bojovky

Občasník Bojovky.info

Kalendář událostí

prosinec 2018
Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Fotogalerie

Videogalerie

Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013 Antibully a CATS seminář v Roztokách u Prahy - 27.04.2013
Duration: 77
Date: June 5, 2014
Views: 652
Roztocký Drsoň Junior (2015) Roztocký Drsoň Junior (2015)
Duration: 200
Date: September 15, 2015
Views: 243
Roztocký Drsoň Junior (2016) Roztocký Drsoň Junior (2016)
Duration: 385
Date: October 10, 2016
Views: 200

Proč jsme takoví, jací jsme? - Ochlupení a běh

Lidské tělo se neustále měnilo a mění. Postupně jsme ztráceli ochlupení, protože se ukázalo, že je pro nás lepší být co nejvíce lysý při pohybu na dlouhé vzdálenosti (vytrvalost). Ve sprintu jsme neměli šanci, takže jsme mohli maso získat alespoň lstí (zbraněmi, pastmi), anebo tím, že jsme ji uštvali v poledním slunci, kdy hrozilo minimální riziko, že se poblíž budou vyskytovat jiné šelmy.

Právě chůze po dvou se pro nás ukázala jako několikanásobná výhra. Kromě šetření energie při pohybu, jsme slunci vystavovali i menší část těla (hlavně temeno hlavy a ramena), což znamenalo, že se tolik nepotíme, jako jiná zvířata, která chodila po čtyřech.

Tato adaptace se pravděpodobně i dále rozvíjela v různých podnebích. Zatímco naši předchůdci, kteří se pohybovali hodně na slunci, byli často tmaví, vysocí a štíhlí, ti kteří se pohybovali v chladnějších oblastech, byli světlejší, zavalitější a menší. Potřebovali jednak větší tukovou vrstvu jako izolaci vůči chladu a jednak potřebovali nastavit slunci co největší plochu svého těla, aby se ohřáli.

Běžec

Nejrychlejší lidé na světě dokážou vyvinout rychlost 36 km/hod po dobu necelé minuty, zatímco průměrný lev dokáže běžet zhruba čtyři minuty dvakrát rychleji. Existuje však spoustu důkazů, že člověk dokáže běžet mírnou rychlostí v horkých podmínkách i na dlouhé vzdálenosti. Co mu to umožnilo? Tak zcela jistě ztráta ochlupení a bipedální pohyb, což znamená možnost se účinně potit celým tělem a současně vystavovat slunci jen minimální část těla.

Pravěký MacGyver

Většina masožravců zabíjí kombinací rychlosti a síly. Abychom se jim vyrovnali, museli jsme si sestrojit luky a šípy i další vrhací zbraně. Podle archeologických nálezů se první luky a šípy objevily teprve před 100,000 lety a kamenné hroty oštěpů jsou datovány už z doby před 500,000 lety. Nejnebezpečnější zbraně tak předtím byly naostřené klacky, kameny a kyje.

Ale i mrchožrout

Pro relativně malé předchůdce člověka muselo být velmi riskantní s podobným vybavením se přiblížit k velkému zvířeti a zaútočit. Jednou z možností jak snížit riziko, bylo vzít si mršinu, na které se již jiný predátor nakrmil, ale i tam hrozilo zdravotní rizika ze zahnívajícího masa. Přesto existují důkazy, že se naši předchůdci živili mršinami již před nějakými 1.9 milionů let. To však vyžadovalo být u mršiny jako první a ubránit ji před jinými mrchožrouty. Dalším řešením bylo sledovat lvy a následně se jim snažit jejich ulovenou kořist vzít, ale ani to nebylo zcela bezrizikové.

Vytrvalec

Řešením tak byl dar vytrvalostního běhu, který nám umožnil unavit/uštvat zvíře natolik, že již nemělo sil se bránit. Tomuto druhu lovu se říká vytrvalostní lov. Ten nám umožnil běžet takovou rychlostí, že donutil zvířata přejít z poklusu do trysku. A protože jsme se dokázali chladit pocením po celém těle (máme kolem 7 milionů potních žláz po celém těle), na rozdíl od zvířat, které se ochlazují hlubokým oddechováním, mohli jsme běžet daleko delší dobu a docílit tak přehřátí jejich organismu, díky čemuž následně zkolabovali. V horkém poledním slunci tak lovci stačilo běžet nějakých 30 kilometrů a lovené zvíře již bylo natolik přehřáté, že bylo již relativně bezpečné jej zabít.

Bosoběžec

Další velkou výhodou je stavba nohy a klenby chodidla, která nám umožňuje používat nohy jako pružiny k efektivnímu skákání z nohy na nohu. Velmi názorně je to vidět při atletické disciplíně trojskok, kde každý skok je velmi výbušný a dlouhý, než dojde k finálnímu skoku do dálky. Zatímco při chůzi používáme nohy spíše jako kyvadla, při běhu plní funkci obrovských pružin. Bohužel někteří chtěli tuto vlastnost ještě více znásobit a upravili techniku běhu tak, že člověk dopadal nejprve na patu. A aby co nejvíce minimalizoval sílu dopadu na patu, která není anatomicky uzpůsobená k pohlcení nárazu, vytvořil boty (nejen) s gelovou tlumící podrážkou. A výsledek? Obrovský nárůst zranění kolene a kotníků, které se dále propagovaly do kyčlí a celé páteře až nahoru ke krku a do hlavy. (Doporučuji přečíst Proč je běhání naboso zdravé, pokud vás tato problematika více zajímá.)

