bojovky

jujutsufasttacfitkaleidoskop

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

červen 2019
Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 721
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 251
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 214

Zápisník kendo začátečníka 13

Velmi mne překvapilo, jak velké problémy jsem zpočátku měl se někomu pevně dívat do očí. Vždycky jsem se totiž učil, že upřený pohled do očí je nezdvořilý, agresivní a proto je dobré čas od času pohledem uhnout. Jenže v kendo se po vás chce upřít pohled do očí soupeře a držet ho po celou dobu souboje. Tak poznáte, kdy se chystá zaútočit.

Pevný pohled

Někde jsem četl, že když se člověku díváte upřeně do očí více jak 5-7 vteřin, začne to u něj instinktivně aktivovat obranné mechanismy. A tady upíráte pohled mnohem déle, zvláště když nacvičujete sestavy (kata).

Nemám problém zařvat kiai a už ani udeřit protivníka shinaiem (i když bych raději použil páku či škrcení, ale chápu, že tohle není jujutsu a hraje se tu dle jiných pravidel ;-). Nemám problém s fyzickým kontaktem, při jujutsu jsem zažil „velmi blízká setkání“ a taková ta „pevná chlapská objetí“ mnohokráte. Ale krucinál, „pouhý“ pevný pohled mi zpočátku dělal největší potíže. Zvláště když šlo o nějakou slečnu, člověku hned hlavou běželo všechno možné a ne vždy se to týkalo kendo, to přiznávám ;-)

Dívat se pevně do očí hezké slečně bylo paradoxně horší než se postavit proti trotlovi, který „si chtěl poměřit, kdo dál dočůrá“ a upřel pohled, občas si zařval a rozdával zbytečně silné údery shinaiem, případně machroval s pokročilejšími technikami (které mimochodem nezvládal, protože mu stále unikaly důležité detaily v základním provedení). Většinou se pak ale rychle poznalo, kdo to myslí vážně a kdo je pozér, nebo jak říkají Angličané „wannabe warrior“.

To je ostatně stejné jako v jujutsu, kde vás podobně testují trotlové například tak, že místo, aby probíhal nácvik techniky s přiměřenou silou útoku a obrany, tak vás mlátí zbytečně silně. Požádáte ho jednou, dvakrát, a když takový trotl nemá pud sebezáchovy, zvolíte jinou formu komunikace a začnete oplácet stejnou mincí. To byste nevěřili, jak rychle se začnou chovat slušně ;-)

Postupně jsem během kendo drilů zjistil, že dívat se přímo do očí není vhodné, protože mám pocit, že zrak se časem zafixuje pouze na oči a přestává pak periferně vnímat. Zvláště, když už jste zastresovaní. Proto jsem zkoušel zacílit pohled do místa mezi obočím. Díky tomu jsem vnímal i celé tělo protivníka, ale stále to není ono. Pořád jde o fixování konkrétního místa, byť ne tak „chytlavého“. Zkoušel jsem také pozorně sledovat špičku shinaie a dle toho si vybrat cíl útoku. Jenže mi často uniklo, že soupeř se mezitím ke mě posunul a….no dal mi lekci.

Četl jsem si nedávno v Knize pěti kruhů od Musashiho a ten radí dívat se na soupeře jako na celek, takže vidět a přitom necílit pohledem na konkrétní místo. Zkouším to a začínám asi velmi VELMI pomalinku chápat, jak na to. Koukám jakoby skrz soupeře a to mi umožní si neustále udržet i periferní vidění a postupně tak poznat, jak soupeř začíná svůj útok. A o to jde, pokud to dobře chápu.

Kiai

Překvapilo mě také, kolik lidí má problém skutečně pořádně zařvat (a to stále ještě nemluvím o kiai). Možná je to dáno společností, kulturou a vychováním, kde hlasitý křik je neslušný, tedy něco, co se příliš neakceptuje.

Na jednom z předchozích tréninků jsme měli při každém úderu mečem zařvat, případně „držet" kiai ještě několik dalších kroků po úderu. A někteří z nás buď „jen řvali“, tj. chyběla v tom síla zevnitř, šlo jen o hlasitý zvuk bez skutečného záměru zaútočit, ale mnohem více lidí jen tak „pro formu“ zvedla hlas. Ale pořádné kiai, při kterém by člověka zamrazilo, to jsem slyšel spíše jen u sempaiů.

