bojovky

jujutsufasttacfitkaleidoskop

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

květen 2018
Po Út St Čt So Ne
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 607
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 239
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 186

Hovory s padrem

Poprvé jsem se s padrem setkal před několika lety, když jsem byl v Coloradu na speciálním FAST semináři 48 hours of Adrenaline. Byla to má první cesta za oceán a já se moc těšil, že poprvé uvidím Ameriku :-)

Přiletěl jsem na pozvání Billa Kippa, tvůrce tohoto systému. Zde jsem si pak během těch několika dnů (mohutně) doplnil své praktické zkušenosti při štěkání, koučování i vedení celého kurzu. A protože jsem patrně na Billa udělal dobrý dojem, požádal mě, abych mu na konci celé akce pomohl s organizací a výukou jako jeden ze tři zástupců starého kontinentu (spolu s jedním Němcem a jedním Britem).

Samotný průběh této akce se můžete dočíst zde. Já bych tu nyní rád napsal maličko o něčem jiném. Během mého pobytu jsem si tam totiž všimnul člověka, který mne ihned zaujal svým chováním. V jednu chvíli (když vedl výuku) působil absolutně vyrovnaně jako nějaký usměvavý Buddha, avšak ve zlomku vteřiny se dokázal změnit v hrozivého agresora, to když asistoval v konfliktních scénářích jako štěkač nebo predátor. Ta obrovská a náhlá změna z klidné vyrovnané usměvavé síly v násilného slizkého parchanta byla zkrátka úžasná. Umínil jsem si, že tohle chci také umět a proto jsem se s ním po skončení semináře seznámil. A je to právě on, kdo mne svými, často nezvyklými pohledy na svět, inspiruje dodnes. Není důležité jeho jméno. Snad jen zmíním to, že působil v několika vojenských zahraničních misích jako vojenský kaplan a měl možnost vidět na vlastní oči až neuvěřitelně násilnou stránku války.

Po návratu zpět domů do Colorada se nyní zabývá prací s lidmi, které násilí nějakým způsobem poznamenalo (vojáci a policisté (PTSD), ženy (domácí násilí), děti (sexuální zneužívání), atd.). I proto jsem si říkal, že jeho postřehy mi mohou pomoci lépe pochopit problematiku lidského konfliktu.

Během našich hovorů jej oslovuji jeho křestním jménem, nicméně pro naše účely mu budu říkat „padre“, ačkoliv jsme se o víře a Bohu bavili minimálně. Postupně se pro mne padre stával tím, co pro Dana Millmana byl Sokrates. A pokud dosud neznáte jeho knihy, velice doporučuji je přečíst. Mimochodem, víte o tom, že Dan Millman stál také u zrodu systému FAST a dodnes je velmi dobrým přítelem Billa Kippa?

Následující rozhovory jsou jak z doby mého pobytu v Coloradu, tak i z doby relativně nedávné, protože jsem s padrem neustále v kontaktu. Nepravidelně si přes Skype či přes Facebook povídáme dlouho do noci a pokaždé nacházím v těchto rozhovorech zajímavé inspirace. Dovolte mi se o ně s vámi také podělit.

O válce a víře

Byl letní večer roku 2014, seděli jsme všichni ve stodole, kde odpoledne proběhla akce 48 hours of Adrenaline a teď již bylo vše uklizené. Místo žíněnek jsme měli rozestavěné židle a na stolech bylo připraveno mnoho skvělého jídla a pití. Účastníci semináře si s námi povídali o svých zážitcích a dojmech z právě absolvovaného semináře. Bylo zajímavé, jak moc pro některé lidi byla tato akce přínosná. Jak moc jim pomohla zjistit o sobě hromadu věcí a možná i s některými se konečně vnitřně i srovnat.