A to ještě není všechno – celé tělo máme ideálně uzpůsobené pro celkovou stabilizaci těla v běhu. Když si představíte, že běh je fakticky poskakování z jedné nohy na druhou, tedy dosti nestabilní pohyb, tak nám stačí i malé vychýlení či zaškobrtnutí a hrozí nám dosti vážný pád (pokud ovšem neumíte správně padat ;-)

Máme proto několik svalových supin, které nám pomáhají udržet rovnováhu:

  • Sval hýžďový (gluteus maximus), který se při chůzi uplatňuje minimálně, ale zato při běhu plní klíčovou funkci. Pokaždé se rychle smrští a tím pádem brání trupu přepadnout dopředu. Tento sval nám pomáhá i při sprintu a šplhání a teprve se zvýšenou frekvencí vytrvalostního běhu se nám tento sval zvětšil.
  • Šíjové vazy nám pomáhají udržovat hlavu na jednom místě a ta se nám tak nekymácí ze strany na stranu.
  • Vestibulární aparát ve vnitřním uchu, který nám umožňuje neustále kontrolovat a udržovat si rovnováhu. To nám umožňuje mít fixovaný pohled na jeden bod i při běhu.
  • Relativně krátké prsty na nohou, které nám pomáhají stabilizovat chodidlo. Schválně si někdy stoupněte na nestabilní podložku a záhy uvidíte, jak se vám prsty zaryjí do podložky pokaždé, když by hrozil pád.
  • Štíhlý pas a nízká široká ramena, která nám umožňují generovat pohyb a sílu z boků

Tyto „anatomické vychytávky“ nemají příliš velkou úlohu při chůzi, ale uplatní se naplno až při běhu. A právě tyto adaptace způsobily, že jsme jediný savec na světě, který dokáže uběhnout maraton i ve velkém horku.

Člověk a nástroje

Aby člověk dokázal používat nástroje, musel k tomu mít uzpůsobenou ruku. Zatímco šimpanzi či další velké opice drží jakýkoliv nástroj způsobem, jakým byste vy drželi kladivo, my lidé dokážeme držet nástroje mnoha jinými způsoby. Při psaní, rytí, údery, šroubování, bodání, hlazení, atd. Co nás však posunulo opět o krůček výše na potravinovém řetězci je schopnost házet. A v kombinaci s rostoucím mozkem, kdy jsme začali být schopni abstraktního myšlení, tedy schopnost představit si, kam musím mířit, abych zasáhnul běžící zvíře, jsme byli schopni lovit z daleko bezpečnější vzdálenosti.

Samozřejmě i opice dokáži házet věci, ale nedokáží je hodit rychle a zároveň přesně. Místo toho jen předmětem mrští s napnutým loktem a zapojí do toho horní polovinu těla. My začínáme hod zcela jinak. Nejprve si nakročíme ve směru hodu. Boky nasměrujeme stejným směrem, loket ohnutý a paže je za zbytkem těla. Energie vychází z odrazové (zadní) nohy, následně se přenese přes boky a trup do ruky a ta vymrští předmět tak, že se postupně narovná v lokti a následně i vypustí předmět pružným zápěstím směrem k cíli způsobem, jako byste práskli bičem. To dodá síle úderu ještě další energii, takže dokážeme hodit míček i rychlostí 160km za hodinu a ještě k tomu s velkou přesností. Stačí se podívat na hráče baseballu nebo kriketu.

Člověk a oheň

Zatím nevíme, kdy přesně jsme se naučili pravidelně zakládat a používat oheň. Nejstarší současné důkazy máme z doby před milionem let z naleziště v Jižní Africe a pak z naleziště v Izraeli starého 790,000 let. Pravidelně se však stopy ohně začínají objevovat až v době před 400,000 lety, kdy už běžně nalézáme ohniště i ohořelé kosti. To naznačuje, že si náš předchůdce svou potravu již vařil. Tepelná úprava potravy vařením pro nás byl velmi velký pokrok, poskytuje totiž daleko více energie než nevařené maso a navíc s sebou nese menší zdravotní rizika. Oheň navíc umožnil lidem bránit se před divokými zvířaty, zahřát se v chladných obdobích a zůstávat vzhůru dlouho do noci. Zvláště v době ledové to muselo být pro mnoho lidí velmi náročné. Mnoho našich druhových předchůdců díky tomu zcela vymřelo (například Homo heidelbergensis), anebo se přesunulo do jižnějších teplejších oblastí.

Pokračování

Předchozí díl

Zdroj:
Příběh lidského těla – evoluce, zdraví a nemoci; Daniel E. Lieberman; Jan Melvil Publishing; vydání první; 2016; ISBN: 978-80-7555-005-7
Cestopis evoluce s Markem Váchou, stanice Leonardo Plus, Radiožurnál
 
Jarda Kolcun