Na druhou stranu mě pobavilo, když jeden z lidí při cvičení úderu na men (hlavu) řval až příliš často. Jeden by řekl, skoro „jak protrženej“, jako kdyby údery nerozdával, ale inkasoval do…svého pokladu nejcennějšího ;-). Pravděpodobně mě tím chtěl vyvést z míry, ale přiznám se, že mě to spíše pobavilo, než zastrašilo. Koukal jsem mu pevně do očí a vnímal ho podobně jako za mých mladých let řvoucí kluky v posilovně, tedy jako šum na pozadí, jako hrající rádio někde v pozadí. Navíc mi to přišlo celé jen naoko / póza a s kiai to nemělo moc společného.

Čím častěji a více budete řvát, tím více si na to protivník zvykne a ve výsledku na to již nebude reagovat. Tohle ani nebylo keiko (sparring), ale měli jsme cvičit techniku úderu na hlavu a sladit pohyb, se záměrem a mečem (Ki-ken-tai-iči - spojení těla, mysli a zbraně v jeden celek). A ano, i tam by kiai mělo také zaznít, ale... Časem se naučíte rozeznat silné kiai, při kterém se vám zježí chloupky i na…však víte kde ;-), od hloupého řvaní „štěkajícího pudla“. Ještě legračnější je, když soupeři začne přeskakovat hlas jako mutujícímu puberťákovi. To je skutečně výzva udržet vážný výraz tváře. Takový výkřik je sice hlasitý, ale důležité „něco“ tomu zkrátka chybí.

Vraťme se ještě ke zmíněnému „záměru zaútočit“. Popíšu, jak to vnímáme v jujutsu, ale věřím, že kendo se nebude výrazně lišit. Studentům vysvětlujeme, že jakmile se rozhodnou zaútočit, již není čas to znovu přehodnotit a musí do toho jít nejen tělem, ale i duchem. Například technika zvaná O soto gari vyžaduje 100% nástup do soupeře, protože pokud se v polovině nástupu člověk najednou rozmyslí, může stejnou techniku použít soupeř proti němu. V kendo je to hodně viditelné. Mnohokrát jsem se rozhodl jít na hlavu (men) a pak si to rozmyslel. Výsledkem byl takový nijaký útok bez síly, rychlosti a záměru zasáhnout, čehož samozřejmě zkušeně využil můj soupeř. A ano, bolelo to, ale ne tolik, jako zlost na sebe sama, že vyučuji tento koncept a nedokážu ho aplikovat v jiném bojovém umění….ale to přijde. Musím se jen adaptovat novým podmínkám.

Bógu

Můj první pocit, když jsem se navléknul do bógu? Dalo se v tom překvapivě dobře hýbat. A najednou mé dřívější problémy s upřeným pohledem do očí zmizely, protože přes tu mříž nemáte příliš šancí vidět oči protivníka. Nicméně pevný pohled i přesto musíte držet.

Největší problém při oblékání mi dělala přilba (men). Vše ostatní je vcelku jednoduché, ale zavázat si přilbu tak, aby seděla pevně a hlavně abyste i poté dobře slyšeli své okolí, to je stále ještě něco, na čem musím zapracovat. Když ji totiž pevně utáhnete, strany přilby si přitlačíte na uši tak, že fakticky nic neslyšíte, takže jsem se zpočátku musel pak orientovat hlavně podle zraku, než sluchu. Jakmile přestali ostatní bojovat, přestal jsem také. Jakmile si začali měnit soupeře (kotai - výměna), posunul jsem se také. Občas se mě snažil soupeř v dobré víře opravit, abych například „nepadal do rány“, protože tím rána jednak není dostatečně silná a hlavně mu nabízím svou hlavu k úderu. V tom rámusu a s přilbou na hlavě jsem ho prakticky neslyšel, takže jsem jen ukázal zvednutým palcem „OK“ a…. dělal dál stejnou pitomost.