K večeru jsem konečně měl šanci si více s padrem popovídat. Povídali jsme si o svých zážitcích z právě proběhlé akce a tehdy jsem se ho zeptal: „Padre, jak se vnitřně srovnáváš z pohledu své křesťanské víry na zahraničních misích s tím, jaká zvěrstva jsou schopná lidé páchat?“, zeptal jsem se při jednom takovém rozhovoru.  „Nekladl sis otázky, jak tohle mohl Bůh dopustit? Neztrácel jsi víru v lidi?“, pokračoval jsem. Padre se na chvíli zamyslel a pak mi odpověděl: „víš, takto otázka nestojí. Víra mi pomáhala stále věřit, že na světě je pořád dost dobrých a odvážných lidí, kteří budou ochotni riskovat svůj život a bojovat proti zlu. Viděl jsem věci, které patří spíše do středověku, a o to usilovněji jsem věřil, že tohle je jen malá část lidí, kteří ve skutečnosti neví, jak moc si ubližují a jak velkého zla se vlastně dopouští.“, řekl padre.

Jenže definice zla je také dosti subjektivní,“ zkusil jsem namítnout já. „Pro někoho jsou zlem Američané, pro jiného Talibánci. Závisí jen na úhlu pohledu.“

Nesouhlasím“, řekl padre. „To, o čem hovoříš, je náboženská, politická, či jiná ideologie, ve jménu které si lidé ubližují, ale já hovořím o zlu, které je rozeznatelné prostým selským rozumem“, odvětil padre. Asi jsem se zatvářil zmateně, protože padre pokračoval: “zapomeň na všechny ty řeči o rase, víře a tom kterém politickém zřízení a podívej se na to pohledem třetí osoby, která není z tohoto světa. Je zabíjení dětí, zlo? Bez váhání ano. Je zabíjení žen a mužů špatné? Opět stejná odpověď – ano je. Pokud se na to díváš tímto pohledem, pak se oprostíš od toho vymývání mozků našich politiků či jakýchkoliv jiných autorit a jednáš pouze dle vlastního přesvědčení a vlastního srdce. Právě proto jsem byl rád, že mám víru, protože jsem v takových chvílích nepřestal věřit, že na světě bude vždy dostatek dobrých lidí (pasteveckých psů), kteří toto dokážou rozeznat a zlu se odvážně postavit, a zároveň jsem i cítil obrovskou hrdost a zároveň i zodpovědnost, že mezi takové lidi mám tu čest patřit. Ale znovu opakuji, není to o jakékoliv ideologii či náboženství, ale jen a pouze o tom, postavit se těm, kteří ubližují ostatním. A je jedno, jestli je to tady v Coloradu, nebo na druhém konci světa. Na jedné straně o sobě říkáme, že stojíme na vrcholu evoluce, na druhé straně však neexistuje jiný biologický druh, který by páchal sám na sobě taková zvěrstva.“

O výuce sebeobrany a rádoby instruktorech

Při jednom takovém hovoru jsme zabrousili i do oblasti výuky sebeobrany. Padre před několika lety založil organizaci, kde pomáhá lidem se vyrovnat s následky násilí (PTSD, domácí násilí, sexuální zneužívání, život v gangu, apod.). „Jardo, moc se mi líbí, o čem na stránkách píšeš. Neumím česky, abych dokonale rozuměl všemu, ale naštěstí „strýček Google“ mi dokáže alespoň zhruba přeložit názvy a obsah tvých článků. Nevím, jak je to u vás, ale tady v Americe se lidé působící v oblasti bojových umění/sportů a výuky sebeobrany velmi zamilovali do svých titulů sensei, sifu, mistr, učitel, trenér či instruktor. Dokonce tolik, že po jeho získání již mají pocit, že jednak již vše umí (když přeci získali tento titul) a jednak jim jakákoliv další znalost tak nějak do té hlavy přirozeně přistane, protože se domnívají, že spolu s titulem získali i nějaký předplacený telepatický komunikační kanál s vyšší moudrostí. Či jak oni sami s oblibou říkají – že se napojili na duchy dávných bojovníků….“, a pobaveně na mě mrknul. „Takoví lidé se však často soustředí pouze na výuku mechanických pohybů, což je ve výsledku pouze tělocvik. Tělocvik (nikoliv tělesnou výchovu) vnímám jako výuku jak se správně mechanicky hýbat a není v tom velkého rozdílu od drezérů v cirkuse, kteří drezírují zvířata k pobavení diváků.

