bojovky

jujutsufasttacfitkaleidoskop

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

říjen 2020
Po Út St Čt So Ne
28 29 30 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 814
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 278
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 231

Předsevzetí a kurz přežití

Již před mnoha lety jsem si řekl, že budu vždy jeden rok věnovat rozvoji nějakým dovednostem, které buď neumím, anebo kterých se obávám. Takže to byl například běh/chůze naboso (o tomto tématu jsem pak napsal hafo článků, z nichž jeden například zde).

Pak jsem přešel na zvýšení odolnosti vůči chladu (a spoluzaložil skupinu Roztočtí čutňáci, která funguje dodnes), snažil jsem se odstranit svůj strach z výšek (to se moc nepovedlo…zatím) no a letos to je rozvoj technik přežití. Nikoliv proto, že se blíží konec světa a podobné ptákoviny, ale spíše proto, že samotný pocit umět se o sebe postarat ve chvílích krize, je něco, co bych chtěl také předat mým dcerám…a samozřejmě i dalším (nejen) roztockým dětem, pokud bude zájem.

Hledal jsem proto něco…nebo spíše někoho, kdo to má v hlavě v pořádku, je ochoten se podělit o své znalosti a zároveň bude fajn i jako člověk. No a osud mi letos přivedl do cesty člověka, který v současnosti patří v armádě ke špičce instruktorů technik přežití. Jeho jméno tu uvádět nebudu ze zřejmých důvodů. Nejdříve jsme se sešli jen my dva, abychom se přesvědčili, jestli jeden nebo druhý není magor ;-) Dopadlo to dobře, protože jsme se nakonec domluvili, že sestavím skupinu podobně uvažujících pohodových nadšenců, kteří by s ním prošli celý cyklus kurzů vždy o délce několika prodloužených víkendů. On nás během této doby postupně zasvětí do umění přežít kdykoliv, kdekoliv…a prakticky jen s tím, co budeme mít právě po kapsách…


A tento příspěvek je o absolvování prvního z řady kurzů…


Ve čtvrtek večer se sešlo 6 roztockých nadšenců u nás v garáži, kde jsem měl již připravené promítací plátno. Instruktor tu již také byl, takže mohla začít teoretická přednáška, která nás uvedla do problematiky psychologie přežití. Nebudu zde rozepisovat veškeré detaily, děti se je beztak dozví na kurzech, které pro ně pak uspořádáme :-) Důležité je jen říci, že jsme si vysvětlili základní principy psychologie přežití a následně priority. Bylo toho povídání na 3 hodiny, ale pochopili jsme, že survival není "raketová věda". Spíše jde o aplikovaný selský rozum, schopnost improvizace a neztrácet nikdy víru ani humor. Osobně mě na tom ten večer zaujal fakt, že předávaný systém má jasnou strukturu, jasné priority a jasné postupy.

Kdysi jsem byl s kamarádem ještě na jiném kurzu a tam se jednotlivé oblasti vyučovaly jako „osamělé ostrůvky“, pokud mi rozumíte. „Nejdříve si ukážeme rozdělání ohně, na dalším stanovišti si ukážeme zdravovědu, jinde získání vody, atd.“ Neříkám, že informace zde nebyly správné, ale spíše mi chyběla struktura, jasné kroky, podle kterých bych se mohl řídit. To si člověk uvědomil v okamžiku, když jsem chtěl začít psát základní handbook pro naše děti a vůbec nevěděl, jak začít….těch oblastí bylo strašně moc, nemluvě o konkrétních technikách. Kdybych pokračoval, pravděpodobně bych skončil s nějakou obrovskou knihou, která by fakticky byla jen kopií mnoha jiných…a to by jednak bylo neskladné a jednak by se jednalo o zcela zbytečnou práci….

V pátek brzo ráno jsme se naskládali do dvou aut a vyrazili směr Třeboňsko, kde jsme se měli setkat s naším instruktorem. Podařilo se nám dorazit na místo přesně na čas a dobrodružství mohlo začít… :-) Nejdříve jsme si vysvětlili a ukázali základní výbavu na přežití a jak ji co nejlépe rozmístit po kapsách i v batohu. Pracovalo se s předpokladem, že jsme si předem naplánovali expedici a na ní se odpovídajícím způsobem i připravili. Neustále nám byly opakovány základní principy psychologie přežití, a jak jsme již brzo měli zjistit, seznámíme se s aplikacemi těchto principů do praxe velmi velmi důvěrně…ale o tom více až za chvíli.