Pravděpodobně jsem si také přilbu utáhnul až příliš, protože mě na konci bolela hlava jak střep….A nebylo to z úderů, protože jsme nacvičovali…respektive se pokoušeli použít pouze to, co jsme do té doby cvičili bez bógu do…nové situace. Slovy klasika: „nepouštěli jsme se do žádných větších akcí“ a to bylo dobře. Měl jsem pocit, že v bógu to je úplně jiný svět. Já vím, říkali mi to, ale teprve, když to zažijete na vlastní kůži, vám dojde pravdivost v celé své obrovské….kráse ;-)

No a jestli to bolí? Je to cítit, to ano, ale například údery do hlavy skvěle pohltí kovová maska a jen pokud jste proti vyššímu soupeři, anebo uděláte tu blbost, že skloníte hlavu (můj případ, ale už se učím), tak úder zachytí zbytek přilby, ale ani to není nic hrozného. Rozhodně se vám při tom nezatmí či dokonce vás to nepošle do kolen. Slyšel jsem však, že v Japonsku do toho mlátí skutečně silně a to pak je asi jiný zážitek ;-)

Daleko více jsem však cítil údery do předloktí (kote). Ne vždy se člověk totiž trefí, takže pár modřin se za pár dnů objevilo. A vzhledem k tomu, že jsem měl jít na lékařskou prohlídku, kterou jsem potřeboval k prodloužení zbrojního průkazu, jsem se snažil si tuto část těla chránit i za cenu ran do hlavy či do trupu. Už posledně mi totiž lékařka vyhrožovala, že jestli uvidí na mém těle nějaké další modřiny (předtím jsem je měl z jujutsu – jak jsem psal výše, „pevné chlapské objetí“ ;-), že to oznámí úřadům jako pokus o sebepoškozování. Pobavilo mě to, ale teď jsem si nemohl zahrávat, protože bych nerad o zbrojní průkaz přišel.

No a údery do trupu úplně v pohodě….no úplně…. Pokud jste dostatečně vysoko nezvedli ruce, pak úder mečem šel do lokte. A i pokud jste zvedli ruce dostatečně vysoko, ne vždy se protivník trefil a úder mohl jít třeba do nechráněného podpaží. Také zážitek, který si člověk zapamatuje. Ale zajímavé je, že zkušení borci zasahovali přesně, kdežto my…velmi mírně pokročilí, jsme…no občas nám to ujelo, takže jsem se pak skutečně upřímně soupeři omlouval. Ale díky tomu všemu již chápu, proč do bógu člověka pustí, až když umí pracovat na nohou a hlavně jeho údery jsou přesné. Jinak by to byl neskutečný masakr a úplně zbytečná bolest na obou stranách.

Jo a doplňující volitelné chrániče do přilby a na předloktí jsou skutečně vynikající věc. Velmi živě si dokážu představit, jak bych údery cítil bez nich. Jeden se vkládá dovnitř přilby a chrání vršek hlavy a druhý se navléká pouze na pravé předloktí, kam se většinou zasahuje. Jen díky tomu modřiny prakticky nebyly vidět. Ale cítit samozřejmě údery budete. Nicméně dá se to přežít, pokud jste zvyklí na lidský kontakt ;-)

Takže když to shrnu, být v bogu je úplně jiný zážitek. Pro mě asi největší problém je vzdálenost. V jujutsu jsem zvyklý jít k soupeři hodně blízko, abych ho mohl chytnout a tak nějak chlapsky s ním mrsknout o zem, kde pak přejdu do páky či škrcení. Tady si musím zpočátku držet dosti velkou vzdálenost, kterou pak musím skutečně bleskově zkrátit. A hlavně nejít skrčený do souboje jako pitbul (dle filozofie „sice jednu dvě rány chytnu, ale pak jsi můj“), protože co rána to potenciálně „smrtelný“ zásah.  Takže rovná záda, rovné tělo a pohyb „tlačit“ boky, než vrškem a rukama. Jo jo, je ještě hodně věcí, které musím zlepšit…..

Bylo to také poprvé, co jsem kromě kabátce propotil i hakamu. V jednu chvíli jsem dokonce měl pocit, že se mi zadní část hakamy nějak odchlípla, protože jsem začal cítit chladný vzduch, jak mi ofukuje mé krásné chlupaté sexy pozadí. Přistihl jsem se, jak si opakovaně mimoděk kontroluji zadní část, jestli mám skutečně hakamu pevně utaženou. Když teď nad tím přemýšlím, pravděpodobně šlo o vzduch, který jsem vháněl zespodu dovnitř tím, jak jsem opakovaně rychle útočil na soupeře.
Pocit k nezaplacení ;-)
 

Předchozí díl

Pokračování příště

 

Jarda Kolcun