Uniká jim kontext, protože jakýkoliv lidský pohyb se cvičil proto, aby něco umožnil. Buď aby je naučil se vypořádat s útokem jiné osoby či zvířete, nebo aby jim umožnil sehnat si potravu. V prvním případě jde o sebeobranu a ve druhém o dovednosti jako je šplh, lezení, skoky, atd. I proto je nutné rozlišovat mezi tělocvikem a tělesnou výchovou.

K tomu jsem dodal: “ano, o tom jsem psal v jednom svém cyklu. Zdůrazňoval jsem nutnost dalšího neustálého komplexního vzdělávání, abychom dokázali vidět pohyb v celém kontextu a souvislostech s jiným lidským konáním.“ Padre souhlasně pokýval hlavou a pokračoval: “O tom přesně hovořím. Asi ses již také setkal s názory, že stačí jen cvičit a všechno ti takzvaně docvakne. Že knihy jsou jen pro teoretiky. A ti, kteří studují knihy, jsou pak těmito lidmi zesměšňováni a je jim vytýkáno, že necvičí a vše, co znají, mají jen teoreticky, nikoliv prakticky podložené. Neříkám, že to tak v některých případech není, ale najdou se i ti, kteří si tím rozšiřují dále obzory. A tak studují historii, filozofii, antropologii, fyziku, ale i svůj jazyk.“

„Proč svůj jazyk?“, zeptal jsem se padreho. „Protože pokud něco umíš, pokud jsi něčemu porozuměl a nebudeš umět to srozumitelně a jasně vysvětlit a předat ostatním, pak je takové poznání ztracené. Pamatuj, že informace, které nesdílíš, jsou informace bezcenné. A ti, kteří si získané informace úzkostlivě křečkují pro sebe, se mylně domnívají, že se stávají něčím speciálním. Jenže je to podobné jako s knihovnou, když je zavřená, nikdo nedokáže ocenit krásy a poklady, které skrývá, pokud do ní nemá přístup. Víš, pokud nevěřím, že lidé se mnou zůstanou i poté, co jim vysvětlím nějakou věc, pak mám problém se sebedůvěrou. A svým egem“, dodal padre.

O úloze instruktorů

Při jednom takovém povídání jsme si s padrem povídali o úloze instruktorů při výuce sebeobrany. Dále již budu používat termín instruktor, ačkoliv se to týká i mistra, učitele, senseie, sifu a dalších, kteří učí pohyb v souvislosti s obranou.

 „Nevím, jak to vidíš ty, Jardo, ale mám pocit, že mnoho instruktorů učí sebeobranu podobně, jako lékaři přistupují ke svým pacientům.“

Teď nerozumím, jak to myslíš“, odvětil jsem padremu.

No….pacient přijde za lékařem, až když se něco děje. Ten mu dá lék (řešení na jeho neduh) a pacient odejde. Když se mu nezdá léčba, nebo předepsané léky nezabírají, jde k jinému lékaři. A tak to pokračuje, dokud není vyléčený (v lepším případě). Lékař tedy plní úlohu „hasiče“, nikoliv lektora, jak správně žít.

A s instruktorem je to vlastně podobné. Do jeho klubu člověk většinou přijde, až když má pocit, že by se měl naučit bránit. Instruktor mu následně ukazuje všemožné techniky sebeobrany a vysvětluje mu také všemožná rizika, na která si musí dát nyní již pozor. Svým způsobem mu tak řekne – měl jsi jen mlhavou představu o nebezpečích, která číhají tam venku, a teď jsem ti je upřesnil a rozšířil o 23 dalších. Podobně jako (špatný) lékař vám řekne, „tak z této nemoci jste venku, ale nesmíte zapomínat na to, že na vás číhá 237 dalších nemocí a s tím musíme také něco udělat“.