Ukázali jsme si, jak postavit nouzové přístřešky z termofolie, ponča, apod. Ukázali jsme si, jak rozdělat oheň pomocí křesadla s tím, že to samozřejmě neznamená, že s sebou nemáme nosit zapalovače. Byla by totiž hloupost jít na plánovanou expedici jen s křesadlem, když máte další možnosti.

Po zvládnutí rozdělání ohně křesadlem v časovém limitu přišla na řada navigace. Ukázali jsme si, jak číst v mapách, jak použít buzolu, ale i jiné navigační prostředky a…následně jsme měli ukázat, jestli tyto znalosti dokážeme aplikovat i do praxe. Takže jsme sedli do jednoho auta, zavřeli jsme oči a instruktor nás odvezl cca 5 km (vzdušnou čarou) od tábora. Postupně nás rozmístil někde v oblasti Třeboňska s tím, že se máme co nejdříve zorientovat a dorazit domů. Každý sám za sebe, protože každý byl vysazen někde jinde. Nevím, jestli znáte oblast Třeboňska, takže mi dovolte jen krátký popis -  je to moc hezká krajina plná úžasných lesů, luk, polí, rybníků a mokřin. Ale je to také krajina plná zatraceně hustých lesů, luk s vysokou VLHKOU trávou, polí s řepkou a VLHKÝM obilím, rybníků s komáry a mokřin…no prostě vlhko kam se podíváš, což jsme brzo poznali na vlastní kůži, protože zde platilo jediné pravidlo – dostaňte se do tábora, ale nesmíte projít vesnicí, ani jít po silnici.

Podařilo se mi vcelku rychle zorientovat, kde asi jsem, takže jsem určil směr a šel. Již za pár minut, jsem měl kalhoty a boty vlhké tak, že jsem je mohl ždímat. A současně jsem i viděl, že se blíží déšť… Díky tomu, že jsem byl mokrý již zdola, mi už přišlo jako bonus, že brzo budu mokrý aj shora. Měl jsem sice pončo, ale…vzhledem k tomu, že člověk měl svižné tempo, tak se potil a co nezvládl pot po celém tělem, hladce zvládnul následný déšť…. A podle diskuse poté, to takto měli i ostatní… Takže jsem se kochal krajinou, pravidelně kontroloval směr a orientační body, čvachtal po mokrých loukách i polích, prodíral se zatraceně hustým lesem (už jsem říkal, že v některých oblastech byl les FAKT hustý? Tak to tu ještě zazní několikrát, protože skutečně hustý byl…) až konečně dorazil do tábora unavený, mokrý od hlavy k patě a s tvořícími se puchýři na nohách. Prostě krásný začátek kurzu ;-)

Jakmile jsme přišli do tábora, měli jsme co nejdříve rozdělat oheň, postavit přístřešek a snažit se věci co nejrychleji usušit, protože…no řekněme, že den ještě neskončil ;-)

A jakmile jsme měli vše usušené, energii doplněnou a začali jsme se cítit opět jako člověk, proběhla instruktáž, jak se orientovat v noci. A mimochodem nám bylo řečeno, že nemáme počítat se spánkem v nadcházející noci, protože budeme opět poznávat krásy Třeboňska, tentokrát však v noci. V devět večer jsme vyjeli a instruktor nás odvezl do vzdálenosti cca 20 km (vzdušnou čarou) od tábora s tím, že máme celou noc na to, abychom dorazili do kempu a ano…žádný vstup do vesnic ani chůze po silnicích není dovolen. Tentokrát jsme však byli rozdělení do dvojic, z nichž vždy jen jeden sdílel přes aplikaci WhatsApp svou polohu a instruktor tak mohl v každém okamžiku vidět, kudy se pohybujeme. Mě s parťačkou vysadili na místě, kde se mohl z fleku točit hodně ošklivý a krvavý horor jatka nebo něco podobného. Jednalo se pravděpodobně o dlouho opuštěné zemědělské družstvo…baráky s vymlácenými okny, no v kombinaci s deštěm a nadcházející nocí to zrovna nebylo místo, kde byste chtěli piknikovat…

Rychle jsme se podle velmi obecné mapy zorientovali, protože slunce už prakticky zapadlo a vyrazili. Jak říká klasik „Rozkaz zněl jasně…“ a my si byli vcelku jistí, že tohle bude krásné dobrodružství….no…jak následující hodiny chůze, bloudění a opětného bloudění ukázaly, určitě to jednou bude hezká a vtipná historka, kterou si budeme vyprávět u táborových ohňů….jednou určitě ;-)

Pršelo, a to, co jsme měli ještě před cca hodinou suché, opět navlhlo. A mně se navíc začaly ozývat puchýře, takže s každým dalším kilometrem to byl stále intenzivnější zážitek….

