsu, již brzo by v Praze měl proběhnout první seminář, který povede Dennisův osobní student Ran Steinberg. O samotné náplni semináře a dalších detailech dáme včas vědět.

 

Vždy jsem věřil, že Bůh je na mé straně. Toto mi pomáhalo celý můj život. Vždy pamatuj, že Bůh ti je vždy nakloněn, ale ty si musíš pomoci sám.

Dr. Dennis Hanover

 

Zdroj: Dr. Dennis Hanover – Kaicho; Kniha Dennis Survival Ju jitsu – „Defeating violence with honor“

 

Jarda Kolcun