Takový člověk pak má obavu z nebezpečného světa a o to usilovněji začne cvičit, protože začne vidět svět jako rizikové a nebezpečné místo k životu. Ale je to skutečně podstata výuky mistra? Neměl by takový učitel na jedné straně poukázat na možná rizika, ale současně i zlepšit život svého studenta? Obohatit o nové pohledy, zkvalitnit, zbavit jej nočních můr, kostlivců ve skříni, případně konfliktního způsobu života? Ukázat mu, jak žít šťastně a nikoliv, jak postavit svůj život na strachu, odkud může přijít útok? Víš, i proto jsem před mnoha lety s Billem začal vyučovat systém FAST. On fakticky neučí lidi, jak se rvát a řešit konflikty, ale jak jim předejít a jak udělat maximum proto, aby k té rvačce ani nedošlo. A věřím, že existují i další systémy podobné systémy, stejně tak jako existují systémy, které toto sice proklamují, ale 99 procent času výuky je poté o fyzických technikách obrany. To opět není sebeobrana, ale jen rvačka a rozvoj vlastní agresivity, strachu a paranoie.

Já mám možnost hovořit s lidmi, kteří si prošli skutečným peklem války a teď to myslím doslova. Na těch lidech poznáš, že jsou…hmmm…rozbití, že se dostali do situací, kdy přestali věřit v Boha i lidskou bytost. Takoví lidé poznali cenu za zabití jiné osoby. A takoví lidé skutečně vědí, že se zabitím jiné osoby vždy umře i kus jich samotného. I proto si takoví lidé zaslouží náš obrovský respekt a úctu. Dělají a vidí všechny ty hrozné věci, abychom je nemuseli dělat a vidět my. To nejsou prázdné fráze, Jardo a ani nečekám, že ti plně dojdou všechny ty hrůzy, které jsou za tím, protože jsi tam nikdy nebyl a dá-li Bůh, ani nikdy nebudeš muset být. To není výčitka, jen prostý fakt. A přesto, že jsi tam nebyl, pokud jednou chceš být opravdovým mistrem, pak přistupuj k výuce tak, aby se lidé pod tvým vedením naučili lépe žít, než lépe bojovat. Jedno je založené na lásce a druhé na strachu.“

V té chvíli jsem si vzpomněl na setkání s jedním řeckým mnichem, když jsem byl v Řecku s rodinou na dovolené. Rozhodli jsme se cestovat po ostrově a prohlédnout si místní památky a v plánu bylo i navštívit jeden z nejkrásnějších klášterů na ostrově. Už si bohužel nepamatuji ani jméno ostrova, ani název kláštera, ale to pro naše vyprávění není důležité.

Když jsme přijeli do kláštera, moje dcery s manželkou obdivovali úžasně udržovanou zahradu a já šel dovnitř do místního krámku, kde mniši prodávají různé masti a lektvary na všemožné lidské neduhy. Byl tam takový zvláštní klid a já se cítil, jako kdybych se vrátil domů….hmmm…tuhle myšlenku si pamatuji, protože mi to přišlo dostatečně zvláštní. V přítmí tam seděl jeden starší mnich, který uměl trochu anglicky a zeptal se mě, jak mi může pomoci. Jelikož jsem v té době měl potíže s vazy loktů, řekl jsem si, že vyzkouším místní masti. Ale popravdě jsem si moc nadějí nedělal.

Mnich si vzal mou ruku a začal prohmatávat oblast kolem lokte. Překvapilo mě, jak silné prsty má a pokaždé, když někde zatlačil, jsem myslel, že si „cvrnknu do gatí“. Pak se mě zeptal, čím se živím, a co vlastně dělám. Odpověděl jsem, že učím děti sebeobranu. On se na to zeptal, proč to dělám. Asi jsem vypadal zmateně a tak pokračoval: „je dobře, že pracujete s dětmi. Právě v dětském věku nastavujete jejich životní hodnoty i způsob, jakým svůj život prožijí. Pokud učíte děti proto, aby se dokázaly ubránit, pak potřebují někoho/něco, proti čemu/komu se budou bránit a vy v nich tak zároveň postupně budujete strach z nepřítele.

Pokud však učíte děti proto, aby se naučily něco nového, a rozvíjíte tak jejich tělo i mysl, pak budou vidět život jako úžasné místo k životu. Jeden přístup je založen na strachu z jiných lidí i ze života, druhý naopak na lásce k životu a k ostatním lidem. Je ve vaší moci a hlavně zodpovědnosti učitele si vybrat správně.“

 

Pokračování

 
Jarda Kolcun