A navíc, jako bonus se začal ozývat i vlk v rozkroku, což jsem již bral jako bonus…. Takže jsme se začali orientovat čistě dle buzoly, protože bylo pod mrakem, respektive jsem to asi nezmínil, ale FAKT pršelo. Vzpomněl jsem si na Forresta Gumpa, který v jedné scéně říká „voda zespoda, voda shora, voda i ze strany.“

Určili jsme si směr a šli polem, loukami a pak i lesy, kde jsme zjistili, že vyznačené lesní a polní cesty vůbec nesedí s tím, co nám ukazuje mapa. Představte si lesní cestu, krásně udržovanou, očividně tam jezdilo dvoustopé vozidlo…a najednou po 100 metrech skončila. Najednou. Žádné postupné vytrácení…prostě najednou skončila, jako kdyby auto následně vzlétlo a odletělo někam…no asi tušíte, kam ;-) Tak tohle se nám stávalo opakovaně, což nebylo úplně optimální na naši psychiku. Byla nám zima, mokří jsme byli až na…a v tom zas.aném lese jsme bloudili. Zkoušel jsem svou parťačku uklidnit tím, že jsem vystudovaný geodet, takže se nemusí obávat. Ale po chvíli jsem zjistil, že je mi to úplně na nic, protože orientační body v hustém lese v noci nulové, a to co je na mapě, vůbec nesedí s realitou. Stejně tak dobře jsem si mohl vymyslet a nakreslit mapu sám… Takže jsme opět použili pouze buzolu, jenže směr vedl přes HODNĚ hustý les. Pro lepší představu si představte, že se prodíráte FAKT hustým lesem hodinu, krok po kroku a po hodině se posunete jen o 50 metrů….a samozřejmě netušíte, kolik toho máte ještě před sebou, protože navigaci v mobilu jsme nesměli použít a asi jsem již zmínil, že mapa nám moc platná nebyla…

Navíc nohy začaly bolet…jako opravdu hodně. A jen díky mé skvělé parťačce, která mlela pantem a neustále mě motivovala jít dál, jsem dokázal fungovat. Ale už mým cílem nebylo dojít do tábora, který byl stále nějakých 18 kilometrů daleko, ale ujít následující 2-3 km a pak se uvidí. To se díky dešti a dalšímu bloudění a prodírání tím zatraceným lesem postupně zkracovalo na nejbližší 1 km, 500 metrů, nejbližší zatáčku tak, jak se délka kroků postupně zkracovala na pouhé 20-30 centimetrové šourání po polní nebo lesní cestě s velmi velmi intenzivním pocitem, že je člověk naživu….

Postupně jsme dělali stále častější zastávky a pravidelně do sebe dostávaly do sebe energii a vodu. Když jsem však v jednom okamžiku snědl na posezení polovinu tabulky kvalitní 90% čokolády a vůbec žádnou odezvu jsem v těle nezaznamenal, věděl jsem, že už to začíná být vážné… Bylo kolem čtvrté hodiny ranní, kdy jsme byli na nohách již 7 hodin....stále pršelo a začali jsme přemýšlet o tom, že se musíme někde nouzově utábořit a přečkat noc…už jsem jel na autopilota…jeden krok před druhým….jeden krok…pak druhý…pak další…pak další….až jsme došli k nějaké osadě, kde se ještě svítilo, ale za plotem tam byl nějaký přístřešek. Co však bylo neskutečně úžasné…je fakt, že pod přístřeškem bylo sucho. Takže jsme se velmi tiše přikradli pod přístřešek a protože jsme nemohli rozdělat oheň, aby na nás majitel nevlítnul, vlezli jsme si do bivaku (taková silnější termofolie), protože spacáky a karimatky nebyly povoleny a já během okamžiku únavou usnul.

Po dvou hodinách krásného spánku, v šest ráno, jsme vstali, tiše se sbalili a vydali se na zbývající část naší cesty. Už jsme věděli, že dalších 16 km nezvládnu kvůli nohám, které byly totálně v pytli díky rozedřeným puchýřům. Domluvili jsme se tedy, že dojdeme, no dojdeme… kam to ještě půjde a pak už zavoláme instruktorovi, aby nás vyzvedl. Nešlo ani tak o to, že by člověk byl fyzicky utahaný, ale ta bolest při každém došlápnutí byla...řekněme, že kdybych byl masochista, tak mám neustálý orgasmus....

Uvědomil jsem si však, že vzhledem k tomu, že mě čekají ještě dva dny kurzu, nedává smysl jít teď „na krev“ a pak protrpět následující dny a hodiny…a následně se dva týdny dávat dohromady a nebýt schopen odučit jujutsu, ani si zacvičit. Jak se později ukázalo, byla to správná volba.

