bojovky

jujutsufasttacfitkaleidoskop

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

červenec 2018
Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 612
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 242
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 197

O systému hodnocení...nejen v bojových uměních

Právě čtu knihu Yuvala Noaha Harariho nazvanou Homo Deus aneb stručné dějiny zítřka. V jedné kapitole se krátce věnuje i systému hodnocení, který byl zapracován do "moderního" systému vzdělávání.

Říká, že číselné hodnocení přišlo až s průmyslovou revolucí a pokud bychom se podívali do středověku, tak například ševcovský učeň nedostal výuční glejt s jedničkou za tkaničky a čtyřkou za přezky. Prostě buď uměl vyrobit boty…anebo neuměl.

Ani absolvent Oxford University za časů Shakespeara také nedostal titul s tím, že byl proškolen na 74 procent. Prostě buď je magistrem…anebo ne.

Snaha o precizní známkování vznikla se zavedením všeobecného vzdělání za průmyslové éry. Továrny a ministerstva si zvykla popisovat svět v číslech a školy je následovaly. Hodnota každého žáka se vyjadřovala průměrem jeho známek a hodnota učitelů průměrem celé školy. Byrokrati získali měřítko a jako obvykle to odnesla realita.

Škola má především vzdělávat a známkami se měl původně měřit jen dosažený výsledek, mnohé školy se ale brzy soustředily na získávání co nejlepšího stupně hodnocení. A jak každé dítě, učitel a inspektor dobře ví, umět získat dobré známky je jedna věc a skutečně rozumět literatuře, biologii či matematice věc druhá. A že když má škola volit mezi vzděláním a hodnocením, dá přednost známkování.“

Sám si pamatuji, že pro mě bylo daleko cennější to, co jsem se naučil mimo vykládané látky. Láska k poznávání, krásu „AHA momentů“ a pochopení, že proces vzdělávání nikdy nekončí…a že právě to je na tom to nejkrásnější. Tohle se neučilo v hodinách češtiny, matematiky, dějepisu či přírodopisu. A přesto jsem se právě tohle při těchto předmětech naučil. Nejde tedy ani tak o obsah, ale formu předávání. Aby se žák naučil učit a získal radost z nově naučených znalostí. A pak se učil s nadšením sám.

V této souvislosti mě napadají i bojová umění, kde Jigoro Kano, tvůrce dnes již olympijského sportu judo, zavedl koncem devatenáctého století systém páskování. Několik úrovní, odlišených barvou pásků, jasný obsah učiva na každý pásek. A jelikož to znělo (na první pohled) velmi logicky a hlavně měřitelně, tento systém hodnocení postupně zaváděly nejen další japonské, ale i čínské, korejské, vietnamské i další bojová umění do systému své výuky.

Přitom však jde o podobný přístup a cíl jako ve výše zmiňovaném školství (mimochodem Jigoro Kano byl v letech 1898 až 1901 i japonským ministrem školství a velmi obdivoval evropský systém vzdělávání).

A bohužel i zde se tak studenti spíše ženou za další barvou pásků, jako by jim samotná barva nějakým magickým způsobem nalila do hlavy (i svalové paměti) všechny požadované dovednosti a intelektuální kvality.

Netřeba asi ani říkat, že kde je poptávka, tam se nabídka brzo také objeví, takže dnes je bohužel možné získat černý pás i pouze prostřednictvím elearningu či jen příslibem, že daný systém bude osoba reprezentovat v zemi svého bydliště.

Někteří studenti se tak často ptají svého mistra, kdy už budou mít další pásek a přitom si neuvědomují, že to je podobně nesmyslná otázka, jako kdyby se student ptal svého učitele, za jak dlouho se naučí nějakou látku, za jak dlouho zvládne salto vzad, apod. To přeci nezáleží na mistrovi/trenérovi/učiteli!

Takže místo toho by se měli studenti ptát – jak/kde se mohu o tom dozvědět ještě více abych látku zvládl co nejlépe? Co byste mi doporučil, abych si ještě přečetl, nacvičil, získal? Jenže to vyžaduje vlastní práci, uvažovat, pracovat, třídit informace. Není to jako na tréninku, kde sensei připraví náplň výuky a pokusí se jí předat co nejsrozumitelnější formou, tady musí být aktivní hlavně studenti.

Když jsem v rámci kompletní přestavby výukového plánu našeho roztockého klubu jujutsu pátral po historických materiálech, opakovaně jsem objevil zajímavou věc – ten, kdo byl označen za mistra, musel umět a rozumět.

