bojovky

jujutsufasttacfitkaleidoskop

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

červenec 2018
Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 612
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 242
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 197

Hovory s padrem 2

Při jednom našem video skype rozhovoru jsem si všimnul, že má padre na sobě kolárek a byl dosti zasmušilý. Zeptal jsem se, co se stalo a on mi odpověděl, že měl právě řeč nad hrobem mladého kluka, který zahynul během zahraniční vojenské mise.

Bylo na něm vidět, že toto jsou přesně momenty, kdy si člověk začne klást otázku, proč se někteří lidé rozhodnou položit dobrovolně svůj život....

O rolích, které v životě zastáváme

Od toho jsme se postupně dostali k otázce rolí v životě člověka a já se padreho zeptal, jak uhlídat, že člověk nesklouzne do stereotypu své, třeba i nově získané životní role a i nadále zůstane sám sebou. Pokud hovořím o životních rolích, pak tím myslím například roli bratra, který se vždy postará o svou mladší sestru, nebo roli manžela, táty či třeba senseie.

Vzpomínám si, jak se získáním černého pásu jsem skoro až fyzicky cítil, že se „něco“ změnilo. A že bych se asi měl změnit i já, abych nyní odpovídal archetypu senseie. To znamená chovat se čestně, s respektem, být inspirací, apod. Padre mě chvíli poslouchal, pak se na mě dlouze zadíval a zeptal se: “chceš mi říci, že předtím jsi nebyl čestný, neprokazoval respekt a neinspiroval lidi kolem sebe?

No….to neříkám, jen jsem uvědomil, že teď na tom záleží o to více, když už jsem nositel černého pásu.“, odpověděl jsem padremu.

Padre zvážněl a řekl: “Chápu, kam tím míříš. Jenže je nutné si uvědomit, že jsi již učil dlouho předtím, než jsi získal onen černý pás. A tví žáci s tebou zůstávali právě proto, že jsi prokazoval vlastnosti, které má správný sensei mít. A pokud si dobře vzpomínám, tak jsi mi sám říkal, že do získání pásku jsi šel hlavně kvůli svým studentům, abys splnil jejich představy o archetypu mistra. Částečně tvou motivaci chápu, ale myslím, že i ty sám jsi tím chtěl uzavřít určitou kapitolu svého života, že?“, zeptal se padre. „No…ano…a překvapilo mě, jak silný pocit zodpovědnosti na mne hned poté dolehnul“, váhavě jsem dodal.

Pak je všechno v pořádku“, usmál se padre.

Mně však šlo o maličko něco jiného. Právě díky černému pásku jsem si uvědomil, že jsem nejen získal právo nosit ten kus textilu kolem pasu, ale získal jsem  tím, jako bonus, i další oficiální roli v mém životě….

Ono to souvisí s tématy, které jsme probírali již dříve,“ začal padre. „Až příliš často se lidé ztotožní s tím, jak je ostatní vidí a najednou zjistí, že jsou někým jiným. Anebo naopak se upřímně, a někdy až zahořkle, diví, že od nich ti samí lidé, kteří je dlouhou dobu podporovali v jejich růstu, od nich odchází. Proč? Protože to, co na nich tito lidé oceňovali, byla například jejich neutuchající snaha být lepší, pracovat na sobě a vzdělávat se. Jakmile se však nashromáždilo…hmmm…řekněme „kritické množství“ pozitivních ohlasů, najednou ti samí lidé už mají pocit, že cíl byl splněn a nyní mohou a budou žít pouze ze své čerstvě nabyté slávy.

Časté je to vidět například u vědců, kteří učiní nějaký významný objev, za který získají prestižní ocenění, a pak již zbytek života stráví tím, že o něm jen přednáší a již nepokračují ve výzkumu. Anebo mladí kluci, kteří na sobě postupně pracují, získávají zkušenosti a vyšší technické stupně, až jsou z nich jednoho dne instruktoři. A najednou mají pocit, že všechno již umí a znají, začnou pořádat vlastní semináře, účtovat si několikanásobně větší peníze za výuku a jejich ego zažívá vánoce. A když dostanou zpětnou vazbu od svých kamarádů, kteří jim fakticky řeknou „hele, měníš se a není to zrovna k lepšímu“, často takové mnohaleté přátelství ukončí a ponechají si kolem sebe pouze lidi, kteří je nadále chválí a pochlebují“, dodal padre.

Dá se to nějak ohlídat?“, zeptal jsem se.

Ale ano, samozřejmě. Pokud se jedná o samouka, který na sobě sám pracuje, pak je to daleko náročnější, protože sám musí mít dostatek sebereflexe, aby včas viděl, že jeho ego ulítává. A když ne on, pak jeho kamarádi to musí včas zachytit.

Daleko lepší varianta je, pokud novopečený instruktor pod někým seniorním dále studuje...i po získání onoho černého pásu. V zodpovědnosti jeho mistra je posunout jej dále až když si je jistý, že na to ten člověk má jak technicky, tak hlavně intelektuálně. Že dokáže ustát nové nástrahy svého ega. A pokud se tak nestane, pak vina v prvé řadě padá na hlavu mistra a nikoliv jeho studenta. To je podobné, jako kdyby rodič najednou usoudil, že jeho dítě je schopno napsat esej o kvantové fyzice a když by to nedokázalo, pak by to dával za vinu dítěti….

