bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

říjen 2018
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 639
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 243
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 198

Proč jsme takoví, jací jsme? - Imunitní systém

Zmiňuji tu často imunitní systém, ale jak vlastně funguje? Kdykoliv do našeho těla vstoupí cizí látky, speciální buňky tyto narušitele absorbují a pak na svém povrchu vystaví jejich kousky (tzv. antigeny) podobně jako vánoční stromeček ozdoby. Jiné imunitní buňky, tzv. pomocné T-lymfocyty to přiláká a s těmito kousky se samy zkontaktují.

T-lymfocyty jsou obvykle vůči těmto „vánočním ozdobám“ tolerantní, avšak pokud se rozhodnou, že jde o škodlivý antigen, pak buď povolají do zbraně bílé krvinky, které tento antigen pohltí, anebo aktivují další buňky, které umí vytvořit protilátky specifické pro daný antigen. Tyto protilátky se následně navážou na antigeny a přilákají další buňky imunitního systému (histamin), které zahájí totální protiútok. Ty způsobují následně zánět či vyrážku, rýmu, případně ucpané dýchací cesty. Buňky histaminu také vyvolávají svalové křeče, astma, průjem, kašel, zvracení a další nepříjemné příznaky, jež jsou pro naše tělo fakticky přínosné, protože pomáhají dostat škodlivé antigeny z těla pryč.

Když se do těla dostane zcela nový antigen, je reakce zpravidla mírná nebo středně silná. Imunitní systém však má paměť, a když se stejný antigen objeví znovu, buňky určené k výrobě specifických protilátek již čekají v nástupu a připravené udeřit. Aktivované buňky se začnou také rychle množit a vytvářet tak ohromující množství protilátek právě pro tento konkrétní antigen. Následně zaútočí jako roj rozzuřených včel a vyvolají obrovskou zánětlivou reakci, která může paradoxně člověka i zabít. Na první pohled jde o zcela nepřiměřenou alergickou reakci, ale jak to už tak bývá, ani v tomto případě to není tak jednoduché.

TH1 a TH2 bojovníci

V drtivé většině případů se aktivují tzv. TH1 lymfocyty, které povolávají bílé krvinky, jež cizí antigen pohltí, aby je poté organismus vyloučil z těla pryč. Existují však ještě tzv. TH2 lymfocyty, které již aktivují produkci protilátek, jež způsobují výše popsané zánětlivé reakce organismu. Je zajímavé, že když se stimuluje produkce TH1 lymfocytů, potlačuje se produkce TH2 lymfocytů. Proč také jít na vrabce hned s kanónem, když stačí brokovnice….

Nu a podle jedné hypotézy lidé většinou bojovali s mírnými infekcemi a jejich imunitní systém tím pádem neustále zaměstnávaly bakterie a viry, které patří do sféry působení TH1 lymfocytů. Počet TH2 lymfocytů tak byl standardní. Jenže od té doby, co se snížilo množství nečistot v prostředí, jež nás obklopuje, nám v krvi koluje relativně velké množství TH2 lymfocytů, které mohou omylem zacílit na standardně neškodnou látku (pyl, prach, kočičí/psí chlupy) a spustit následně nepřiměřenou alergickou reakci.

Alternativní názor, známý jako „teorie starých přátel“, říká, že k mnoha alergiím a dalším nepřiměřeným imunitním reakcím dochází častěji z důvodu závažné nerovnováhy našeho vnitřního prostředí. Zcela jiné potraviny, léky (antibiotika, penicilín,…), atd.

Zabíjíme si své domácí patogeny

Dříve jsme v sobě hostili mnoho patogenů, které sem tam způsobovaly nějaké reakce organismu, pokud se vymkly kontrole (průjem, apod.). Nicméně během mnoha stovek generací jsme se s nimi naučili žít. Poté, co jsme vyvinuli nové léky, se nám podařilo tyto patogeny odstranit, ale jejich nepřítomnost vyvolala nerovnováhu v našem imunitním systému, který se již nemusí zatěžovat červy a mikroby a začíná být hyperaktivní podobně jako pubertální mládež. Existují již studie, které prokázaly, že opětovné vystavení určitým parazitům, může znatelně zpomalit, či dokonce vyléčit taková onemocnění jako je roztroušená skleróza, zánětlivé onemocnění střev, apod. Blíží se již doba, kdy nám lékař může předepsat červa či stolici jiného člověka k opětovnému nastavení rovnováhy v našem střevním prostředí.