Je v tom veliký rozdíl, protože umět, ještě neznamená rozumět. Někdo vám například předvede technicky dokonalý kop z otočky, ale nebude rozumět, na jakých principech kop funguje, jak a kde se generuje síla a ve kterém okamžiku je kop nejsilnější (a proč). Nebude ani schopen stejné principy vidět v dalších kopech či pohybech. Takové studium pak je pouze cirkusovou drezůrou a nikoliv studiem bojových umění. A jak se to tehdy poznalo? Jednoduše, skuteční mistři se většinou dožili vysokého věku…

Bylo otázkou osobní cti každého mistra, aby nepustil do světa dalšího mistra, který na to nemá buď dovednostně, anebo intelektuálně. A co je na tom všem také zajímavé, je fakt, že tam podobný systém hodnocení neměli a přesto dokázali vychovat vynikající budoucí mistry.

Po dobu studia jste buď byli mladším či starším žákem. Jakmile mistr uznal za vhodné, a záleželo to čistě na jeho subjektivním rozhodnutí, jste si již mohli buď založit vlastní školu (na to bylo speciální povolení), anebo převzít existující školu od svého starého mistra. Prostě buď jste byli mistrem, anebo ne. Tak jednoduché to bylo. Samozřejmě to ne vždy bylo takto idylické a i tehdy se hrály různé politické hry v rámci té které školy, ale většinou pak „evoluce“ dokázala protřídit zrno od plev a nakonec zůstaly školy, které mají co nabídnout svým žákům i nyní.

Když jsem před více jak šesti lety s kamarádem zakládal dětský klub jujutsu, byl jsem držitelem hnědého pásu a neměl jsem potřebu jít dál z mnoha osobních důvodů. Až teprve po několika letech výuky dětí jsem pochopil, že studenti chtějí vidět archetyp senseie se vším všudy a ten zkrátka musí mít černý pásek.

Nešlo ani tak o jejich respekt, ale spíše o doplnění posledního kousku skládanky, kdy už dokážete velmi přesně říci o čem to je, ale k dokonalosti vám tento chybějící malý kousek chyběl. Nicméně výsledný obrázek skládačky již zásadně nemění. A díky člověku, kterého si dodnes velmi vážím, jsem nakonec i zkoušku pod jeho pečlivým vedením před mezinárodní komisí úspěšně absolvoval.

Zpět k nově vytvářenému výukovému řádu – plně rozumím smyslu (mnoha) úrovní v případě dětí a ten jsem také zachoval. Jakmile však u nás v klubu student jednou dosáhne černého pásu, tak je plně připraven. Avšak ještě dříve než blíže vysvětlím, co vlastně myslím tím „plně připraven“, pojďme si říci, co vlastně znamená mít v současné době černý pás.

Je to pouze technické zvládnutí všech technik? Pak je to pouhá drezůra, jak jsem uvedl již dříve. Vždy mě pobaví, když černý pás mají lidé mladší třiceti let. Technicky vše umí určitě skvěle (viz drezůra), ale zcela určitě nejsou intelektuálně vyspělí.

Anebo je to technické zvládnutí všech technik, chápání principů, historie i odpovídající intelektuální vyspělost? Ale pak tam chybí ještě praktická stránka vedení klubu. Takový člověk může být skvělý učitel, ale pokud neví, jak řídit svůj klub, bude třít nouzi s bídou.

Malá odbočka - ano, myslím si, že by měl za svou výuku sensei dostat zaplaceno a nebude se tím zpronevěřovat žádným, několik staletí starým, zásadám, které vycházely z jiného historického i kulturního kontextu. I proto by měl znát alespoň základy fungování ekonomie a marketingu. Ostatně historie nám nesčetněkrát ukázala, jak se vedlo samurajům, kteří se na dovednost obchodovat dívali spatra a ve stále delších obdobích míru, kdy již neměli kde/za koho bojovat (a jejich pán si je proto již nemusel platit), přišli často o veškerý svůj majetek a se svou rodinou skončili na ulici jako žebráci.

Nebo je to vše výše uvedené plus znalost nezbytných kroků k založení a řízení svého klubu bojových umění?

Nebo dokonce i něco více? A pokud ano, pak co?

Přesně tyto otázky jsem si musel vyřešit ještě dříve, než jsem dal dohromady nový výukový plán a zkušební řád. A právě proto jsem nechtěl jít pod žádnou jujutsu asociaci/organizaci/…, protože bych nemohl svobodně rozhodovat o náplni výuky a ještě musel platit, často nesmyslné, členské poplatky. Má to samozřejmě i své nevýhody, ale čím více jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem se utvrdil v přesvědčení, že zvolená cesta nebude ovlivňovaná politikou (v organizaci), ale naopak snahou být na konci procesu na takového studenta hrdý jako učitel….i jako člověk.

No a v tomhle systému nějaký první, druhý, třetí a x-tý stupeň nějak ztrácí smysl ;-) Buď člověk připraven je, a má nárok na černý pás, anebo není a pak nechť dále studuje. Není kam pospíchat, protože barva pásku není cíl, ale znalost, která se za ním skrývá. Učitel by měl poskytnout dostatek informací a student naopak by měl v sobě najít dostatek energie, aby studoval, chápal a aplikoval. Jedině pak je možné jej jednou zvát mistrem - senseiem.

 

Jarda Kolcun