A pak tu máme ještě jednu nástrahu ega – člověk se v nové roli začne brát až příliš vážně. Novopečení „senseiové“ najednou zvážní a mají pocit, že se odteď musí chovat seriózně a přestávají si dělat (i snášet) legraci ze sebe sama…Jsou přeci jenom ti senseiové, takže se musí chovat způsobem, který odpovídá jejich novému úřadu, že?“, zeptal se padre a šibalsky mrknul.

Pak pokračoval: „A úplně tak opomíjejí Cestu, která je dovedla k mistrovství. Ten certifikát či černý pás je přitom jen takový checkpoint / kontrolní bod Cesty. Mimochodem, doporučuji si přečíst knihy Dana Millmana (pokud jsi dosud tak neučinil), který hodně ovlivnil filozofii systému (FAST) jenž v Čechách reprezentuješ. Ten vždy říkal, že život jsou tři důležité věci, které je potřeba mít neustále na paměti – humor, paradox a změna. Doplní ti to mnoho dílků do skládačky jménem život, ale i sebeobrana, být senseiem, tátou, kamarádem či dobrým člověkem.

O bojovkách a světě

Proč vlastně děláš bojovky, Jardo?“, zeptal se mě při jednom takovém skype hovoru padre. „Abych dětem ukázal, jak se filozofie a principy bojových umění dají aplikovat do každodenního života“, odpověděl jsem. „A abych jim také ukázal, že sebeobrana a bojová umění nejsou to tupé mlácení a násilí jak je nyní často vidět.“

Takže ne proto, aby se naučily bránit, bojovat, porvat se životem?“, zkoušel mě znovu padre.

Já vím, že někteří lidé říkají, že ‚život je boj’, ale já to tak necítím. Věřím, že si mohu vybrat a růžové sluníčkářské brýle (jeden extrém) ukazují život stejně reálně jako černé paranoidní brýle (druhý extrém).

To jsi přesně uhodil hřebíček na hlavičku. Lidé často zapomínají, proč vlastně bojová umění vznikla. Nikoliv proto, aby naučily člověka se porvat či zlikvidovat jiného člověka, ale primárně proto, aby k boji vůbec nemuselo dojít. Proto se jim říká „umění“ a ne „systémy boje“.

Navíc, se mnoho bojových umění i sebeobranných systémů scvrklo do technické výuky rvačky, takže….hmmm…“, zamyslel se na chvíli padre, “je to vlastně podobné jako když by ses učil jíst lžící jen proto, abys uměl jíst lžící. A tak nějak jsi postupně zapomněl, proč jsi vlastně lžíci potřeboval, na co a jaké výhody ti může tento nástroj poskytnout.

Mnoho instruktorů moderních systémů sebeobrany navíc učí často neadekvátní techniky co do intenzity konfliktu. A já věřím, že to nedělají úmyslně. Většinou se jedná o zakomplexované pozéry, kteří chtějí výukou likvidačních technik zapůsobit na své studenty/studentky.

Anebo se jedná o lidi, kteří mají takové povolání, kdy tráví většinu svého času „prolézáním černou kanalizací lidských duší“. Pak mají zcela oprávněně pocit, že člověk je skrz naskrz zkažená krutá bestie“, řekl padre. „Takové pocity mají například policisté, kteří se zabývají organizovaným zločinem, dětskou prostitucí či obchody s lidmi. Nebo vojáci, kteří ve válce viděli až příliš mnoho krutostí, kterých se dopustila jiná lidská bytost. Ale stejně tak i lidé, kteří pracují ve vězení, anebo s oběťmi násilných trestných činů.

Jenže si neuvědomují, že svět není jen válka, gangy či zloději, ale je to i hromada jiných věcí a lidí, díky kterým svět zase není tak špatné místo k životu. Bohužel si to i mnoho z nich nechtějí nechat vysvětlit, protože věci, které ve svém životě viděli a zažili, byly velmi intenzivní a hodně ošklivé. Často mi právem namítají – padre, jak mohou přijmout myšlenku, že svět je krásné místo k životu, když musím například vyšetřovat velmi vážná znásilnění malých dětí jejich nejbližšími, kruté týrání zvířat, anebo mučení jiných lidí, že by i ďábel v pekle křičel zděšením….S podobnými lidmi se Jardo potkávám hodně často díky mému poslání. Je velmi těžké je přesvědčit, že tu naopak existují i lidé, kteří neváhají darovat své srdce, obrazně i doslova, aby zachránili jiný lidský život. I v tom mi má víra pomáhá věřit, že na světě bude vždy dostatek dobrých lidí, kteří mají odvahu se právě tomuto zlu odvážně postavit a nevzdat svůj boj, jakkoliv může vypadat marný.“

 

Předchozí díl

 
Jarda Kolcun