A ještě jednou o našich dětech

Vraťme se tedy opět k dětem – nechávejte své děti hrát si venku na trávě, v prachu či v blátě. Proto je také důležité, aby děti i cvičily na hodinách tělesné výchovy venku co nejčastěji, otužovaly se a přicházely do častého kontaktu s přírodou, jakkoliv špinavá je. S velmi vysokou pravděpodobností to odnesou maximálně jednodenním průjmem, ale v drtivé většině případů se vůbec nic nestane (vlastně ano, budou špinavé, což asi neocení jejich matky ;-) Jejich imunitní systém se však ohromně posílí, takže v dospělosti pak budou připraveni vést dlouhý a spokojený život.

Krátké povídání o botách

Podle archeologických výzkumů začali lidé nosit obuv teprve před nějakými 45,000 lety. Nejstarší známé boty byly sandály z doby před 10,000 lety a nejstarší dochované boty byly tzv. mokasíny. Co je však důležité - tato obuv byla bez tlustých tlumících podpatků, podpory klenby, apod. Cílem bylo primárně chránit obuv proti mrazu či proti ostrým předmětům.

V roce 2010 publikoval se svými kolegy Dr. Daniel E.Lieberman studii v časopise Nature, kde ukazuje jak a proč mohou lidé pohodlně chodit a běhat po tvrdých površích za předpokladu, že ovšem došlapují šetrným způsobem (první kontakt se zemí provede přední část chodila), který nevyžaduje žádné dodatečné tlumení botami. Tato studie se jmenuje Foot strike patterns and collision forces in habitually barefoot versus shod runners (časopis Nature 463, 531-535) a je možné si ji i zakoupit na výše uvedeném linku. Od té doby se o tomto tématu velmi vášnivě diskutuje. Na jedné straně máme skalní příznivce bosého běhání (věrné čtenáře knihy Zrozeni k běhu) a na druhé straně máme všemožné „odborníky“ od podiatrů až po fyzioterapeutů a prodejců sportovní obuvi, kteří tvrdí, že na bosý běh a chůzi zkrátka již nejsme adaptováni.

Jak už to tak v podobných diskusích bývá, argumentuje se extrémními případy a jaksi se zapomíná na tzv. rozumný přístup. Ten říká, že přechod z běžeckých bot naboso je nutné činit postupně. Zvláště když jsme několik desítek let chodili a běhali pouze obutí. Navíc v chodidle máme obrovské množství nervových zakončení, které předávají mozku důležité informace o povrchu (propriocepce). To v botách s pevnou podrážkou není možné. Dokonce i ponožky znatelně snižují tuto schopnost komunikace mezi chodidlem a mozkem. Také technika chůze a běhu naboso je odlišná.

Například absence tlumící podrážky nás nutí změnit nákročnou část z paty na přední část chodidla. Teprve pak správně zapůsobí klenba chodidla, funkce achilovky, lýtko, stehenní svaly a celé tělo. Proto lidé, kteří chodí naboso, vědí, že pro pohodlnou chůzi potřebují našlapovat měkce a pružně. V botách většinou nevědomky více dupeme, jelikož odpružená pata si hledá stabilní polohu. Došlap na bosou patu je možný například na měkkém povrchu. Navíc nevyžaduje takovou sílu v lýtku, protože to nemusí držet patu neustále zvednutou nad zemí.

Došlap na patu je také šetrnější pro další svaly a šlachy, například pro achilovku. Na druhou stranu se v jedné harvardské studii jasně ukázalo, že došlap na patu při běhu zvyšuje až dvojnásobně riziko zranění. Znamená to tedy, že bychom na patu neměli vůbec došlapovat? Nikoliv. Ať již došlapujete na patu či na špičku, měli byste to dělat jemně a nikoliv jako údery kladivem do kovadliny. A v případě bosé chůze se toto pravidlo naučíte velmi rychle J

Podrážka bot je v mnoha případech různě zvýšená, což nutí prsty nohou ke zbytečné extenzi. Tím se zkracují extenzory a naopak oslabují flexory prstů no nohách. Díky pevně utaženým botám nemůže správně pracovat klenba, a jak jsem již napsal dříve – co nepoužíváme, to ztratíme. To platí i v tomto případě, kdy se klenba začne postupně zplošťovat tak, že pak máme ploché nohy. A asi mi dáte za pravdu, že nejde o vzácnou poruchu v současné „moderní civilizované“ společnosti…. Dalším problémem je tvar bot, který často neposkytuje přirozený prostor pro prsty a tlačí je k sobě do špičky, protože „to elegantně vypadá“. Výsledkem pak jsou kladívkové případně jinak křivé prsty.