Do tábora jsme dorazili až kolem osmé ranní, takže rychle postavit přístřešek, rozdělat oheň a sušit promočené prádlo, protože v devět ráno byl nástup na další část kurzu. Zatímco se prádlo sušilo, udělali jsme si i rychle něco teplého k jídlu a zkoušeli usnout…alespoň na chvíli. A jak jsme se dívali po ostatních skupinách, byli na tom velmi podobně - představte si zombie a udělejte z ní ještě seniora v pokročilém stupni artrózy ;-) ….Jednu skupinu přivezli ještě tu noc, kdy nás vysadil venku, a další to nakonec zvládla až do tábora poté, co zjistili, že jsou mnohem blíže, než si mysleli. Všichni jsme si prožili své "krásné chvíle, o kterých jednou budeme s úsměvem vyprávět u táborových ohňů" ve FAKT hustých lesích, vlhkých loukách a opakovaném bloudění….Jeden se dokonce až moc blízce seznámil s elektrickým ohradníkem, ale to je na jiné povídání :-)

V devět ráno jsme pokračovali dál. Po vyhodnocení nočního přesunu, kdy jsme našlapali více jak 22 kilometrů a šáhli si skutečně až na své dno, nám instruktor vysvětlil skutečnou pointu tohoto přesunu, ale tu vám prozrazovat záměrně nebudu. To by bylo podobné jako prozradit vám pointu vtipu, ještě než ho uslyšíte…respektive zažijete. 

Vysvětlovali jsme si poté vizuální i akustické signalizační prostředky. Jak, kde a kdy. Následoval test rozdělání ohně a postavení přístřešku v časovém limitu a poté jsme se vrhli na další téma – voda. Učili jsme se, z jakých zdrojů ji získat, jak ji vyčistit, udržet pitnou i transportovat. Takže jsme si postavili improvizovaný filtr na vodu a z blízkého zdroje připravili vodu k požití. No a pak přišly na řadu metody získání jídla. Ukázali jsme si jak udělat pasti na zvířata, pytlačku na ryby, jak maximálně humánně usmrtit slepici, stáhnout z kůže a co nejvíce z ní zužitkovat.

A protože nám počasí skutečně přálo, tak jsme dostali informaci, že se na nás žene skutečně hodně velká bouřka. Dostali jsme proto za úkol postavit a zpevnit nouzové přístřešky, ale současně i být připraveni okamžitě opustit tábor, pokud se bouřka ukáže jako hodně velká. Kdyby šlo jen o déšť, tak ten jsme již ignorovali. Tak nějak jsme se s vodou všude již smířili. Ukázalo se však, že bouřka začíná hodně rychle eskalovat, takže jsme se během pár minut sbalili a dorazili na druhé místo, kde jsme ji přečkali na půdě jednoho rozestavěného domu.

Třetí den proběhlo celkové vyhodnocení celého kurzu. Vysvětlili jsme si skutečné cíle jednotlivých aktivit, které jsme v průběhu kurzu podstupovali a na co máme dát důraz jako budoucí instruktoři. Hezky nám „zaklapávaly do celkového obrázku“ další a další dílky týkající se psychologie přežití i vytyčených priorit. Byli jsme pochváleni, že to nikdo nevzdal, ačkoliv to chvílemi bylo dosti náročné a máme se prý těšit na další kurz :-)

Zjistil jsem, že ačkoliv jsem byl totálně na dně, neopouštěl mě humor. Druhá možnost byl totiž pláč, zoufalství a vztek a to jsem věděl, že bych skončil mnohem dříve. Takto jsem aplikoval vše, o čem jsem psal ve svých článcích o zvyšování psychické odolnosti a ověřil si, že to fakt funguje. Mimochodem nejvíce fungovalo stanovování si krátkých cílů….

A uvědomil jsem si, že skutečně budu chtít, aby něčím podobným prošly i moje dcery, abych měl jistotu, že se o sebe dokážou postarat, pokud by se někdy ocitly v situaci, která bude vyžadovat jejich mozek, svaly i srdce. A co je vlastně na tomhle všem úžasné, je fakt, že principy i celý systém skutečně není žádná „raketová věda“ a zároveň jsou aplikovatelné i na běžné situace v našem životě…

A o čem bude další kurz, který nás čeká koncem června? Tentokrát u sebe budeme moci mít jen nůž, křesadlo, lahev s vodou a ešus. Zbytek nám vezme a budeme se učit jak s touto výbavičkou zvládnout krásné tři dny v ještě krásnější krajině Třeboňska ;-) Tak snad nebude pršet…

 

Jarda Kolcun