A kapitola sama pro sebe jsou vysoké podpatky, což je dle mého názoru velká prohra odborné lékařské společnosti, že něco takového toleruje a daleko hlasitěji se neozývá. Vysoké podpatky sice nechávají vyniknout tvaru lýtka (který se tak mimochodem častým nošením vysokých podpatků zkracuje), ale zcela narušují normální držení těla a vystavují bříška chodidel, klenbu a kolena velmi velkým změnám, které následně působí bolesti v pozdějším věku.

Přesto všechno bych boty nezavrhoval. Zcela jistě jsou situace, kde boty jsou více než nutné. Ale na druhou stranu jsou také situace, kde boty nejsou vůbec potřeba a nechat nohy „dýchat“, místo pocení v syntetických ponožkách a zcela uzavřených botách, je to nejlepší, co pro své nohy můžete udělat.

Koho zajímá běh či chůze naboso, doporučuji předchozí publikované články:

Proč je běhání naboso zdravé

Cyklus článků Bosá chůze

Ještě jednou o bosém běhu a chůzi

Osobní zkušenost s bosým během a cvičením

Závěr

Vytvořili jsme si prostředí, kde na jedné straně máme nesrovnatelně snadnější pohyb a práci obecně. Na druhé straně jsme si tím také vytvořili mnoho nových problémů, protože tělo přivyklé velkým energetickým výdajům nedokáže tak rychle změnit formu hospodaření s energií a my díky tomu postupně tloustneme stále více a rychleji.

V této souvislosti si vždy vzpomenu na svou babičku, která přežila druhou světovou válku v pracovním táboře, kde bylo o jídlo nouze. Naučila se tak, i mnoho let po válce, schraňovat veškeré potraviny, které jsme jí přivezli (asi bych měl pro úplnost upřesnit, že babička žila na Zakarpatské Ukrajině). Když pak mamka uklízela její spíž, našla tam čokolády a bonbony staré i několik desítek let. Babička nám je nechtěla dát nikoliv proto, že by byla lakomá a nechtěla se o ně podělit, ale skladovala je „až bude opět těžká doba“….a naše těla se chovají velmi podobně. Fyziologicky a psychologicky žijí v mnoha ohledech stále ještě v době, kdy kolem nás pobíhali mamuti a šavlozubí tygři. Kdy jste nevěděli, jestli přežijete další zimu a jestli vás nepřepadne kmen, který právě kolem prochází v cestě za lepším.

Civilizace nám umožnila žít v absolutně sterilním prostředí, minimalizovat riziko zranění při hraní si venku (díky všemožným regulacím ze strany EU jak má vypadat dětské hřiště), přijímat kaloricky bohatou stravu 24 hodin denně, dát si steak prakticky i ve formě kaše, abychom nemuseli příliš kousat a rozmělňovat, pracovat 24 hodin denně, cítit se v bezpečí a přicházet tak o přirozené výstražné signalizační systémy našeho těla (situační povědomí), dožívat se delšího věku a posledních par let pak brát tolik léků na všemožné bolesti, že jsme prakticky nonstop na chemii.

Vymýtili jsme hromadu nemocí a současně i nové vytvořili. A přitom podle lékařů by se více jak 70% nemocí dalo úspěšně předcházet….

Naše těla postupně oslabují a svaly atrofují, protože již nepotřebujeme sílu, vytrvalost, rychlost či výbušnost. Na vše máme moderní technologie, které nás přenesou na druhý konec světa během několika málo hodin a my přitom nemusíme udělat ani krok. Je to skutečně to, čeho jsme chtěli docílit? Obávám se, že jsme se sice dostali na vrchol potravního řetězce, ovládli jsme vodu, vzduch i zemi, ale pád bude hodně rychlý a bolestivý. Ale kdo chce kam….možná je skutečně načase nechat proces přirozeného výběru, nechť si s námi poradí. My opakovaně a vytrvale dokazujeme, že to neumíme.

KONEC

Předchozí díl

Zdroj:
Příběh lidského těla – evoluce, zdraví a nemoci; Daniel E. Lieberman; Jan Melvil Publishing; vydání první; 2016; ISBN: 978-80-7555-005-7
Cestopis evoluce s Markem Váchou, stanice Leonardo Plus, Radiožurnál
Povídky neurovědce doby kamenné; Dietrich Stout; české vydání časopisu Scientific American; srpen 2016; str. 28-35.
 
Jarda Kolcun